ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.740.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 740/2018-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Konečná & Zacha, s. r. o., advokátní kancelář , se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, identifikační číslo osoby 27112331, zastoupené Mgr. Bc. Lenkou Macákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti žalované MAGUS ENERGO s. r. o. , se sídlem v Brně, Pohankova 34/8, identifikační číslo osoby 60320028, zastoupené Mgr. Zdeňkem Jouklem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 580/4, o zaplacení 91.940 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 242 C 64/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2017, č. j. 47 Co 131/2016-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.146,80 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, č. j. 242 C 64/2013-139, ve znění usnesení ze dne 29. 2. 2016, č. j. 242 C 64/2013-164, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 41.279 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 41.279 Kč od 1. 7. 2012 do zaplacení, částku 25.886 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 25.886 Kč od 1. 8. 2012 do zaplacení a částku 24.775 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 24.775 Kč od 1. 2. 2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 47 Co 131/2016-220, ve spojení s usnesením ze dne 25. 9. 2017, č. j. 47 Co 131/2016-225, změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 41.279 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 41.279 Kč od 1. 7. 2012 do zaplacení, částku 25.886 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 25.886 Kč od 1. 8. 2012 do zaplacení a částku 24.775 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 24.775 Kč od 1. 2. 2013 do zaplacení, se zamítá (první bod výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelka spatřuje v nesprávném posouzení otázky vzniku nároku mandatáře na úplatu dle ustanovení §571 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), konkrétně otázky, zda žalobkyni (jako mandatáři) náleží dle §571 odst. 2 obch. zák. sjednaná odměna (úplata nebo jiný nárok) za poskytnuté plnění žalované (jako mandantovi) spočívající ve vyhotovení smluvní dokumentace k chystané obchodní transakci ve formě návrhu smluvní dokumentace a zda lze takové plnění považovat za činnost řádně vykonanou. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah dohody o poskytování právních služeb, a to v rozporu s jazykovým projevem a jednoznačnou vůlí konajících osob. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na zjištění, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně pro žalovanou vykonala činnost, ke které se dle mandátní smlouvy zavázala. Věc po právní stránce posoudil odvolací soud dle §571 odst. 2 obch. zák. tak, že žalobkyni nevznikl nárok na sjednanou úplatu.
Odvolací soud správně odkázal na v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu přijímaný závěr, že z ustanovení §571 odst. 2 obch. zák. zcela jednoznačně vyplývá,
že není-li účastníky ve smlouvě ujednáno jinak, je jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu jen jím řádně vykonaná činnost. Zákon, který tak dává účastníkům možnost smluvně se od něj odchýlit, neváže vznik nároku na úplatu na skutečnost, zda mandant dal či nedal mandatáři pokyny či v jaké formě byla sjednána úplata (např. ve formě paušálu či za skutečně odpracované dny), případně na jiné skutečnosti, ale pouze na řádně vykonanou činnost. Pokud tedy mandatář činnost řádně nevykonal, a to z jakéhokoliv důvodu (třeba i pro okolnosti na straně mandanta), nemá na úplatu nárok (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004). Shodně předloženou právní otázku řeší i dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3992/2011.
Dovolací námitky týkající se otázky vzniku práva žalobkyně na úhradu sjednané úplaty tak přípustnost dovolání nezakládají, neboť dovolatelka ve svém právním hodnocení vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn odvolacím soudem po zopakování dokazování. Dovolatelka přímo uvádí, že soudem prvního stupně i odvolacím soudem bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla sjednané plnění žalované (v podobě smluvní dokumentace). Přehlíží však, že odvolací soud rozhodoval na základě zjištění, že první fáze akviziční struktury dle nabídky právních služeb ze dne 1. 9. 2011 nemohla být provedena pro neposkytnutí dokladů ze strany žalované, a současně, že ani přes poučení nebylo prokázáno, že došlo k dohodě o tom, že žalobkyně zpracuje pro žalovanou návrh smlouvy o smlouvě budoucí, aniž by byl předtím zpracován rychlý audit. Za této situace nemohou dovolací námitky k aplikaci §571 odst. 2 obch. zák. zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na uvedeném nic nemění ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 303/2005, jehož závěry odpovídají rozhodnutím dovolacího soudu shora citovaným, a tak i právnímu hodnocení, které odvolací soud učinil.
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemůže zvrátit ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4901/2007, s tím, že uvádí, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah dohody o poskytování právních služeb. Dovolatelka v této souvislosti nepředkládá žádnou konkrétní právní otázku, jež by samostatně mohla být předmětem dovolacího přezkumu, nýbrž toliko polemizuje se závěry hodnocení výsledků dokazování odvolacím soudem. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15, odmítl). Stejně tak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013).
V části dovolání, ve které je namítán nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu