ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5763.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5763/2017-490
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně GAZCOM s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Krč, Sládkovičova 1306/11, identifikační číslo osoby 27385604, zastoupené Mgr. Ivetou Strmeňovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pobřežní 667/78, proti žalované UNILEASING a. s. , se sídlem v Klatovech, Randova 214, identifikační číslo osoby 25205552, zastoupené JUDr. Petrem Kubešem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, nám. Míru 65, o zaplacení částky 1.267.616 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 199/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 8. 2017, č. j. 64 Co 201/2017-459, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 8. 2017, č. j. 64 Co 201/2017-459, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, č. j. 6 C 199/2014-421, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 3. 2017, č. j. 6 C 199/2014-434, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.027.718 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu co do zbytku ve výši 239.898 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.267.616 Kč s příslušenstvím. Z provedených důkazů soud zjistil, že žalobkyně (jako leasingový nájemce) s žalovanou (jako leasingovým pronajímatelem) uzavřely dne 30. 8. 2011 smlouvu o finančním leasingu č. 2110894 s právem koupě předmětu leasingu, jejímž předmětem bylo blíže určené vozidlo. Dne 30. 8. 2011 byla mezi žalovanou jako kupující a společností RST Czech, s. r. o. jako prodávající uzavřena kupní smlouva č. 0894211 vztahující se k předmětnému vozidlu. Z obsahu smlouvy soud zjistil, že prodávající prohlásil, že je oprávněn k prodeji výše uvedeného vozidla, je oprávněn s vozidlem nakládat a převést vlastnické právo k němu na kupujícího, že vozidlo není zatíženo žádnými zástavními právy, břemeny ani jinými právními závadami a bere na vědomí, že vozidlo bude předmětem leasingové smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou. Kupní cena byla určena částkou 2.099.000,40 Kč. Nájemce zaplatil prodávajícímu dne 30. 8. 2011 platbu ve výši 774.633 Kč, tato platba ve prospěch prodávajícího se považuje v den předání, tedy 1. 9. 2011, za úhradu části kupní ceny v uvedené výši kupujícím ve prospěch prodávajícího a současně za úhradu mimořádné splátky nájemného. Zbytek kupní ceny ve výši 1.324.367 Kč zaplatí dle smlouvy kupující na účet prodávajícího do 4 dnů ode dne předání vozidla, protokolu o předání, daňového dokladu a technického průkazu. Kupní smlouva č. 0894211 byla podepsána jak společností RST Czech, s. r. o., tak žalobkyní i žalovanou. Dle zjištění soudu prvního stupně však k předání vozidla nedošlo, ačkoliv byl dne 1. 9. 2011 podepsán stranami předávací protokol. Následně uzavřela žalobkyně se žalovanou dne 19. 7. 2012 dohodu o ukončení právního vztahu, dle které právní vztah založený shora uzavřenou smlouvu o finančním leasingu ze dne 30. 8. 2011 končí dohodou ke dni úhrady dlužného nájemného a prodejní ceny v celkové výši 1.267.616 Kč nájemcem na účet pronajímatele. Předmět leasingu bude po úhradě dlužného nájemného za období leden 2012 až červen 2012 ve výši 239.898 Kč prodán nájemci dle jeho žádosti za smluvní cenu 1.027.718 Kč. Smluvní strany prohlásily, že zaplacením částky 1.267.616 Kč jsou jejich vzájemné vztahy vyplývající z leasingového vztahu zcela vypořádány a žalovaná se vzdává práva na veškeré sankce a ostatní nároky vyplývající z leasingového vztahu na základě leasingové smlouvy. Současně (tj. podepsáno dne 16. 7. 2012 za žalovanou a dne 19. 7. 2012 za žalobkyni) strany uzavřely kupní smlouvu č. 2012/2110894, jejímž předmětem plnění je uvedené vozidlo, ke kterému prodávající (žalovaná) prohlašuje, že je výlučným vlastníkem vozidla. Kupní smlouvou prodávající jako dosavadní leasingový pronajímatel prodává uvedené vozidlo do vlastnictví kupujícího jako dosavadního leasingového nájemce a ten ho do svého vlastnictví přijímá a kupuje za dohodnutou kupní cenu 1.027.718 Kč. Prodávající vozidlo kupujícímu přenechává a ten jej přijímá, jak stojí a leží, za podmínek uvedených v §501 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Předmětem sporu pak je žaloba o vydání bezdůvodného obohacení s tvrzením, že vozidlo, které bylo předmětem smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, jíž žalovaná žalobkyni prodala auto, které v době prodeje neměla žalovaná ve své dispozici, v podstatě neexistovalo, auto nikdy fyzicky nepředala. Soud prvního stupně také učinil skutkové zjištění o tom, že předmětné vozidlo v době, kdy byla uzavřena a podepsána kupní smlouva účastníky řízení, již bylo ve vlastnictví dalšího třetího subjektu, a to od 19. 6. 2012. Soud prvního stupně dovodil, že auto, které je předmětem sporu, nebylo žalobkyni nikdy fyzicky předáno, nebylo ani k dispozici společnosti žalované. Měl také za prokázané, že žalobkyně zaplatila žalované částku požadovanou i přesto, že předmět koupě neexistoval, nebyl předán.
Soud prvního stupně věc posoudil tak, že vozidlo, které bylo ve vlastnictví jiné společnosti, nemohlo být předmětem kupní smlouvy. Dovodil, že žalovaná získala majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, když bylo prokázáno, že žalované bylo zaplaceno kupní ceny za předmět, který v době uzavření smlouvy neexistoval, nemohl existovat a, jak bylo prokázáno, nemohl být v dispozici žalované, tzn. žalovaná nemohla být v dobré víře, že předmětné auto existuje, v dobré víře nemohla být ani žalobkyně, která trvala na tom, že auto neexistuje, přesto kupní smlouvu uzavřela. Soud prvního stupně uvedl s odkazem na §37 a 39 obč. zák., že právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný. Právem se tedy žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které činí částku 1.027.718 Kč. Kupní cena byla nižší než ta, které se žalobkyně domáhá, proto soud co do zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 8. 2017, č. j. 64 Co 201/2017-459, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že se žaloba na zaplacení částky 1.027.718 Kč s příslušenstvím zamítá (první bod výroku), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý bod výroku).
Podle odvolacího soudu byla stěžejním dokumentem dohoda o ukončení právního vztahu ze dne 19. 7. 2012, ve které smluvní strany narovnaly své nároky z předchozích jednání. Dle odvolacího soudu jde o narovnání dle §585 obč. zák., kterým účastníci odstraňují spornost vzájemných práv a povinností či pochybnost o nich tak, že je ruší a nahrazují závazkem novým. Tím dosavadní závazek zaniká a je nahrazen závazkem novým. V tomto případě spočívalo narovnání v uzavření kupní smlouvy na vozidlo a v zaplacení částky 1.267.616 Kč žalobkyní žalované. To se stalo v návaznosti na to, že jejich vztahy ze smlouvy o finančním leasingu podle obsahu dohody o ukončení právního vztahu skončily dohodou ke dni úhrady dlužného nájemného a prodejní ceny vozidla. Dle odvolacího soudu nebylo pochyb o tom, že v době uzavření této dohody o narovnání, tedy i kupní smlouvy na vozidlo, obě smluvní strany věděly, jak se věci mají. Žalobkyně si vybrala vozidlo i jeho dodavatele, podepsala protokol o předání vozidla a žalovaná zaplatila kupní cenu dodavateli. Část kupní ceny platila s jejím souhlasem dodavateli přímo žalobkyně (734.650 Kč) jako zálohu na nájemné. Žalobkyně, ač v žalobě tvrdila údaje o reklamaci vozidla, vozidlo zřejmě nikdy nepřevzala, ale platila žalované nájemné, jako by se tak stalo. Informovala posléze žalovanou o problému a snažila se situaci řešit, protože skutečně se dostala do nevýhodné pozice, avšak ani postavení žalované nebylo dobré. Obě doplatily na jednání dodavatele (RST Czech, s. r. o.), který dostal zaplacenou kupní cenu a vozidlo žalobkyni zřejmě nepředal. Proto se snažili situaci řešit narovnáním vzájemných práv a povinností, tedy tak, že si žalobkyně vozidlo od žalované koupí za kupní cenu představující souhrn dlužného nájemného a sama si jako vlastník vozidlo „dohledá“. Tato dohoda netrpí žádnou vadou, která by mohla způsobovat její neplatnost. Z výše uvedených zjištění nelze dovozovat nepoctivost žalované v obchodním styku se žalobkyní. Sama skutečnost, že vozidlo v době kupní smlouvy sice existovalo (případně bylo vyráběno) a nebylo ještě v dispozici prodávajícího, nečiní smlouvu samu o sobě neplatnou. Protože žalobkyně podepsala protokol o předání vozidla dodavateli, byla nepochybně srozuměna s tím, že vozidlo nepřevezme od žalované (leasingového pronajímatele), ale od samotného dodavatele. V době uzavírání kupní smlouvy žádný z účastníků nevěděl, že vozidlo bylo v červnu 2012 prodáno dovozcem jinému vlastníku jako nové za kupní cenu 1.300.000 Kč. Nelze tak mít ani sebemenší pochybnosti o dobré víře nabyvatele (žalobkyně), že může kupní smlouvou převést vlastnické právo k vozidlu na sebe, a to z hlediska posouzení nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ ve smyslu §446 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Protože právní posouzení zjištěného skutkového stavu nevede k závěru o neplatnosti dohody o narovnání vztahu mezi účastníky a důvodnosti vydání bezdůvodného obohacení, odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 1.027.718 Kč s příslušenstvím zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka spatřuje v:
a) nesprávné aplikaci §446 obch. zák. na zjištěný skutkový stav či v jeho výkladu v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu;
b) nesprávném právním posouzení platnosti kupní smlouvy s ohledem na ustanovení §409 odst. 1 obch. zák. ve spojení s §263 odst. 2 obch. zák. (absence podstatné náležitosti kupní smlouvy, a to závazku dodat vozidlo, nemožnost odchýlit se od základních ustanovení smluvního typu);
c) nesprávném právním posouzení platnosti kupní smlouvy z důvodu neaplikace či nesprávné aplikace §37 odst. 2 a §39 obč. zák. na věc s ohledem na zjištěný skutkový stav a důkazy;
d) tom, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování (nesprávný závěr o uzavření dohody o narovnání);
e) nerespektování zákonných zásad pro hodnocení důkazů a v nesprávném procesním postupu odvolacího soudu v případě, že věc hodnotil zcela jinak než soud prvního stupně, čímž došlo k překvapivému rozhodnutí a porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces;
f) nedodržení zákonných limitů pro odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Tyto důvody dovolatelka dále blíže rozvádí a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je nepovažuje za důvodné. Dovolatelka dle žalované řádně nevymezila předpoklady přípustnosti; žalovaná má za to, že pokud dovolatelka argumentuje četnými judikáty Nejvyššího soudu, pak volí rozhodnutí buď zcela nepřiléhavá nebo předestírá judikáty, jimž se napadené rozhodnutí nijak nepříčí. Žalovaná zdůrazňuje společnou vůli stran při uzavření kupní smlouvy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 19. 7. 2012 uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou i při aplikaci §446 obch. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní poměr mezi účastníky se dle §3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) řídí ustanoveními zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Odvolací soud odůvodnil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby s tím, že dohoda o narovnání (resp. kupní smlouva ze dne 19. 7. 2012) je platným právním jednáním, kdy sama skutečnost, že vozidlo v době kupní smlouvy sice existovalo (případně bylo vyráběno) a nebylo ještě v dispozici prodávajícího, nečiní smlouvu samu o sobě neplatnou. Uvedl, že v době uzavírání kupní smlouvy žádný z účastníků nevěděl, že vozidlo bylo v červnu 2012 prodáno dovozcem jinému vlastníku jako nové, a nelze tak mít sebemenších pochybností o dobré víře nabyvatele (žalobkyně), že může kupní smlouvou převést vlastnické právo k vozidlu na sebe, a to z hlediska posouzení nabytí vlastnického práva od nevlastníka ve smyslu §446 obch. zák. Toto právní posouzení však není správné.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 713/2004, dovolací soud uvedl a odůvodnil závěr, dle kterého podle §37 odst. 2 obč. zák. právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný. Už v rozsudku ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, vyslovil dovolací soud názor, že právní úkon učiněný v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má, je neplatný pro nemožnost plnění. Dovolací soud zde posuzoval skutkový závěr, že žalovaný prodal žalobci vozidlo, jehož vlastníkem byl někdo jiný. Uvedl, že je zřejmé, že kupní smlouvou měl žalovaný převést na žalobce vlastnické právo, které mu nepříslušelo, což shora uvedené zásadě odporuje. Proto je tato smlouva neplatná podle §37 odst. 2 obč. zák. pro počáteční právní nemožnost plnění.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 870/2003, pak dovolací soud uvádí, že počáteční právní nemožnost plnění dlužníka z důvodu nemožnosti plnění přichází v úvahu tam, kde předmět plnění je neuskutečnitelný v důsledku určité právní překážky existující v době učinění právního úkonu (pokud nejde o nedovolený právní úkon ve smyslu §39 obč. zák.). K těmto ustáleným závěrům výkladové praxe lze dodat, že v případě počáteční právní nemožnosti plnění jde o stav objektivního rozporu s právem, tedy se zákonem či předpisem nižší síly, nebo právem vyplývajícím z dvou- či vícestranného právního ujednání nebo z úředního rozhodnutí, a to existujícího již v době vzniku právního úkonu. Je-li tento předpoklad splněn, je právně bezvýznamné přihlížet k faktické realizaci smlouvy.
Výše uvedené závěry se plně uplatní u těch právních vztahů, které podléhaly výhradně režimu zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013). V obchodních vztazích, které podléhají režimu obchodního zákoníku, jsou však doplněny pravidlem §446 obch. zák., dle kterého nabývá kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Ustanovení §446 obch. zák. je ustanovení speciální, odchylující se od obecného principu, že nikdo nemůže převést na druhého více práv, nežli má sám (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 852/2009). Jsou-li naplněny aplikační předpoklady §446 obch. zák., neuplatní se výše uvedené závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu o neplatnosti a kupní smlouva není neplatná proto, že zcizitel nebyl vlastníkem věci (respektive nebyl oprávněn věc zcizit), neboť dle neplatné smlouvy vlastnictví nabýt nelze.
Právní úprava nabytí vlastnického práva od nevlastníka zakotvená v ustanovení §446 obch. zák., jak již uvedeno, představuje výjimku z obecné právní zásady, podle níž nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má sám. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2009“), usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu, či shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4596/2009.
Odvolací soud se však takového nepřijatelného rozšiřujícího výkladu výjimky §446 obch. zák. při jeho aplikaci dopustil. Dovolání se §446 obch. zák. kupujícím by mělo za následek, že kupující (zde žalobkyně) se stal vlastníkem věci, i když prodávající vlastníkem věci nebyl (resp. nebyl oprávněn věc zcizit). Tento závěr (tedy, že žalobkyně se stala vlastníkem předmětného automobilu) však v projednávané věci odvolacím soudem učiněn nebyl. Účelem ustanovení §466 obch. zák. je ochrana dobré víry nabyvatele, která však nutně předpokládá, aby došlo k takové právní skutečnosti, se kterou právní předpis či smlouva jinak spojuje převod vlastnického práva (§443 a 444 obch. zák.). Taková právní skutečnost (dle zákona předání věci) však v řízení zjišťována nebyla; ostatně ani žalobkyně v průběhu řízení netvrdila, že nabyla vlastnické právo k vozidlu, kdy i odvolací soud vycházel ze zjištění o tom, že vozidlo je ve vlastnictví třetí osoby, které bylo prodáno v červnu 2012. Nelze také pominout závěry Ústavního soudu, který uvádí, že důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01). Jinými slovy, pokud odvolací soud aplikoval §446 obch. zák. za situace, kdy se ani kupující nabytí vlastnického práva od nevlastníka nedovolává a netvrdí, že došlo k převodu vlastnictví, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
Vzhledem k výše uvedenému závěru o nemožnosti aplikovat §446 obch. zák. v projednávané věci je nutno se opětovně zabývat otázkou počáteční právní nemožnost plnění dlužníka (žalované) tak, jak je pojata ve shora citovaných rozhodnutích (v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 713/2004, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99). V dalším řízení tedy odvolací soud posoudí, zda šlo o plnění právně možné, jestliže se žalovaná dle §409 obch. zák. zavázala dodat kupujícímu předmětné vozidlo a převést vlastnické právo k vozidlu.
Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu, který posoudil dohodu o ukončení právního vztahu mezi účastníky ze dne 19. 7. 2012 jako narovnání. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu absenci uvedení konkrétních ujednání, z nichž odvolací soud dovozuje, že se v daném případě jednalo právě o dohodu o narovnání. Tato dovolací námitka je důvodná.
Podle §570 odst. 1 obč. zák. dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový. Podle ustanovení §585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odstavec 1). Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku (odstavec 2). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odstavec 3).
Dohoda o narovnání patří společně s privativní novací (§570 obč. zák.) do kategorie dohod, které ruší závazek tím způsobem, že jej nahrazují závazkem jiným. Na rozdíl od privativní novace je narovnání určeno k úpravě práv, která jsou mezi stranami sporná či pochybná. Spornost nebo pochybnost vzájemných práv je pojmovým znakem narovnání, narovnání směřuje k odstranění této spornosti či pochybnosti (viz blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2011). Dovolací soud se pak např. v rozsudku ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3400/2011, zabýval důvody, pro které je nutné, aby soud náležitě zkoumal a odůvodnil, zda jde v daném případě o novaci či narovnání.
Odvolací soud přitom neodůvodnil, v čem je dána spornost nebo pochybnost vzájemných práv smluvních stran a jakým způsobem posuzované právní jednání směřuje k odstranění této spornosti či pochybnosti. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že dohoda mezi účastníky ze dne 19. 7. 2012 směřovala k vypořádání majetkových vztahů právě jen z právního poměru založeného leasingovou smlouvou. Dohoda o ukončení právního vztahu ze dne 19. 7. 2012 přitom nezakládá samostatný závazek (resp. povinnost žalobkyně) na zaplacení předmětné ceny vozidla. Taková povinnost pro žalobkyni mohla vyplývat ze závazku založeného kupní smlouvou, a to oproti povinnosti žalované věc dodat a převést vlastnické právo. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně však plyne, že již v době uzavření kupní smlouvy bylo splnění těchto povinností ze strany žalované nemožné (soud prvního stupně k tomu výslovně uvádí, že žalovaná nemohla být v dobré víře, že předmětné vozidlo existuje). Na odvolacím soudu tak bude, aby se v dalším řízení zabýval – jak shora uvedeno – otázkou platnosti kupní smlouvy, a to s ohledem na zjištění ohledně nemožnosti plnění žalovanou v době uzavření smlouvy.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je opodstatněné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (srov. §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu