ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.760.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 760/2018-528
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně GastroData, s.r.o., se sídlem Praha 10, Štěrboholská 1434/102a, PSČ 102 00, IČO 25124650, zastoupené JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 742/6, proti žalovanému 1) P. V. , P., zastoupenému Mgr. Lenkou Moravcovou, advokátkou, se sídlem Dolní Břežany, Náměstí Na Sádkách 701, PSČ 25241, a žalovanému 2) P. P. P., zastoupenému Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem Praha 1, Maiselova 15, o zaplacení 1 695 444 Kč s příslušenstvím a 101 031,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 25 C 254/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017, č. j. 21 Co 323/2017-476, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017, č. j. 21 Co 323/2017-476, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 4. 2017, č. j. 25 C 254/2014-408, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 4. 2017, č. j. 25 C 254/2014-407, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, č. j. 21 Co 323/2017-476, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 4. 2017, č. j. 25 C 254/2014-408, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 4. 2017, č. j. 25 C 254/2014-407, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný 1) a 2) byli povinni zaplatit společně a nerozdílně částku 1 695 444 Kč s příslušenstvím a 101 031,50 Kč s příslušenstvím, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, jestliže rozhodl o zamítnutí uplatněných nároků, když správně posoudil promlčení, a to jen s výhradou, že k promlčení došlo dne 21. 11. 2013, nikoliv ke dni 28. 6. 2013. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až dne 28. 7. 2014, byla podána po uplynutí promlčecí doby. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že v daném případě se jednalo o synallagmatický závazek, kdy oproti vydání nemovitostí žalobkyní měla společnost GastroData, v. o. s. zaplatit kupní cenu, kterou obdržela. Žalobkyně dne 20. 11. 2009 vrátila nemovitosti společnosti GastroData, v. o. s., avšak uvedená společnost kupní cenu nezaplatila. Odvolací soud konstatoval, že pro posouzení počátku běhu promlčecí doby v dané věci je důležitý okamžik předání nemovitosti, tj. den 20. 11. 2009, a od tohoto data začala běžet promlčecí doba jak vůči GastroData, v. o. s., jako vůči hlavnímu dlužníku, tak i vůči ručitelům podle obchodního zákoníku, a to vůči žalovanému 1), jako likvidátorovi, tak vůči žalovanému 2), jako společníkovi společnosti GastroData, v. o. s. Právo mohlo být vůči ručitelům podle závěru odvolacího soudu vykonáno poprvé dne 21. 11. 2009. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 29 Odo 405/2005, týkající se ručitelského závazku v obchodním právu ve smyslu §306 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění v rozhodné době (dále jen „obch. zák.“), a na rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3445/2008, řešící počátek promlčecí doby ve vztahu mezi dlužníkem a věřitelem (§392 obch. zák.) a ve vztahu mezi věřitelem a ručitelem (§306 odst. 1 obch. zák.) přijal závěr, že žalobkyně mohla žalovat nejen společnost GastroData, v. o. s., ale rovněž oba žalované na splnění jejich povinnosti z ručitelského závazku, jestliže jí nebyla vrácena kupní cena z neplatné smlouvy. Takto však neučinila, a proto promlčecí doba ručitelského závazku obou žalovaných skončila k datu 21. 11. 2013. Odvolací soud dále konstatoval, že ke stejnému datu by se promlčelo i právo ve vztahu k hlavnímu dlužníku, ale protože ten uplatnil svůj nárok v civilním řízení, odvolací soud konstatoval, že potom platí desetiletá promlčecí lhůta ve smyslu §408 odst. 1 obch. zák. Odkázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 659/2007. Odvolací soud ohledně řešení otázky charakteru ručení podle obchodního zákoníku odkázal rovněž na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3911/2010. Konstatoval, že jiný je režim promlčení u nároku uplatněného před soudem a jiný, jako v tomto případě, u nároku neuplatněného před soudem. Odvolací soud nepovažoval za přípustný výklad žalobkyně ohledně prodlužování promlčecí doby u akcesorického závazku o dobu nalézacího, případně vykonávacího řízení, neboť by se tak nepřípustným způsobem prodlužovala odpovědnost ručitelů za závazky hlavního dlužníka. Závěr soudu prvního stupně o promlčení případných ručitelských závazků žalovaných proto považoval odvolací soud za věcně správný a v souladu s judikaturou. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně v posouzení uplatněného nároku žalobkyně ve vztahu k žalovaným z titulu náhrady škody. Protože ani u jednoho z žalovaných nebylo prokázáno porušení právní povinnosti, které by mohlo mít za následek vznik škody, považuje odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně ve vztahu k žalovaným není oprávněný ani z titulu náhrady škody. Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při právním posouzení otázky: „Zda je možné, aby se právo věřitele vůči zákonnému ručiteli promlčelo před promlčením práva věřitele vůči dlužníkovi podle obchodního zákoníku pro případ, že je pohledávka věřitele za dlužníkem soudně pravomocně přiznána; a zda lze konstatovat promlčení práva věřitele vůči ručiteli před tím, než je nade vší pochybnost zjištěno promlčení práva věřitele vůči dlužníkovi, když byla pohledávka věřitele za dlužníkem pravomocně přiznána soudem.“ Podle dovolatelky nemůže být akcesorický ručitelský závazek promlčen dříve než závazek hlavní. Je přesvědčena, že žalovaní nemohou být úspěšní s námitkou promlčení s ohledem na ustanovení §310 obch. zák., podle něhož se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Podle dovolatelky promlčecí doba ručitelského závazku ve smyslu ustanovení §408 obch. zák. nemůže skončit dříve než dne 21. 11. 2019, jestliže promlčecí doba počala běžet dne 21. 11. 2009. Závěr odvolacího soudu, že by se nepřípustným způsobem prodlužovala odpovědnost ručitelů za závazky hlavního dlužníka, pokud by byla věřiteli pravomocně přiznána jeho pohledávka za dlužníkem, a tím by se automaticky prodloužila promlčecí doba u akcesorického ručitelského závazku, je podle dovolatelky v rozporu s ustanovením §310 obch. zák., ale i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, což odůvodnila poukazem na citované pasáže z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 659/2007, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010, sp. zn. 33 Cdo 3445/2008, sp. zn. 32 Odo 364/2005, sp. zn. 29 Odo 405/2005, sp. zn. 29 Cdo 884/2011 a sp. zn. 32 Cdo 2024/2007. Dovolatelka má dále za to, že i když soudy v dané věci dospěly ke shodným závěrům, jako dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1024/2013, domnívá se, že jejich názor je mylný, neboť na rozdíl od případu, který řeší zmíněné rozhodnutí, kdy se hlavní závazek a tedy i ručitelský závazek řídil ustanoveními podle občanského zákoníku, se v dané věci hlavní závazek mezi věřitelem a dlužníkem řídí ustanoveními obchodního zákoníku. Dovolatelka proto z uvedených důvodů navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaný 1) k dovolání žalobkyně podal vyjádření, v němž navrhl odmítnutí dovolání. Opakovaně odmítá, že by jako likvidátor měl stejné postavení jak společník veřejné obchodní společnosti, že by ze zákona byl ručitelem za závazky likvidované společnosti. K námitce promlčení se připojil spíše z opatrnosti, když odvolací soud se ve svém rozhodnutí zaobíral námitkami žalovaného 1), týkajícími se uplatnění nároku žalobkyně z titulu náhrady škody, i z pohledu ručení. Podle žalovaného 1) odvolací soud správně poukázal ve svém rozhodnutí na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 405/2005 a za správný považuje závěr, že k promlčení uplatněného nároku došlo ve smyslu §306 obch. zák. ve vztahu k ručiteli dne 21. 11. 2013, byla-li žaloba podána až v červenci 2014. Pokud se jedná o požadavek platby z titulu náhrady škody, žalovaný 1) připomíná, že žalobkyně se k tomuto ve svém dovolání nijak nevyjadřuje a odvolací soud konstatoval, že k žádnému porušení povinnosti ze strany žalovaného 1), které by mohlo mít za následek vznik škody žalobkyně, nedošlo.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl odmítnutí dovolání, neboť má za to, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení promlčení nároku žalobkyně ve vztahu k ručiteli. Podle žalovaného 2) odvolací soud správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3911/2010, ze kterého jednoznačně vyplývá, že jiný je režim promlčení u nároku uplatněného u soudu a jiný, jako v tomto případě, u nároku před soudem - ve vztahu k žalovanému 2) - neuplatněného. Za správný závěr považuje žalovaný 2) i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzovaném případě soudy dovodily, že promlčecí doba uplynula věřiteli shodně jak vůči GastroData, v. o. s., jako vůči hlavnímu dlužníku, tak i vůči ručitelům podle obchodního zákoníku, a to vůči žalovanému 1), jako likvidátorovi, tak vůči žalovanému 2), jako společníkovi společnosti GastroData, v. o. s. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010, odvolací soud dovodil, že jiný je režim promlčení u nároku uplatněného před soudem a jiný, jako v tomto případě, u nároku před soudem neuplatněného. Správně v souladu s uvedenou judikaturou dovodil, že výklad žalobkyně o prodlužování promlčecí doby u akcesorického závazku o dobu nalézacího, případně vykonávacího řízení, není možný, neboť by se tak nepřípustným způsobem prodlužovala odpovědnost ručitelů za závazky hlavního dlužníka.
Odvolací soud ale pominul, že v daném případě se jedná o vydání bezdůvodného obohacení z absolutně neplatné kupní smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost. Vzhledem k tomu, že důsledkem absolutně neplatné kupní smlouvy je vznik synallagmatického závazku, vrácení nemovitosti oproti vrácení kupní ceny, a vlastnické právo se nepromlčuje, tudíž se nepromlčuje ani právo na zaplacení kupní ceny. Jestliže se taková pohledávka nepromlčuje vůči obligačnímu dlužníku, nepromlčuje se ani vůči ručiteli ve smyslu §310 obch. zák. (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 32/2011, v němž Nejvyšší soud dovodil, že důsledkem absolutně neplatné kupní smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona). Ustanovení §107 odst. 3 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (též „obč. zák.“), tj. v době rozhodné pro posouzení věci, stanovilo, že jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat. Závěry uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 se vztahují i na obchodní závazkové vztahy, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 105/2012, judikoval-li, že ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. lze aplikovat v případě promlčení i v obchodních závazkových vztazích.
S ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se při posouzení promlčení závazku z titulu ručení v dané věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. i důvodné, jestliže se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení, když v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovodil, že v posuzovaném případě je věcně správný závěr soudu prvního stupně o promlčení případných ručitelských závazků žalovaných.
Je-li tedy dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné a podle §241a odst. 1 o. s. ř. důvodné, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu