ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5844.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5844/2017-900
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně DATA SYSTEM SOLUTIONS s. r. o., se sídlem v Čerčanech, Mračská 1, identifikační číslo osoby 27617891, zastoupené Mgr. Michalem Kroftem, advokátem se sídlem v Praze, Senovážné náměstí 992/8, proti žalované Computer System Praha spol. s r. o., se sídlem v Praze, Lublaňská 696/22, identifikační číslo osoby 26154471, zastoupené JUDr. Josefem Donátem, advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 1683/127, o zaplacení částky 2.447.298,50 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 1.555.082,81 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 151/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, č. j. 3 Cmo 131/2016-843, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, č. j. 11 Cm 151/2009-765, ve výroku pod bodem I., a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, č. j. 3 Cmo 131/2016-843, ve výroku, kterým odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 2.156.522,50 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a částku 290.776 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, jinak ohledně lhůty k plnění změnil tak, že žalovaná je povinna tyto částky zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2015, č. j. 11 Cm 151/2009-765, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 2.156.522,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0.05% za každý den prodlení z částek ve výroku specifikovaných, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 290.776 Kč a že žalovaná je dále povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 290.776 Kč
- ve výši 8% ročně ode dne 28. 3. 2010 do dne 30. 6. 2010
- 7,75 % ročně ode dne 1. 7. 2010 do dne 13. 9. 2010 a dále ve výši repo sazby zvýšené o sedm procentních bodu ročně aktualizované vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí kdy trvá prodlení až do zaplacení, a to vše ve 20 splátkách po 1.222.360, 40 Kč splatných ke každému poslednímu dni v měsíci následujícímu od prvního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku a 21 splátce splatné k poslednímu dni 21 měsíce jdoucí po právní moci tohoto rozsudku v výši úroku z prodlení pod ztrátou výhody splátkou. (výrok pod bodem I.).
Ve výroku pod bodem II. soud prvního stupně rozhodl, že: „žaloba, aby žalobkyně byla povinna zaplatit žalované částku:
- z částky 48.095,76 Kč od 16. 3. 2008
- z částky 49.784,15 Kč od 16. 4. 2008
- z částky 49.484,15 Kč od 21. 5. 2008
- z částky 52.558,35 Kč od 2. 7. 2008
- z částky 53.550,00 Kč od 24. 7. 2008
- z částky 53.748,34 Kč od 30. 8. 2008
- z částky 53.847,50 Kč od 18. 10. 2008
- z částky 54.740,00 Kč od 27. 12. 2008
- z částky 60.870,88 Kč od 21. 1. 2009
- z částky 60.870,88 Kč od 13. 2. 2009
- z částky 60,651,92 Kč od 13. 3. 2009
- z částky 60.651,92 Kč od 24. 4. 2009
- z částky 60.542,44 Kč od 2. 5. 2009
- z částky 60.432,96 Kč od 31. 5. 2009
- z částky 60.632,96 Kč od 19. 6. 2009
- z částky 60.323,48 Kč od 27. 6. 2009
- z částky 59.995,04 Kč od 8. 8. 2009
- z částky 59.885,56 Kč od 4. 9. 2009
- z částky 59.995,04 Kč od 17. 10. 2009
- z částky 59.885,56 Kč od 16. 12. 2009
- z částky 59.776,08 Kč od 22. 1. 2010
- z částky 59.776,08 Kč od 27. 1. 2010
- z částky 59.447,64 Kč od 12. 5. 2010
- z částky 59. 228,68 Kč od 30. 6. 2010
- z částky 58.900,24 Kč od 15. 7. 2010
- z částky 59.064,00 Kč od 25. 8. 2010
- z částky 58.843,20 Kč od 18. 9. 2010 do zaplacení se zamítá.“
Ve výroku pod bodem III. rozhodl, že „o povinnosti zaplatit žalovaného zaplatit žalobce náhradu nákladů řízení bude rozhodnuto v samostatném usnesení.“
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2.156.522,50 Kč s příslušenstvím a částky 290,776 Kč s příslušenstvím jako plnění z titulu smlouvy o sdružení uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 19. 4. 2007 spolu s dodatkem ze dne 8. 8. 2007, dle kterého měly probíhat platby ve výši 88.714,50 Kč od žalované směrem k žalobkyni, které vycházely z měsíčních splátek společnosti HI-LCD, a. s., identifikační číslo osoby 27634540, ve výši 117.429 Kč za služby poskytnuté tomuto odběrateli oběma účastníky. Žalobkyně se po žalované domáhala svého podílu na zisku z prodeje počítačů společnosti HI-LCD, a. s., na jejímž nákupu se polovinou částky podílela, když tato částka měla být uhrazena na základě splátek uvedených ve smlouvě o sdružení. Další žalobou vznesený nárok představoval polovinu provize za zprostředkování prodeje LCD monitorů, když podle smlouvy se společností HI-LCD, a. s. měly být LCD monitory nakoupeny sice přímo společností HI-LCD, a. s., ale žalovaná měla zprostředkovat prodejce a zajistit si odměnu za zprostředkování 600 ks monitorů, přičemž 50% ze zprostředkovatelské odměny mělo připadnout žalobkyni. Výše této odměny podle žalobkyně činí 581.533 Kč a žalobkyně požaduje její polovinu.
Žalovaná v obraně proti návrhu namítala neplatnost smlouvy o sdružení pro její nejasnost. Dále namítala, že žalobkyně může mít nárok nanejvýš na 50 % prostředků, které skutečně byly na účet žalované společností HI-LCD, a. s. zaplaceny. Výpočet žalobkyně je nesprávný. Rozdíl je ještě vyšší, neboť žalobkyně na nákladech na pořízení softwaru zaplatila pouze částku1.002.417,30 Kč a žalovaná tak na rozdíl mezi náklady na hardware a software uhradila částku vyšší, než měla. Nadto je sporné, zda žalobkyně skutečně vynaložila náklady na pořízení softwaru ke splnění podmínek v rámci daného projektu, když licence na operační systém společnosti HI-LCD, a. s. opětovně prodala, čímž získala od společnosti další platbu ve výši 1.942.565 Kč. Žalovaná má tedy za to, že má u žalobkyně nárok na uhrazenou platbu za licenci, tedy 971.252,50 Kč. Žalovaná uplatnila vzájemným návrhem nárok na zaplacení 50% podílu z hrubého zisku dosaženého poskytováním technické a systémové podpory s tím, že žalobkyně obdržela od společnosti HI-LCD, a. s. za poskytování SLA služeb částku 3.887.707,1 Kč, z čehož žalované dle smlouvy o sdružení a jejího dodatku má náležet 100 %. Servis počítačů byl žalovanou prováděn i v průběhu poskytování SLA služeb žalovanou, tato povinnost pro žalovanou vyplývá z čl. 11 smlouvy o vytvoření sítě LCD reklamních systémů. Žalovaná tedy navrhla zamítnutí žaloby a sama požadovala přiznání nároku na zaplacení částky 1.555.082,81 se smluvním úrokem z prodlení jako náhrady 50 % hrubého zisku získaného žalobce za poskytnuté SLA služby společnosti HI-LCD, a. s.
Soud prvního stupně se nejdříve zabýval otázkou platnosti smlouvy o sdružení a tuto shledal platnou. Žalovaná se ve smlouvě zavázala hradit žalobkyni částku 74.550 Kč měsíčně, ze smlouvy přitom nevyplývá, že by dohoda ohledně této částky byla vázána přímo na platby společnosti HI-LCD, a. s. žalované. Ohledně nároku na 50 % provize z prodeje LCD monitorů projektu HI-LCD, a. s., zde se podle soudu nejedná o 50% zisk, který měla prodejem získat žalovaná, jak tvrdila ve své obraně, ale jde o provizi ze zajištění tohoto prodeje. Pokud jde o tvrzený nárok žalované, ten shledal soud prvního stupně jako nedůvodný s odkazem na čl. 6 smlouvy a na skutečnost, že smlouva mezi žalovanou a společnosti
HI-LCD, a. s. nebyla uzavřena, přičemž na provádění SLA služeb žalovanou je vázáno dle čl. 6 právo na 100 %odměny.
K odvolání žalované odvolací soud rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v záhlaví v označení věci opravuje tak, že namísto nesprávně uvedené věci „o zaplacení částky 887.145 Kč s příslušenstvím“ se uvádí správné označení věci „o zaplacení částky 2.447.298,50 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 1.555.082,81 Kč s příslušenstvím.“ (první bod výroku) Odvolací soud dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 2.156.522,50 s tam specifikovaným příslušenstvím a částku 290.776 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, jinak ohledně lhůty k plnění změnil tak, že žalovaná je povinna tyto částky zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výrocích II. a III. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (druhý bod výroku).
Odvolací soud měl ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o sdružení ve smyslu §829 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Účastníci sdružení se podle smlouvy následně chovali, postupovali přitom v intencích dalších smluvních aktů uzavřených k realizaci projektu s odběratelem – společností HI-LCD, a. s. První nárok, který žalobkyně uplatnila, byl nárok na zaplacení částky 1.865.746,50 Kč s tím, že jde o 21 nezaplacených splátek podle smlouvy o sdružení, podle níž měla žalovaná platit žalobkyni po dobu 36 měsíců pravidelně měsíční splátky po 74.550 Kč plus DPH jako 50 % splátek
pro HI-LCD, a. s. Důvodnost tohoto nároku je i podle odvolacího soudu prokázána, pouze pokud soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku hovoří o 24 splátkách, jde o zřejmou písařskou chybu. Dalším uplatněným nárokem žalobkyně byl nárok na zaplacení 50 % provize za prodej LCD monitorů ve výši 290,776 Kč. Soud prvního stupně správně posoudil, že jde o provizi za zprostředkování prodeje monitorů, přičemž v řízení bylo prokázáno, že žalovaná provizi za zprostředkování prodeje monitorů minimálně v rozsahu 581.553 Kč získala a polovinu byla povinna odevzdat žalobkyni. Odvolací soud se však neztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně potřeby stanovit plnění žalované ve splátkách. Pokud jde o výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodoval o vzájemném návrhu žalované, nezbylo dovolacímu soudu, než podle §219a odst. 1 písm. b) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zrušit včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jak plyne z §155 odst. 1 o. s. ř. výrok rozsudku musí být vždy formulován dostatečně přesně (určitě), musí z něj být patrno, o čem a jak soud rozhodl. Požadavek přesnosti (určitosti) platí nejen pro případy vyhovujících rozhodnutí, ale též pro případy rozsudků zamítavých, a to pro usnadnění posouzení případné budoucí otázky, zda dalšímu řízení brání překážka věci rozhodnutí, či nikoliv, tj. zda se jedná o tutéž věc. Soud je přitom povinen rozhodnout o celé projednávané věci, tj. vyčerpat celý předmět řízení. Výrok II. napadeného rozsudku dle odvolacího soudu výše uvedeným zásadám nevyhovuje, když v něm zcela absentuje specifikace jistiny žalovaným uplatněného nároku. Pro nesrozumitelnost výroku II. nelze posoudit, v jakém rozsahu soud vzájemný návrh žalovaného zamítl jako nedůvodný, a zda svým rozhodnutím vyčerpal celý předmět řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla do části výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v postupu odvolacího soudu, kdy:
- Odvolací soud nesprávně vyřešil otázku procesního práva, a to, že uplatní-li odpůrce protinávrhem k započtení pohledávku, která je nižší než žalovaná částka, nejde o vzájemný návrh, ale takový projev posoudí soud jako obranu proti návrhu.
- Odvolací soud zároveň postupem uvedeným v předchozí odrážce nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, a to, že dojde-li k započtení pohledávky, pohledávka, proti které započtení směřuje, v této části zanikne.
- Odvolací soud odlišně od rozhodovací praxe vyřešil otázku procesního práva, a to, že rozsudek má být přezkoumatelný a přesvědčivě zdůvodněný.
- Odvolací soud odlišně od rozhodovací praxe vyřešil otázku vázanosti návrhem v odvolacím řízení, když změnil rozsudek soudu I. stupně v neprospěch žalované, ač se odvolala pouze ona.
Dovolatelka uvedené dovolací důvody rozvádí v tom smyslu, že proti původně žalované částce 887.145 Kč s příslušenstvím uplatnila ve vyjádření ze dne 21. 12. 2009 protinávrh na zaplacení částky ve výši 448.647,85 Kč s příslušenstvím. Poté, co žalobkyně rozšířila žalobu na částku 2.156.522,50 Kč rovněž žalovaná rozšířila protižalobu ve vyjádření ze dne 13. 6. 2012, a to na částku 1.555.082,81 Kč s příslušenstvím. Dovozuje, že tento její návrh měl být posouzen jako obrana proti žalobě. Namítá, že v řízení nebylo možno vyhovět žalobě, aniž by se soud zabýval protinávrhem (započtením) žalované, neboť tato otázka zániku části žalobního návrhu žalobkyně je pro rozhodnutí zásadní. Rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka dále vytýká, že jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné, kdy uvádí seznam skutečností, se kterými se odvolací soud v odůvodnění nijak nevypořádává. Zpochybňuje také postup odvolacího soudu, který změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o plnění ve 21 měsíčních splátkách. Dle názoru dovolatelky by ke změně výroku o pariční lhůtě v její neprospěch mohl odvolací soud přistoupit výhradně na základě odvolání žalobkyně, která však odvolání nepodala. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí – stejně jako rozsudek soudu prvního stupně – zrušil, a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání by mělo být posouzeno jako nepřípustné nebo nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce, kdy se kompenzační námitka žalovaného považuje za vzájemný návrh.
Dovolání je též důvodné.
Podle ustanovení §97 o. s. ř. může žalovaný za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem. Vzájemný návrh může soud vyloučit k samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věcí. Na vzájemný návrh se pak použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a zpětvzetí.
V ustanovení §98 o. s. ř. se pak uvádí, že vzájemným návrhem je i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.
Vztah obou shora citovaných ustanovení dovolací soud vyložil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1506/96, uveřejněný pod číslem 21/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uvedl, že ustanovení §98 o.s.ř. obsahuje mimo jiné dva právní instituty. Jednak již zmíněný "vzájemný návrh", jednak "uplatnění pohledávky k započtení". Koncepce zmíněného ustanovení totiž předpokládá, že uplatnění pohledávky k započtení odpůrcem (žalovaným) v řízení proti navrhovateli (žalobci) může být považováno za vzájemný návrh jen tehdy, pokud odpůrce (žalovaný) navrhuje, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil navrhovatel (žalobce). Jinak jde pouze o (procesní) obranu odpůrce (žalovaného) proti návrhu navrhovatele (žalobce). K tomu, aby bylo možno i uplatnění pohledávky odpůrce (žalovaného) vůči navrhovateli (žalobci) k započtení považovat za vzájemný návrh se všemi s tím spojenými důsledky (včetně možné překážky litispendence ve smyslu ustanovení §83 o.s.ř.), je třeba především aby odpůrce (žalovaný) uplatnil svoji (jinak započitatelnou) pohledávku k započtení a navrhl, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil navrhovatel (žalobce). Pokud oba tyto předpoklady nejsou splněny v plném rozsahu, není možné projev odpůrce (žalovaného), kterým uplatňuje svoji pohledávku k započtení, považovat za vzájemný návrh tak, jak je to uvažováno ustanovením §98 o.s.ř. Tak tomu bude především tehdy, nepožaduje-li odpůrce (žalovaný), aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil navrhovatel (žalobce), a to bez ohledu na samotnou celkovou výši pohledávky odpůrce (žalovaného) (rozhodná totiž z uvažovaného hlediska je právě výše odpůrcem /žalovaným/ požadovaného přísudku, a nikoliv výše jeho pohledávky). V tomto případě má uplatnění pohledávky povahu procesní obrany žalovaného proti žalobě, obdobné námitce promlčení, námitce zaplacení dluhu apod. Soud se proto nejprve zabývá otázkou důvodnosti pohledávky uplatněné žalobou a teprve v případě zjištění opodstatněnosti posuzuje i otázku přípustnosti navrhovaného započtení. Odlišnost případů, kdy uplatněný návrh k započtení bude posuzován při splnění zákonných předpokladů jako vzájemný návrh, od případů, kdy takové uplatnění pohledávky k započtení bude jen obranou proti návrhu, se projeví např. tak, že v případě, kdy odpůrce (žalovaný) nebude požadovat při uplatnění své pohledávky vůči navrhovateli (žalobci), aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil navrhovatel (žalobce) (a tedy půjde jen o procesní obranu odpůrce /žalovaného/), a pokud by soud shledal důvodnou pouze protipohledávku odpůrce (žalovaného), musí vlastní návrh zamítnout, když jej shledal nedůvodným, přičemž o protipohledávce rozhodovat nebude, a to ani v důvodech rozsudku (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1390/2009.)
V usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 1994, sp. zn. 5 Cmo 76/94, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 50/1996, byl vysloven názor, (se kterým se dovolací soud ztotožnil např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 67/2005 a ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005), že pokud odpůrce protinávrhem uplatní k započtení pohledávku, která je nižší než žalovaná částka, nejde o vzájemný návrh, ale takový projev posoudí soud jako obranu proti návrhu. Z povahy tohoto návrhu vyplývá, že musí být projednán v rámci téhož řízení a nelze jej vyloučit k samostatnému projednání. O vzájemný návrh by šlo jedině v tom případě, kdyby odpůrce požadoval, aby mu bylo přisouzeno více, než uplatnil navrhovatel, a to jen v části, kterou by požadoval více.
Právní posouzení odvolacího soudu v projednávané věci ve světle shora citované judikatury neobstojí. Odvolací soud sice správně rozhodnutí soudu prvního stupně posoudil jako nepřezkoumatelné (nesrozumitelné) pokud jde o vymezení žalovanou uplatněného nároku, avšak následně rozhodl samostatným výrokem o nároku žalobkyně, a zrušil (nepřezkoumatelný) výrok soudu prvního stupně o protinávrhu uplatněném žalovanou. Takový postup by však byl možný jen za situace, pokud by soud rozhodoval o vzájemném návrhu ve smyslu shora uvedených závěrů, tedy pokud by rozhodoval o návrhu, kterým žalovaná navrhuje, aby jí bylo přisouzeno více, než co uplatnila žalobkyně. V případě, kdy žalovaná uplatňuje k započtení nižší částku, než je částka žalovaná, a jde proto o obranu proti návrhu ve smyslu §98 o. s. ř, nemůže soud o takovém nároku rozhodnout samostatným výrokem, stejně jako tento návrh nemůže vyloučit k samostatnému řízení. V obou případech je však nezbytně nutné nejprve postavit najisto, jakou povahu obrana žalované má – zda jde o vzájemný návrh či „jen“ obranu proti návrhu ve smyslu §98 o. s.ř. S tím se soud prvního stupně nevypořádal, když z jeho odůvodnění plyne toliko, že „žalovaný tedy navrhl zamítnutí žaloby a sám požadoval přiznání nároku na zaplacení částky 1.555.82,81 Kč se mluvním úrokem z prodlení“. Pokud tedy odvolací soud rozhodl o tvrzeném nároku žalobkyně, aniž zhojil vadu rozhodnutí soudu prvního stupně, který se řádně nevypořádal s povahou protinávrhu vzneseném žalovanou, s jeho výší a s jeho důvodností, je takové právní posouzení předčasné, a proto není správné.
Dovolací soud se dále zabýval dovolací otázkou, kterou dovolatelka napadá postup odvolacího soudu, který k odvolání žalované změnil výrok o pariční lhůtě ve smyslu §160 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit přisouzenou jistinu do 3 dnů od právní moci rozsudku, namísto plnění ve splátkách, které bylo přiznáno soudem prvního stupně.
Dovolací soud se ve své ustálené rozhodovací praxi k aplikaci k §160 odst. 1 o. s. ř. vyjadřuje v tom smyslu, že předpis, který zásadně předpokládá, že povinnosti uložené rozsudkem je třeba splnit v třídenní lhůtě, umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99). Ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou a vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015). Důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový postup namístě. V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65, uveřejněný pod číslem 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například jeho rozsudek ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu §160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 516/99 či sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, dále jeho rozsudek ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, nebo jeho usnesení ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3610/2016, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1719/2017).
Z uvedeného vyplývá, že stanovit splátky peněžitého plnění je umožněno soudu – při dodržení výše uvedených kritérií – i bez návrhu účastníka, a to i v odvolacím řízení. Nicméně i při rozhodování o lhůtě plnění se uplatní postuláty spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jejichž součástí je i princip rovnosti účastníků řízení, resp. princip kontradiktornosti řízení. Tento princip rovnosti stran či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je zakotven rovněž v ustanovení §18 o. s. ř., a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení. Na rozhodování o pariční lhůtě dle §160 odst. 1 o. s. ř. lze přiměřeně aplikovat závěry, které byly vysloveny Ústavním soudem a Nejvyšším soudem při posuzování procesních podmínek aplikace moderačního oprávnění dle §150 o. s. ř. Dle těchto závěrů je součástí práva na spravedlivý proces vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o lhůtě k plnění. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k rozhodnutí o plnění ve splátkách, jejich výši a podmínkám jejich splatnosti. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2439/2014 ve vztahu k §150 o. s. ř., či nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 2189/09).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho důvodu rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno v odpovídajícím rozsahu i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu