ECLI:CZ:NS:2018:24.CDO.2830.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 2830/2018-869
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) J. N. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Terezou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Chotovická č. 1788/10, a b) FINANCIAL SERVICE COMPANY s.r.o. ,
se sídlem v Praze 1, Tržiště č. 372/1, IČO 24155195, zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 699/30, proti žalovaným
1) P. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova č. 38/15, a 2) J. K. , narozenému dne XY,
bytem v XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Hemelíkem, CSc., advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská č. 331/7, o určení vlastnictví, za účasti V. Š. , narozeného dne XY, bytem v XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, zastoupeného JUDr. Janem Kerbachem, advokátem se sídlem v Praze 5, Spotřebitelská č. 483, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 266/2006, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2017, č. j. 30 Co 348/2016-794, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. března 2016, č. j. 4 C 266/2006-611, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobci J. N., Z. P. a O. M. se žalobou podanou dne 16.6.2006 u Okresního soudu Praha-východ domáhali určení, že „J. K. je vlastníkem domu čp. XY na st. parc. č. XY, pozemku st. parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, to vše v katastrálním území XY, obec XY“ (dále jen „nemovitosti“). V žalobě nejprve uvedli, že žalobce a) má za žalovaným 2) pohledávky z titulu „nezaplacení kupní ceny za nemovitosti, které mu prodal kupní smlouvou ze dne 5.7.5005, a to celkem 1,800.000,- Kč“, že podal proti žalovanému 2) žalobu na zaplacení 900.000,- Kč (první splátky kupní ceny), že věc je projednávána u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 C 503/2005 a byl již vyhlášen rozsudek pro uznání a že uplatnil vůči žalovanému 2) také „nárok na náhradu škody ve výši 4,500.000,- Kč v trestním řízení vedeném pro podezření z trestného činu podvodu“. Dále, že Z. P. [původní žalobce b)] má za žalovaným 2) pohledávku ve výši 505.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, s tím, že „konkrétní okolnosti, za nichž se žalovaný 2) obohatil, jsou popsány v žalobě projednávané u zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 511/2005“, a nakonec, že O. M. [původní žalobkyně c)] uplatnila vůči žalovanému 2) pohledávku ve výši 4,000.000,- Kč z titulu náhrady škody, přičemž se u zdejšího soudu vede „řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, o zaplacení 4,000.000,- Kč s příslušenstvím a o vydání nemovitosti, vše pod sp. zn. 3 C 52/2005“. Poté původní žalobci uvedli, že v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrálním pracovištěm XY je jako výlučný vlastník nemovitostí zapsána žalovaná 1), manželka žalovaného 2), a to na základě kupní smlouvy ze dne 8.3.2005, že zdejší soud vydal v řízeních vedených pod sp. zn. 3 C 52/2005 a 5 C 102/2005 předběžná opatření, kterými zakázal žalovanému 2) nakládat „s řadou nemovitostí“, a že dopisem ze dne 10.6.2005 požádala právní zástupkyně původních žalobců žalovanou 1), aby nemovitosti do „konečného vyřešení sporu“ původní žalobkyně c) dále nepřeváděla, jinak by takové jednání bylo možno vykládat jako poškozování věřitele. Žalovaná 1) nicméně uzavřela dne 8.6.2006 s V. Š. kupní smlouvu, kterou na něj nemovitosti převedla. Původní žalobci namítají absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 8.3.2005, neboť ji žalovaní uzavřeli „se záměrem (úmyslem) znemožnit uspokojení jejich pohledávek“, tedy „s úmyslem, který odporuje zákonu“.
Poté, co původní žalobce b) Z. P. vzal žalobu vůči oběma žalovaným zpět, Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 14.2.2012, č.j. 4 C 266/2006-246, řízení
„ve věci žalobce b) proti oběma žalovaným“ zastavil.
Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 12.3.2015, č.j. 4 C 266/2006-522, připustil, aby do řízení namísto původní žalobkyně c) O. M. vstoupila „společnost FINANCIAL SERVICE COMPANY s.r.o., IČ 24155195, se sídlem v Praze 1, Tržiště 1“.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 23.3.2016, č.j. 4 C 266/2006-611, určil, že žalovaný 2) je vlastníkem „nemovitostí - stavební parcely parcelní číslo XY, jejíž součástí je budova č.p. XY (rodinný dům) a pozemkové parcely parcelní číslo XY, vše v katastrálním území XY, v obci XY, vše zapsáno u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY“ (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení 28.200,- Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.), že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení 28.200,- Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok III.), že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení 28.200,- Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok IV.) a že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení 28.200,- Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok V.). Poté, co dovodil naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení a pasivní legitimaci žalovaných, se soud prvního stupně zabýval platností kupní smlouvy ze dne 8.3.2005, kterou žalovaný 2) převedl na svou manželku žalovanou 1) nemovitosti „v hodnotě minimálně 7,450.000,- Kč“ za cenu 4,000.000,- Kč, ačkoli měl „dluhy v řádech milionů“. Po rozsáhlém dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že účelem kupní smlouvy ze dne 8.3.2005 bylo „vyvedení majetku ze sféry žalovaného 2), aby jeho věřitelé nemohli uspokojit své pohledávky“, přičemž s „takovým úmyslem“ jednali podle názoru soudu oba žalovaní, a proto je úkon absolutně neplatný podle ustanovení §39 občanského zákoníku pro obcházení zákona. Náhradu nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.5.2017,
č.j. 30 Co 348/2016-794, rozsudek soudu prvního stupně změnil „ve výrocích II. a III.“ tak, že „žalovaní a vedlejší účastník na straně žalovaných jsou povinni zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení 27.550,- Kč k rukám advokátky Mgr. Terezy Horáčkové“ (výrok I.), „ve výrocích IV. a V.“ tak, že „žalovaní a vedlejší účastník na straně žalovaných jsou povinni zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení 24.897,50 Kč k rukám advokáta
JUDr. Františka Kosíka“ (výrok II.), jinak jej „ve výroku I.“ potvrdil (výrok III.) a rozhodl, že žalovaní a vedlejší účastník na straně žalovaných jsou povinni zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.650,- Kč k rukám advokátky Mgr. Terezy Horáčkové (výrok IV.) a že žalovaní a vedlejší účastník na straně žalovaných jsou povinni zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.580,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Františka Kosíka (výrok V.). Po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými dne 8.3.2005 je absolutně neplatná. V průběhu odvolacího řízení vstoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaných V. Š., který uzavřel dne 31.5.2006 se žalovanou 1) kupní smlouvu ohledně „sporných nemovitostí“, a namítl v řízení nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců, neboť rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 4.1.2017,
č.j. 5 C 348/2016-15, bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 31.5.2006 je platná. Odvolací soud nicméně tuto námitku neshledal důvodnou. Jako neopodstatněnou dále posoudil také námitku žalovaného 2), že byl zkrácen na svých procesních právech, když nebyl v řízení zastoupen. Žalovanému 2) byl nejprve soudem prvního stupně ustanoven procesní opatrovník a „poté, co až odvolací soud zjistil, že mu byl ustanoven tzv. hmotněprávní opatrovník podle ustanovení §29 občanského zákoníku, bylo jednáno s tímto opatrovníkem“. Jelikož byl tedy žalovaný 2) řádně zastoupen, nemohlo být řízení zatíženo vadou, která by mohla vést ke zrušení rozsudku. Odvolací soud nakonec „pouze“ částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, neboť soud prvního stupně nesprávně posoudil jejich výši.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Zejména namítá, že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil „výsledek řízení vedený pod sp. zn. 5 C 348/2016“ a skutečnost, že „rozhodnutím velkého senátu NS ČR pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 bylo uzavřeno, že i podle právní úpravy účinné do 31.12.2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí“. Žalovaná 1) má tedy za to, že by měla být poskytnuta ochrana dobré víry V. Š. Dále opětovaně namítá nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců, neboť jednak má žalovaný 2) „i jiné nemovitosti, ze kterých se žalobci postupně uspokojují a budou nadále uspokojovat“, jednak „za současného vedení vkladového řízení z kupní smlouvy uzavřené mezi ní a V. Š.“ lze žalovat na neplatnost pouze „této kupní smlouvy“, nikoli na „určení vlastnictví“. Za „zásadní procesní chybu“ považuje žalovaná 1) také okolnost, že se soudního řízení neúčastnil ustanovený „hmotněprávní“ opatrovník F., který má „zásadní vědomosti o nesporném majetku žalovaného 2)“. Nakonec namítá, že řízení bylo „bez jejího zavinění vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu“, že „bylo mimo protokol konstatováno, že již musí být obratem ve věci rozhodnuto z důvodu možného vzniku případných problémů na straně soudu“, a že „velmi dlouhé doby řízení si mohl být vědom i odvolací soud, který mohl tendovat k rychlému ukončení sporu“. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud „změnil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá“, případně aby rozsudky zrušil.
Žalobkyně b) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované 1) odmítl, neboť neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. K námitkám žalované 1) se poté vyjádřila tak, že „existence pravomocného rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 4.1.2017, sp. zn. 5 C 348/2016 není skutečně podstatná“, neboť právní vztah mezi žalovanou 1) a vedlejším účastníkem na straně žalovaných nebyl „předmětem přezkumu odvolacího soudu“. Dále uvádí, že argumentace žalované 1) „existencí uspokojitelného majetku žalovaného 2)“ je pouze „v rovině tvrzení“ a že takový majetek ve skutečnosti neexistuje. V neposlední řadě žalobkyně b) považuje otázku „opatrovnictví“ za „již vyřešenou“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že žalovaný 2) byl odsouzen za trestné činy podvodu, kterých se dopustil „v letech 1996 až 2004“ na různých poškozených a byl uznán povinným zaplatit poškozeným „téměř částku 9,000.000,- Kč“. Kupní smlouvou ze dne 8.3.2005 převedl na žalovanou 1), jeho tehdejší manželku, nemovitosti za kupní cenu 4,000.000,- Kč a ta je následně kupní smlouvou ze dne 31.5.2006 převedla na V. Š. V průběhu odvolacího řízení vstoupil V. Š. do řízení jako vedlejší účastník na straně žalovaných a domáhal se zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců, a to s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Praze-východ ze dne 4.1.2017,
č.j. 5 C 348/2016-15, který nabyl právní moci dne 7.3.2017 a kterým bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 31.5.2006 mezi ním jako kupujícím a žalovanou 1) jako prodávající je platná, neboť „je zcela nepochybné“, že byl v době uzavření smlouvy v dobré víře, že kupuje nemovitosti od „osoby, která je jejich výlučným vlastníkem“. Dále bylo zjištěno, že v řízení byl nejprve usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 13.3.2009, č.j. 4 C 266/2006-91, ustanoven žalovanému 2) opatrovník J. Š. z důvodu neznámého pobytu a poté, co bylo v průběhu odvolacího řízení zjištěno, že žalovanému 2) byl usnesením téhož soudu ze dne 23.12.2013, č.j. 30 Nc 678/2013-6, ustanoven „hmotněprávní“ opatrovník D. F., bylo nadále jednáno s tímto opatrovníkem.
Pro rozhodnutí soudů bylo v projednávané věci (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaký vliv na určení vlastnického práva dlužníka k nemovitostem, které převedl na jiného kupní smlouvou, jež byla shledána pro obcházení zákona absolutně neplatnou, má okolnost, že druhá strana této neplatné kupní smlouvy převedla nemovitosti na třetí osobu, která je nabyla v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalované 1) proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit – vzhledem k tomu, že kupní smlouva mezi žalovanými byla uzavřena dne 8.3.2005 a následná kupní smlouva mezi žalovanou 1) a V. Š. dne 31.5.2006 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“).
K otázce platnosti kupní smlouvy uzavřené dne 8.3.2005 mezi žalovanými dovolací soud pouze stručně a pro úplnost uvádí, že soudy při posuzování této otázky postupovaly v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.10.2013, sp. zn. 21 Cdo 3782/2012 anebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.8.2011, sp. zn. 21 Cdo 2581/2010) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Žalovaná 1) v podaném dovolání namítá zejména pochybení odvolacího soudu spočívající v tom, že nepřihlédl ke skutečnosti, že ještě před podáním žaloby převedla nemovitosti kupní smlouvou ze dne 31.5.2006 na V. Š. (vedlejšího účastníka) a že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 4.1.2017, č.j. 5 C 348/2016-15, který nabyl právní moci dne 7.3.2017, bylo určeno, že tato kupní smlouva je platná. Tuto námitku dovolací soud shledal důvodnou.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že i podle právní úpravy účinné do 31.12.2013, tj. v režimu obč. zák., bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí [srov. právní názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.3.2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, který byl „reakcí“ (mimo jiné) na nálezy Ústavního soudu ze dne 17.4.2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 a ze dne 11.5.2011,
sp. zn. II. ÚS 165/11]. Pro úplnost lze konstatovat, že dříve dovolací soud sice zastával právní názor opačný, nicméně poté, co Ústavní soud opakovaně vyslovil výše uvedené závěry
a s odkazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky upozornil na závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu, bylo od dosavadně přijímaného názoru dovolacím soudem upuštěno.
Je-li tedy při uzavírání kupní smlouvy prokázána dobrá víra nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí příslušného katastrálního úřadu, je třeba, zejména s ohledem na ústavní principy právní jistoty a z něj vycházející princip důvěry v akty státu a ochrany nabytých práv, chránit vlastnické právo takového nabyvatele [a to i podle právní úpravy
do 31.12.2013, která institut „nabytí od nevlastníka“ na základě dobré víry nabyvatele ani jinak (vyjma vydržení) neznala].
Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) je tudíž nutno vytknout, že se okolností převodu nemovitostí na třetí osobu (vedlejšího účastníka) nijak nezabýval (ve svém odůvodnění pouze uvedl, že námitku neshledává důvodnou), a to tím spíše, když bylo žalobci požadováno určení vlastnického práva žalovaného 2) k nemovitostem, nikoli „pouze“ určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8.3.2005 uzavřené mezi žalovaným 2) a žalovanou 1), na což se v podstatě rozhodování soudů „omezilo“. Na převod nemovitostí na vedlejšího účastníka bylo přitom poukázáno již v samotné žalobě (původních) žalobců a s ohledem na „druh“ žaloby (na určení) měly soudy k této okolnosti přihlédnout už při posuzování naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, jak (mimo jiné) správně namítal v odvolacím řízení také vedlejší účastník.
Podle ustanovení §80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Žaloba o určení podle ustanovení §80 o.s.ř. má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené judikatury soudů je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým; žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srov. například za obsahově shodného znění ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972]. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [srov. například za obsahově shodného znění ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1997].
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavního soudu a dovolacího soudu je tudíž nutné dovodit, že v projednávané věci, kdy soud prvního stupně nijak nepřihlédl k převodu nemovitostí, k nimž bylo určováno vlastnické právo, nemohl být náležitě posouzen naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení. Nenapravil-li pak toto pochybení ani odvolací soud, a to navíc za situace, kdy v průběhu odvolacího řízení vstoupil do řízení vedlejší účastník a Okresním soudem Praha-východ byla pravomocně určena platnost kupní smlouvy ze dne 31.5.2006, a naopak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a námitku vedlejšího účastníka neshledal důvodnou, nelze ani jeho postup považovat za správný.
K otázce „nabytí nemovitostí od nevlastníka“ dovolací soud dodává, že při jejím posouzení si obecné soudy nemohou samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z výše uvedeného nálezu sp. zn.
I. ÚS 2219/2012. Dobrou víru nabyvatele samozřejmě nelze presumovat jen tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud ve svém nálezu vyložil, tedy „je nutné posoudit, zda dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti“. Dospěl-li by soud k závěru, že vlastnické právo skutečně platně přešlo na vedlejšího účastníka V. Š., musel by pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců žalobu zamítnout. Žalobci jako věřitelé žalovaného 2) by se poté mohli „bránit“ pouze žalobou vůči V. Š. (vedlejšímu účastníku) jako nabyvateli předmětných nemovitostí.
Námitka dovolatelky, že „se řízení neúčastnil ustanovený hmotněprávní opatrovník F., který má zásadní vědomosti o nesporném majetku žalovaného 2)“, není důvodná. Jak správně uvedl již odvolací soud, v řízení před soudem prvního stupně byl žalovanému 2) nejprve z důvodu jeho neznámého pobytu ustanoven usnesením ze dne 13.3.2009,
č.j. 4 C 266/2006-91, opatrovník J. Š., advokát. Poté, co bylo v průběhu odvolacího řízení zjištěno, že žalovanému 2) byl v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 30 Nc 678/2013 ustanoven „hmotněprávní“ opatrovník D. F., jednal odvolací soud nadále s tímto opatrovníkem. Dále ze spisu vyplývá, že usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 24.1.2018, č.j. 30 Nc 678/2013-90, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14.6.2018, č.j. 24 Co 99/2018-115, bylo zrušeno usnesení o ustanovení „hmotněprávního“ opatrovníka, neboť již „nebylo v zájmu opatrovance, aby měl opatrovníka“. Žalovaný 2) nicméně soudu předložil plnou moc ze dne 12.6.2017 udělenou T. H. (viz č.l. 836 spisu) k tomu, aby jej v řízení zastupoval a „vykonával veškeré úkony s tím spojené“. Dovolací soud proto nadále jednal s posledně uvedeným právním zástupcem žalovaného 2). Z uvedeného je zjevné, že řízení nebylo postiženo vadou spočívající v tom, že žalovaný 2) nebyl řádně zastoupen.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není (v otázce posouzení naléhavého právního zájmu žalobců) správný, nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha-východ) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první
za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1
a §243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu