ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1052.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 1052/2017-551
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Z. M. , zastoupena JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1, Washingtonova 17, proti žalované: Nemocnice Na Homolce , IČO: 00023884, se sídlem Praha 5, Roentgenova 2, zastoupena Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1/1059, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: 1) UNIQA pojišťovna, a. s., IČO: 49240480, se sídlem Praha 6, Evropská 810/136, a 2) J. P., zastoupen JUDr. Robertem Falbrem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 22, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 523/2007, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, č. j. 12 Co 153/2016-516, takto:
I. Dovolání žalobkyně i žalované se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. 21 C 523/2007-453, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 124.200 Kč s příslušenstvím a 54.000 Kč, ohledně částky 9.900 Kč s příslušenstvím řízení zastavil a ve zbývající části co do 346.800 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, žalované a oběma vedlejším účastníkům uložil solidární povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 165.721,60 Kč a státu 21.898 Kč a dále soudní poplatek 8.910 Kč. Soud po provedeném dokazování včetně znaleckého dospěl k závěru, že škoda na zdraví žalobkyně byla způsobena okolnostmi majícími původ v povaze a charakteristických vlastnostech nástroje, použitého při její operaci dne 14. 4. 2006 ve zdravotnickém zařízení žalované. Vycházel ze zjištění, že porucha lícního nervu lehkého stupně vznikla pravděpodobně jeho zhmožděním při operaci v důsledku působení tlaku mikrochirurgického nástroje, tzv. raspatoria na nerv při jeho odtahování. Nerv bylo nutno odtáhnout více, než je obvyklé, neboť v místě byla granulace, kterou bylo potřeba vyčistit, anatomické poměry žalobkyně byly komplikované, protože nerv byl uložen mimo kostěný kanálek. Soud dovodil, že odpovědnost žalované za poškození zdraví žalobkyně dle §420 obč. zák. je vyloučena vzhledem k tomu, že žalovaný při lékařském zákroku neporušil žádnou právní povinnost a jeho postup byl lege artis, avšak odpovědnost dle §421a obč. zák. má objektivní charakter a žalovaný je odpovědný i za situace, že jeho postup byl zcela lege artis.
K odvolání žalobkyně, žalované a vedlejšího účastníka 2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 12 Co 153/2016-516, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a ve vyhovujícím výroku o věci samé jej změnil tak, že žalobu zamítl; žalovanému, vedlejším účastníkům a České republice nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů s odkazem na §150 o. s. ř. Dovodil, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou dostatečná pro rozhodnutí, avšak nesouhlasil s jeho právním hodnocením odpovědnosti podle §421a obč. zák., o níž se nejedná, pokud byla škoda způsobena okolností, jež má jiný původ, než jsou samotné účinky věci použité při zákroku. V dané věci nemá škoda původ ve vlastnosti raspatoria, sloužícího k odtažení lícního nervu; k zhmoždění nervu došlo v důsledku tlaku působícího na lícní nerv při jeho odtažení, a ani způsob vedení zákroku není okolností, která by měla původ v povaze přístroje nebo jiné použité věci, a třeba je zohlednit i tu skutečnost, že v průběhu operace byla zjištěna anatomická anomálie, kdy lícní nerv byl zcela odhalen. Protože ze znaleckých posudků a vyjádření odborníků vyplynulo, že postup žalovaného při operaci v dubnu 2006 byl lege artis, žalovaná neodpovídá ani podle §420 obč. zák. O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle §142 odst. 1 a §150 o. s. ř., když přihlédl k osobním poměrům žalobkyně, k jejímu věku, k tomu, že došlo k poškození jejího zdraví a částečnému omezení pracovní schopnosti a taktéž k tomu, že se jednalo o opětovnou operaci, která byla ovlivněna anatomickou anomálií žalobkyně, a že podkladem pro podání žaloby byl operační protokol z její další operace ve FN Motol, který obsahoval nesrovnalosti spočívající v informaci, že došlo k přetětí nervu, ačkoliv v řízení byl následně prokázán opak a tvrzení o přetětí nervu bylo vyvráceno na základě složitějšího dokazování.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to: 1) zda musí být odůvodnění rozhodnutí dostatečné a srozumitelné tak, aby závěry byly přezkoumatelné, a 2), zda je soud povinen vypořádat se se vším, co v řízení vyšlo najevo. Namítá, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí chybí vysvětlení, v jakém smyslu byl pojem „lege artis“ soudem použit. Uvádí, že v judikatuře je tento pojem vyložen jako postup souladný s příslušnými profesními povinnostmi a standarty, a dovozuje, že takovým souladným postupem není poškození nervu jeho zhmožděním. V řadě rozhodnutí, na něž poukazuje, dovolací soud vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí musí být dostatečné a srozumitelné a že postupu podle §132 o. s. ř. neodpovídá, pominul-li soud rozhodné skutečnosti, jež byly prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Soudům obou stupňů vytýká, že se nevypořádaly s tím, že zástupce znaleckého ústavu ve své výpovědi před soudem prvního stupně uvedl, že nejsou profesní standardy, které by ukládaly, že se při operaci má poškodit lícní nerv. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci §150 o. s. ř. a neposoudil komplexně řadu hledisek v souladu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou konkrétně odkázala. Namítá, že žádná ze soudem uvedených skutečností není důvodem hodným zvláštního zřetele pro aplikaci §150 o. s. ř., odvolací soud neprovedl potřebné dokazování, nezjišťoval majetkové a sociální poměry žalobkyně, poukázal pouze na snížení jejích pracovních schopností a na její věk; pokud byla žalobkyně uvedena v omyl údajem v operačním protokolu Fakultní nemocnicí v Motole, nemůže být za to penalizována žalovaná, a ani délka soudního řízení nemůže jí jít k tíži. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil, nebo zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná s tím, že nijak neporušila svoje povinnosti, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že žalovaná neformulovala žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by mělo napadené rozhodnutí záviset a při jejímž řešení by se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury; navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nejsou přípustná.
Nehledě na obecnou formulaci otázek předložených v dovolání, týkající se náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, podstatou dovolání žalobkyně je námitka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil obsah pojmu „lege artis“ a dopodrobna se nevypořádal s obsahem výpovědi jednoho ze znalců slyšených v řízení před soudem prvního stupně. Právní posouzení odpovědnosti žalované podle §420 obč. zák. v rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, učiněných na podkladě zevrubného znaleckého dokazování, že žalovaná při provádění lékařského zákroku neporušila žádnou právní povinnost a její postup při operaci žalobkyně byl zcela lege artis. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je adekvátní právnímu názoru, na kterém stojí jeho rozhodnutí ve věci samé a proti němuž nebyly vzneseny výhrady ani v dovolání, a tento právní názor byl v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu srozumitelně vyjádřen. Pokud dovolatelka namítá, že postupem lege artis není poškození nervu, mylně směšuje vzniklou škodu (poškození nervu) a profesní postup lékařů (lege artis – non lege artis), tedy ztotožňuje škodný následek s tvrzenou příčinou.
O namítané porušení povinnosti soudu přihlížet pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo ve smyslu §132 o. s. ř., by se jednalo v případě, že by soud pominul skutečnosti, jež jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku, nikoliv povinnost v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozebírat veškerá sdělení a informace, co vyšly za řízení najevo. Námitky v dovolání včetně námitky týkající se srozumitelnosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž představují námitky vady řízení, což není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné, což není tento případ, a přípustnost dovolání nelze založit ani námitkami, jež se týkají skutkových zjištění nebo vedení řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé neznamená odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v procesněprávní otázce, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, není dovolací důvod nesprávného právního posouzení naplněn.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaná v dovolání napadá nákladový výrok a namítá odklon rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s poukazem na právní názory v rozhodnutích Nejvyššího soudu, které ovšem odvolací soud v obecné rovině respektoval, když vycházel z názoru, že aplikace §150 o. s. ř. je výjimkou ze základních zásad, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení, a při úvaze o důvodech hodných zvláštního zřetele ve smyslu tohoto ustanovení vymezil konkrétní okolnosti, specifické v tomto případě, jež shledal jako relevantní. V tomto směru právní názor odvolacího soudu na předpoklady aplikace §150 o. s. ř. nevybočuje z dosavadní judikatury. Není sice pravidlem, že by pacient byl v soudním řízení zproštěn povinnosti k náhradě nákladů řízení, které vyvolal neúspěšnou žalobou, avšak v dané věci závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele vychází z konkrétních okolností případu, soud vzal v úvahu též situaci, jež vedla žalobkyni k uplatnění nároku, i její sociální poměry v souvislosti s jejím věkem a zdravotním stavem, a uvedl důvody, pro které lze spravedlivě požadovat na žalované, aby své náklady řízení nesla ze svého, a pro něž by bylo v daném případě nepřiměřenou tvrdostí uložit náhradu nákladů řízení žalobkyni.
V rozhodnutích, na něž dovolatelka poukazuje, i v řadě dalších dovolací soud vyložil, jaké konkrétní okolnosti byly považovány za důvody hodné zvláštního zřetele v jednotlivých případech (např. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014). Avšak skutkový stav, na jehož základě byl aplikován §150 o. s. ř. v uvedených rozhodnutích, je rozmanitý a zcela odlišný, takže konkrétní závěry uvedené v těchto rozhodnutích nelze bez dalšího aplikovat v nyní posuzované věci.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (např. ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007) zdůraznil, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně existence či neexistence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z dosavadní judikatury a jeho právní názor na předpoklady aplikace §150 o. s. ř. z ní nevybočuje.
Protože napadené rozhodnutí neznamená odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky aplikace §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení, není dovolací důvod nesprávného právního posouzení naplněn.
Dovolání žalované tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. ledna 2018
JUDr. Marta Škárová
předseda senátu