ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.508.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 508/2017-101
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, IČO 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalovanému O. J. , B., zastoupenému Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem v Brně - Černých Polích, náměstí 28. října 1898/9, PSČ 602 00, o zaplacení částky 51 564 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 193/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2016, č. j. 44 Co 223/2016–68, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2016, č. j. 44 Co 223/2016–68, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. září 2015, č. j. 32 C 193/2014-38, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 51 564 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobkyně se v řízení domáhala regresní úhrady pojistného plnění, které vyplatila na pojistnou událost – dopravní nehodu způsobenou žalovaným dne 17. října 2013, při které žalovaný (pojištěný u žalobkyně) poškodil vozidlo nepřítomného řidiče. Soud prvního stupně jako nesporná zjištění označil skutečnosti, že k vozidlu žalovaného bylo sjednáno tzv. povinné ručení u žalobkyně, dne 17. října 2013 došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil žalovaný, a v důsledku této nehody byla žalobkyní poškozené prostřednictvím jejího pojistitele vyplacena částka 51 564 Kč. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalovaný nehodu neoznámil policii a zanechal na sebe kontakt v hotelu, před kterým bylo zaparkováno poškozené vozidlo, a odjel.
Podle zjištění soudu prvního stupně způsobenou škodu likvidovala pojišťovna havarijního pojištění poškozené a žalobkyně ji vyplacenou částku refundovala dne 6. února 2014. Žalovaný neuhradil na výzvy žalobkyně (uplatnění práva na úhradu ze dne 4. března 2014 a uplatnění práva na náhradu vyplaceného pojistného plnění ze dne 17. března 2014) žalovanou částku 51 564 Kč z titulu regresní úhrady. Žalobkyně žalovaného vyzvala k uhrazení žalované částky poté, co zjistila, že žalovaný byl uznán vinným pro spáchání přestupku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný svým postupem (nepřivolání policie, opuštění místa nehody) ztížil možnost šetření žalobkyně, protože nemohl být zjištěn zdravotní stav žalovaného ani technický stav jeho vozidla. Podle soudu prvního stupně žalobkyní citovaná rozhodnutí dopadají na posuzovaný případ, přestože skutkový stav není zcela totožný. Podle soudu prvního stupně nebylo rozhodné, zda žalovaný byl pod vlivem alkoholu či jiné látky, či zda jeho vozidlo bylo v technicky bezvadném stavu, podstatné je, že svým postupem ztížil možnost šetření žalobkyně, a je proto povinen k regresní náhradě podle §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni 17. října 2013 (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. července 2016, č. j. 44 Co 223/2016-68, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba co do částky 51 564 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a správným označil i výběr určující právní úpravy k posouzení, zda jednáním ztěžujícím pojistitelovo šetření může být delikt mařící dohled policie nad bezpečností a plynulostí provozu, popř. jen oznámení škody a viníka poškozenému. Odvolací soud však dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně interpretoval ustanovení o postižním právu žalobkyně z hlediska ztížení šetření z důvodu neohlášení nehody policii.
Odvolací soud zdůraznil, že šetření podmínek odpovědnosti pojištěného za škodu ve smyslu §9 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je činnost samostatná, meze součinnosti pojištěného jsou uvedeny v §8 odst. 1 a 2 téhož zákona a další právně relevantní informace může pojistitel čerpat od poškozeného, příp. ze společného záznamu o dopravní nehodě (§8 odst. 3 a 4) anebo ze spisu orgánu činného v trestním řízení či projednávajícího správní delikt (§9 odst. 5). Podle odvolacího soudu není nikde stanoveno a neexistuje ani jako očekávatelné samo sebou, aby žalovaný současně skládal důkaz o důvodech možného uplatnění postižního práva, jestliže dosavadní zjištění prostě umožňují závěr, že za škodu odpovídá, a ta je co do výše jasná. Skutečnost, že má mít pojistitel osvětleny příčiny a mechanismus nehody „…včetně případných podkladů pro uplatnění regresních nároků…“ (25 Cdo 1791/2008), neplatí absolutně a je třeba tomuto příležitostnému judikaturnímu závěru rozumět kontextem tehdy řešeného případu, kdy se „ovlivnění … (rozumí se alkoholem či jinou návykovou látkou)… z chování žalovaného přímo nabízí…“.
Podle odvolacího soudu ve vztahu k nesplnění oznamovací povinnosti podle §8 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla žalovaným nemělo žádný důsledek pro možnost učinit kompletní závěr o jeho odpovědnosti za škodu a v jaké výši škoda vznikla (ad d)), neboť šlo převzít výsledky šetření jiného pojistitele (havarijní pojišťovny poškozené) a „refundovat“. Podle odvolacího soudu nemělo smysl obviňovat žalovaného z nesplnění referenční povinnosti dle §8 odst. 2 písm. e) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, jestliže plnění z odpovědnostního pojištění bylo oddáleno instrumentem havarijního pojištění a v poměru mezi pojistiteli již žalobkyni žádné následky za případné překročení doby šetření nehrozily.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v naplnění předpokladů uvedených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky současně otázka posouzení postižního nároku pojistitele podle ustanovení §10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je rozhodována dovolacím soudem rozdílně a odvolací soud se s těmito odlišnými rozhodnutími dovolacího soudu nevypořádal, resp. je nesprávně právně posoudil.
Dovolatelka podrobně popsala dosavadní průběh řízení, zopakovala skutkové i právní závěry odvolacího soudu i judikaturu, z níž tento soud vycházel, a dále poukázala na další judikaturu Nejvyššího soudu týkající se regresních nároků pojišťovny – na rozsudek ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, rozsudek ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, rozsudek ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, rozsudek ze dne 6. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 961/2009, a rozsudek ze dne 30. března 2016, sp. zn. 23 Cdo 58/2016. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích vychází z okolností dopravní nehody. Podle názoru dovolatelky měly vést okolnosti dopravní nehody v dané věci k jinému právnímu posouzení.
Dovolatelka vzhledem k okolnostem případu – zejména datu nehody a skutečnosti, že si žalovaný byl kontaktu s druhým vozidlem vědom již v den nehody - a k judikatuře Nejvyššího soudu spatřovala v jednání žalovaného naplnění obou podmínek stanovených v §10 odst. 1 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, tj. podmínky, že bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni 17. října 2013 (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), sepsat bez zbytečného odkladu společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, tak splnění podmínky, že v důsledku jeho nezákonného postupu byla ztížena možnost řádného šetření dovolatelky, jakožto pojistitele podle §9 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a z těchto důvodu považovala závěry odvolacího soudu za chybné a v rozporu se zákonem i stávající judikaturou.
Nad rámec uvedeného dovolatelka namítala, že jí odvolací soud nezaslal odvolání žalovaného, nesdělil, že ve věci bude odvolacím soudem jednáno a bez nařízení jednání změnil rozhodnutí soudu prvého stupně v neprospěch žalobkyně.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil odvolacího soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni žalovanou částku vč. příslušenství, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání rozporoval dovolatelkou uváděné argumenty a přiléhavost dovolatelkou citované ustálené judikatury a navrhl dovolání zamítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se odvolací soud v napadeném rozsudku ve svých právních závěrech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, rozsudek ze dne 6. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 961/2009, nebo rozhodnutí ze dne 30. března 2016, sp. zn. 23 Cdo 58/2016), když dospěl k závěru, že žalobkyni nevzniklo právo k regresní náhradě podle §10 odst. 1 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, aniž by se zabýval tím, zda účastník nehody (žalovaný) svým postupem ztížil možnost šetření pojišťovny (žalobkyně) ve smyslu níže vyložených ustálených závěrů, resp. se touto otázkou odmítl zabývat. Dovolací soud proto shledal dovolání žalobkyně přípustným. Dovolání je též důvodné.
Podle §47 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích dojde-li při dopravní nehodě k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí částku 100 000 Kč, jsou účastníci dopravní nehody povinni a) neprodleně ohlásit dopravní nehodu policistovi, b) zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody, zejména přemístění vozidel; musí-li se však situace vzniklá dopravní nehodou změnit, zejména je-li to nutné k vyproštění nebo ošetření zraněné osoby nebo k obnovení provozu na pozemních komunikacích, především provozu vozidel hromadné dopravy osob, vyznačit situaci a stopy, c) setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty nebo se na toto místo neprodleně vrátit po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo ohlášení dopravní nehody.
Podle §47 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích povinnost podle odstavce 4 platí i v případě, kdy při dopravní nehodě a) dojde ke hmotné škodě na majetku třetí osoby, s výjimkou škody na vozidle, jehož řidič má účast na dopravní nehodě nebo škody na věci přepravované v tomto vozidle, b) dojde k poškození nebo zničení součásti nebo příslušenství pozemní komunikace podle zákona o pozemních komunikacích, nebo c) účastníci dopravní nehody nemohou sami bez vynaložení nepřiměřeného úsilí zabezpečit obnovení plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
Podle §10 odst. 1 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích sepsat bez zbytečného odkladu společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3.
Na tomto místě je vhodné připomenou, že podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla hradí škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, která má původ v provozu, a za níž je pojištěný odpovědný, pojišťovna, ovšem v situacích, které zákonodárce taxativně stanovil v §10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, má pojišťovna vůči pojištěnému originární regresní nárok. Porušení povinností vymezených ve skutkových podstatách obsažených v §10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla zákonodárce považuje za tak závažná porušení povinností, že pojištěného zbavuje obvyklých výhod pojištění (tedy přenesení nákladů vzniklých v důsledku pojistné události na pojišťovnu). Pro rozhodnutí, zda má pojistitel vůči pojištěnému v konkrétním případě postižní nárok, je proto nezbytné pečlivě zkoumat, zda jsou naplněny podmínky obsažené v §10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, vyplývá závěr, že předpokladem pro úspěšné uplatnění postihového práva je současné naplnění obou podmínek stanovených v ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a to nesplnění oznamovací povinnosti uložené ustanovením §47 odst. 3 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, a zároveň negativní dopad nesplnění této povinnosti na možnosti pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody, včetně případných podkladů pro uplatnění regresních nároků. […] I když prvotním je samozřejmě zjištění údajů potřebných pro plnění poškozenému, patří sem i okolnosti promítající se do práva pojistitele požadovat náhradu poskytnutého plnění (jeho části) od pojištěné osoby, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky. […] Ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle §9 odst. 3 ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok.
Z judikatury dovolacího soudu tedy vyplývá, že pro vznik nároku na regresní postih vůči účastníku nehody ze strany pojistitele musí být splněny podmínky uvedené v §10 odst. 1 písm. d) zákona o pojištění odpovědnost z provozu vozidla, tj. vedle zjištění, zda pojištěný nesplnil svou oznamovací povinnost uloženou zákonem o provozu na pozemních komunikacích (v nyní posuzovaném případě povinnost obsaženou v §47 odst. 4 a 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích), musí soud především zkoumat, zda nesplnění oznamovací povinnosti mělo negativní dopad na možnost žalobkyně osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody, tj. zda došlo ke ztížení možnosti řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 (a to včetně zjišťování okolností pojistné události z hlediska možného naplnění podmínek pro uplatnění regresního nároku) a zda k tomu došlo v důsledku porušení uvedené povinnosti ze strany žalovaného.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se však nepodává, že by se odvolací soud v plném rozsahu zabýval otázkou, zda porušením oznamovací povinnosti účastníka dopravní nehody došlo ke ztížení možnosti šetření pojistitele ve smyslu výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odvolací soud označil argumentaci žalobkyně o nutnosti zjišťovat podklady pro uplatnění svého postižního nároku jako dezinterpretaci závěrů obsažených v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Posouzení odvolacího soudu spočívající v tom, že „pokud šlo o nesplnění oznamovací povinnosti podle §8 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla žalovaným, nemělo žádný důsledek pro možnost učinit kompletní závěr o jeho odpovědnosti za škodu a v jaké výši škoda vznikla“, není pro přijetí závěru o nemožnosti uplatnit právo na regresní postih ze strany žalobkyně vzhledem k výše citované judikatuře Nejvyššího soudu dostatečné.
Podle odvolacího soudu to, že má mít pojistitel osvětleny příčiny a mechanismus nehody „…včetně případných podkladů pro uplatnění regresních nároků…“, neplatí absolutně a je třeba tomuto závěru rozumět kontextem tehdy řešeného případu, kdy se „ovlivnění… z chování žalovaného přímo nabízí“. Obecně platí, že všechny judikatorní závěry Nejvyššího soudu je třeba vnímat optikou v dané věci zjištěných skutkových okolností a s přihlédnutím ke specifikům daného skutkového stavu je interpretovat a následně aplikovat. Čemuž právě odvolací soud v napadeném rozhodnutí nedostál, ačkoliv některé závěry dovolacího soudu v souvislosti s uplatňováním nároků regresního postihu citoval, sám neposuzoval naplnění podmínek pro uplatnění nároku regresního postihu s ohledem na konkrétní okolnosti případu a s ohledem na závěry obsažené v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nýbrž pouze obecně deklaroval, v jakých případech lze právo na postih přiznat.
Je rovněž třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou řízení, v důsledku které byla žalobkyni nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. a §229 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle §202 odst. 2.
Podle §214 odst. 1 o. s. ř. k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání.
Podle §214 odst. 3 o. s. ř. jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování.
Žalobkyni v této věci v řízení před soudem prvního stupně zastupoval JUDr. Tomáš Hlaváček, po podání odvolání žalovanou, byla soudu prvního stupně prostřednictvím datové schránky Ľ. V. doručena plná moc udělená žalobkyní Ľ. V. bez průvodního dopisu, kterou soud prvního stupně připojil ke spisu v této věci, a veškeré písemnosti (včetně odvolání) nově adresoval Mgr. Vdovci. Pouze tomu též odvolací soud adresoval výzvu k vyjádření, zda žalobkyně souhlasí s tím, aby o odvolání žalovaného bylo odvolacím soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, včetně poučení o následku nevyjádření se k této výzvě (dále jen „výzva k vyjádření“). Mgr. Vdovec v této věci neučinil žádné podání, ze spisu se nepodává, že by byla soudu sdělena změna zastoupení žalobkyně v této věci, naopak ve vyjádření doručeném odvolacímu soudu dne 21. června 2016 Mgr. Vdovec tomuto soudu sdělil, že k záměně právního zastoupení České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, došlo ve věci s jiným účastníkem, tj. v jiné věci. Přesto odvolací soud, aniž by odvolání žalovaného doručil zástupci žalobkyně JUDr. Hlaváčkovi a tomu rovněž adresoval předmětnou výzvu k vyjádření, dne 27. července 2016 rozhodl ve věci bez nařízení jednání a rozsudek zaslal do datové schránky JUDr. Hlaváčka; toho rovněž v záhlaví rozsudku uvedl jako zástupce žalobkyně.
Odvolací soud tak rozhodl o odvolání, aniž bylo žalobkyni řádně doručeno odvolání žalovaného (§210 odst. 1 o. s. ř)., a rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, aniž by byly splněny podmínky pro tento postup podle §214 odst. 3 o. s. ř.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a nejsou splněny předpoklady pro to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu