ECLI:CZ:NS:2018:23.ICDO.73.2016.1
KSOS 34 INS 6548/2010
34 ICm 2077/2010
sp. zn. 23 ICdo 73/2016-143
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně AB insolvence v. o. s. , se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, identifikační číslo osoby 24738115, insolvenční správkyně dlužníka NORMA MB spol. s r. o., se sídlem ve Sviadnově, Na drahách 246, identifikační číslo osoby 48393851, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1046/24, proti žalovanému R. K. se sídlem ve Frýdku-Místku, jako insolvenčnímu správci dlužníka MUSTER+CO, s. r. o. „v likvidaci“ , se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Hlavní 262, identifikační číslo osoby 25660233, zastoupenému Mgr. Romanem Měrkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm 2077/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MUSTER+CO, s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Hlavní 262, identifikační číslo osoby 25660233, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 6548/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2016, č. j. 34 ICm 2077/2010, 11 VSOL 60/2015-117 (KSOS 34 INS 6548/2010), takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 12. 2014, č. j. 34 ICm 2077/2010-72, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí z majetkové podstaty společnosti MUSTER+CO, s. r. o. „v likvidaci“ (dále jen „dlužník“). Žaloba vycházela z tvrzení, že společnost NORMA MB spol. s r. o. (původní žalobkyně) byla vlastnicí nemovitostí až do 23. 7. 1997. Tohoto dne uzavřela se společností PLASMACENTRUM, spol. s r. o. jako kupující smlouvu o prodeji podniku, jejímž předmětem byl převod části podniku tzv. střediska 480, jehož součástí byly sporné nemovitosti. Společnost PLASMACENTRUM, spol. s r. o. následně na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 20. 2. 1998 nemovitosti převedla panu J. M., který je vložil jako nepeněžitý vklad do společnosti dlužníka. Žalobkyně je přesvědčena, že smlouva o prodeji podniku ze dne 23. 7. 1997 je neplatná, neplatné jsou tudíž i další smlouvy na ni navazující. Stejný názor, jak zdůraznila, měly i jiné soudy, které neplatnost smlouvy řešily jako otázku předběžnou (Okresní soud v Benešově v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 964/2003 a Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Cm 208/1999). Důvodem neplatnosti je absence pojmového znaku smlouvy o prodeji podniku ve smlouvě ze dne 23. 7. 1997 (dále jen „smlouva“), totiž závazku kupujícího zaplatit kupní cenu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že smlouva byla označena jako „Smlouva o prodeji části podniku“, obsahovala v čl. I ujednání, že „prodávající prodává kupujícímu část podniku tvořící samostatnou organizační složku specifikovanou v této smlouvě…“, touto samostatnou organizační jednotkou mělo být středisko 480 – výroba nové řady nerezových dřezů. Předmět prodeje byl ve smlouvě dostatečně specifikován, včetně sporných nemovitostí. Na kupujícího měla přejít všechna práva a všechny závazky, na které se prodej vztahoval. Smlouva však neobsahovala závazek kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu, byl to naopak prodávající, kdo se zavázal uhradit 22.000.000 Kč kupujícímu. Tato částka měla odpovídat rozdílu mezi aktivy a pasivy převáděné části podniku. Smlouvu posoudil soud prvního stupně jako platnou smlouvu o prodeji podniku podle §476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Konstrukce výpočtu „záporné“ kupní ceny byla podle jeho názoru jasná a určitá a lze ji akceptovat z toho důvodu, že mezi stranami bylo nepochybné, že kupující kupuje část podniku, který je zatížen výraznými závazky, a bude je nucen po koupi části podniku hradit.
Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, zjištěný skutkový stav však po právní stránce posoudil jinak. Dospěl totiž k závěru, že schází-li ve smlouvě závazek kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu, nelze smlouvu považovat za smlouvu o prodeji podniku podle §476 obch. zák., ale za smlouvu nepojmenovanou podle §269 odst. 2 obch. zák., jíž společnost NORMA MB spol. s r. o. platně převedla na kupujícího podnik, včetně sporných nemovitostí. Odvolací soud přitom, jak uvedl, vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o argument, že odvolací soud založil své rozhodnutí na otázce v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené, totiž na otázce, zda lze úplatně převést podnik nepojmenovanou smlouvou, a že se dále při posouzení otázky platnosti smlouvy odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, protože se v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4863/2009, ale též rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4885/2009, nezabýval otázkou, co bylo skutečným obsahem smlouvy. Za platnou označil smlouvu, která je vnitřně rozporná, nezabýval se skutečnou vůlí stran, ani tím, zda byl předmět smlouvy, kterou měl za nepojmenovanou, určen dostatečně určitě, a zda smlouva neobchází zákon. Podle dovolatelky smlouva smlouvu o prodeji podniku simuluje; jako taková je označena a je v ní deklarován úmysl prodávajícího část podniku ve smlouvě specifikovanou za sjednanou kupní cenu kupujícímu prodat. Uzavřena však byla s úmyslem dosáhnout pouze převodu dluhů ze společnosti NORMA MB spol. s r. o. na společnost PLASMACENTRUM, spol. s r. o. bez souhlasu věřitelů, který by byl jinak podle §531 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nutný. Předmětem převodu podle dovolatelky totiž nebyla část podniku tvořící samostatnou organizační složku, hospodářsky funkční, ale smluvními stranami selektivně zvolená aktiva a pasiva společnosti NORMA MB spol. s r. o., chyběla podstatná náležitost smlouvy o prodeji podniku, totiž závazek kupujícího uhradit kupní cenu, a scházela vůle stran smlouvu o prodeji podniku uzavřít. Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil rovněž od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, protože otázku, která již dříve byla soudy vyřešena (byť jako otázka předběžná), posoudil bez jakéhokoli odůvodnění jinak. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, nepovažuje za správný.
Podle obsahu spisu se žalovaný k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné, neboť právní otázka, zda lze převést podnik nepojmenovanou smlouvou, ve které je k úhradě „ceny“ podniku zavázán převodce a nikoliv nabyvatel, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Dovolání však není důvodné.
Podle ustanovení §476 obch. zák. (ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o prodeji části podniku 23. 7. 1997) smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží k provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu (odstavec 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2).
Podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je vymezení podniku, který je předmětem smlouvy, dále závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem a konečně závazek kupujícího zaplatit kupní cenu s tím, že ve smlouvě musí být určena výše kupní ceny nebo alespoň - vzhledem k ustanovení §269 odst. 3 obch. zák. - určen způsob, jakým bude dodatečně stanovena (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1994, sp. zn. Odon 34/93, uveřejněný pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 330/2006). Uvedené závěry pak v plném rozsahu platí i na smlouvu o prodeji části podniku.
Ze zjištění soudů nižších stupňů plyne, že v předmětné smlouvě o prodeji části podniku ze dne 23. 7. 1997 bylo ujednání o kupní ceně nahrazeno ujednáním, ve kterém se převodce (prodávající) zavázal uhradit částku ve výši 22.000.000 Kč nabyvateli (kupujícímu). Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že smlouva neobsahuje závazek kupujícího zaplatit kupní cenu, nejde tudíž o smlouvu o prodeji podniku, ale o smlouvu nepojmenovanou. Obsahem smlouvy byla dohoda o prodeji části podniku tvořící samostatnou organizační složku ve smlouvě specifikovanou. Ve smlouvě byl v čl. II jasně vymezen předmět prodeje, včetně sporných nemovitostí, čl. III obsahoval ujednání, že „dle ustanovení obchodního zákoníku na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje, a to včetně příslušenství“. Totéž ustanovení pak v této souvislosti odkazovalo na přílohy ke smlouvě, v nichž byly specifikovány pohledávky za odběrateli, závazky a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které měly na kupujícího přejít. Smlouva konečně obsahovala mj. též ono sporné ujednání o povinnosti prodávajícího zaplatit kupujícímu onu „zápornou“ cenu. Smlouva tedy obsahovala projev vůle směřující k převodu podniku, resp. jeho části v ní specifikované; převedeny měly být z prodávajícího na kupujícího výslovně všechny věci, práva a jiné majetkové hodnoty sloužící k provozování určené části podniku a kupující měl převzít též závazky na podniku váznoucí. Způsob vzájemného finančního vyrovnání za převod části podniku zvolily strany jinak, než jak právní úprava smlouvy o o prodeji podniku předvídá.
Závazek nabyvatele (kupujícího) zaplatit kupní cenu podniku byl nahrazen závazkem převodce (prodávajícího) k úhradě rozdílu, o který pasiva převyšují aktiva předmětu smlouvy. Nejde tak o smlouvu o prodeji podniku dle §476 obch. zák. jako zvláštní smluvní typ; proto je nezbytné smlouvu, podle níž měl být převeden na nabyvatele podnik jako věc hromadná (srov. §5 odst. 2 obch. zák.), právně kvalifikovat jako smlouvu nepojmenovanou. Podle §269 odst. 2 obch. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako smluvní typ. Podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vyšel, určila smlouva dostatečně určitě v souladu s §269 odst. 2 obch. zák. vzájemná práva a povinnosti stran včetně dostatečně určitého vymezení práv a závazků v tom rozsahu, který odpovídá kogentním ustanovením §477, §479 odst. 2, a §480 obch. zák.
Podnik byl podle §5 odst. 2 obch. zák. považován za věc hromadnou a na jeho právní poměry se podle tohoto ustanovení měla užít ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím nebyla dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud byla součástí podniku. Obecně nebylo a není v teorii ani v praxi pochyb o tom, že s věcí, tedy i s věcí hromadnou, může její vlastník svobodně nakládat způsobem, který vlastnickému právu náleží. Co se podniku týče, přímo ze zákona plynula možnost podnik prodat (§476 a násl. obch. zák.) či pronajmout (§488b a násl. obch. zák.); zákon nevylučoval možnost podnik zastavit (srov. §153 odst. 1 obč. zák.). Právní teorie připouštěla možnost podnik darovat či jej převést nepojmenovanou smlouvou v souvislosti s úvahami o nutnosti dodržet princip smluvní volnosti stran. Na straně druhé však zdůrazňovala, že prodej podniku může mít zásadní vliv na práva třetích stran, jejichž ochrana (požadavek právní bezpečnosti) by měla být principu smluvní volnosti nadřazena (srov. Pelikánová, I. IN: Komentář k obchodnímu zákoníku, IV. díl. Praha: Linde, s. 290-292).
V literatuře dále např. J. Kožiak dovozuje, že „specifikem závodu jako věci hromadné je, že jeho tržní cena může být i záporná (převáděný závod je předlužen). O koupi závodu půjde, pokud dohodnutá kupní cena bude kladná (bez ohledu na skutečnou tržní cenu). V případě převzetí předluženého závodu nabyvatelem, za což by od převodce obdržel úplatu, nepůjde o kupní smlouvu, ale pravděpodobně o inominátní závazek.“ (Kožiak, J. IN: Obchodní smlouvy. Závazky z podnikání, 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015. s. 281.).
Jakkoliv jsou tyto názory vysloveny již v režimu nové úpravy zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a týkají se převodu závodu, lze je vztáhnout i na převod podniku dle obchodního zákoníku, neboť obsahově jsou obě úpravy srovnatelné. Rozdíl spočívá v zásadě pouze v tom, že nová právní úprava na rozdíl od úpravy dosavadní s jinou formou převodu vlastnického práva k závodu výslovně počítá (srov. §2183 o. z., podle něhož se ustanovení pododdílu o koupi závodu obdobně použijí i na jiné převody vlastnického práva k závodu a na prodej nebo jiný převod části závodu tvořící samostatnou organizační složku).
Analogické užití ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku pro jinou formu převodu vlastnického práva k němu nebylo vyloučeno ani podle obchodního zákoníku. Možnost převést podnik nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. dovodil Nejvyšší soud v odvolacím soudem zmiňovaném rozsudku ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003. Podle tohoto rozsudku Nejvyššího soudu řídí-li se částí třetí obchodního zákoníku, a to bez ohledu na povahu účastníků, závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části [§261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku], je nutné stejnou právní úpravu analogicky aplikovat i na smlouvu o bezúplatném předání (převodu) podniku. Nejvyšší soud v dané věci doplnil, že byť posuzovaná smlouva nebyla smlouvou o prodeji podniku, neznamená to, že na závazkový vztah touto smlouvou založený nelze aplikovat - v intencích ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. ve spojení s ustanovením §491 odst. 2 obč. zák. - ustanovení §477 odst. 1 obch. zák., podle něhož na kupujícího (přejímajícího) přecházejí všechny závazky, na které se „prodej“ vztahuje (které s podnikem souvisejí).
Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit ani v této věci. Není proto důvodná námitka dovolatelky, že skutečným úmyslem stran bylo uzavřít smlouvu o převzetí dluhu, a to bez souhlasu jakéhokoliv věřitele, a tím tak obejít zákonná omezení možnosti převzetí dluhu třetí osobou, neboť s odkazem na analogické užití ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku plyne, že zcizitel podniku ručí za splnění převedených závazků nabyvatelem (§477 odst. 3 obch. zák.), stejně jako možnost věřitele domáhat se určení neúčinnosti převodu podniku před soudem (§478 obch. zák.)
Základním principem výkladu smluv je přitom priorita výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy (srov. zejména nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03), které se promítlo též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, nebo ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010).
Jestliže je možno převést podnik bezúplatně nepojmenovanou smlouvou, potom při respektování zásady smluvní volnosti nemůže vést k neplatnosti takové smlouvy ani způsob ujednání o vzájemném finančním vypořádání hodnoty převáděného podniku cenou zápornou.
V projednávané věci nejde o případ, kdy by smluvní strany opomněly ujednat některou z podstatných částí smlouvy o prodeji podniku (závazek kupujícího zaplatit kupní cenu a určení výše kupní ceny či způsobu, jakým bude dodatečně stanovena), nýbrž vzájemné vztahy upravily odlišně a to tak, že protiplnění za závazek nabyvatele podniku k převzetí závazků podniku bylo určeno úhradou určité částky od převodce, spolu s převodem části podniku. Dovolací soud neshledal důvodnými ani námitky dovolatelky o tom, že uzavření takové inominátní smlouvy by svým obsahem odporovalo obsahu nebo účelu zákona (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4885/2009) či bylo simulovaným právním úkonem (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003). Důvodnost dovolání proto nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4863/2009, neboť v tomto rozhodnutí – na rozdíl od projednávané věci – bylo pro rozhodnutí dovolacího soudu určující nedostatečné určení předmětu závazků, jímž ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. podmiňuje uzavření nepojmenované smlouvy. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud naopak zdůraznil, že předpokladem závěru, že šlo o platně uzavřenou nepojmenovanou smlouvu, je zjištění, co bylo jejím obsahem.
V dovolacím přezkumu nemohou obstát ani námitky dovolatelky ohledně neurčitosti předmětu převodu. K tomu dovolací soud pouze připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud právní otázku platnosti převodu předmětných nemovitostí posoudil jinak, než ji jako předběžnou otázku posoudil Okresní soud v Benešově v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 964/2003. Tato dovolací námitka však není důvodná. Dovolatelka odkazuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011. Avšak i v tomto rozhodnutí dovolací soud odkazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, dle které ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením §159a o. s. ř.; posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, či rozsudek ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009).
Namítá-li konečně dovolatelka, že předmětem převodu nebyla samostatná organizační složka podniku, uplatňuje nové skutečnosti, jež v rámci dovolání uplatnit nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolatelce se uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle §243d písm. a) o. s. ř. pro nedůvodnost zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu