ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1459.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1459/2018-536
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: H. M. , zastoupená JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, o náhradu škody , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 219/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2017, č. j. 54 Co 423/2017-508, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 6. 2017, č. j. 22 C 219/2006-463, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 903.698 Kč a dále 5.000 Kč na nákladech uplatnění nároku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II), a vůči státu (výrok III) a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok IV). Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při invaliditě) za dobu od 3. 6. 2003 do 31. 1. 2013. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla těžká zranění při dopravní nehodě ze dne 28. 8. 2002, způsobené jejím manželem, přičemž předmětné vozidlo bylo pojištěno u žalované z titulu pojištění odpovědnosti za škodu ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“). Uzavřel, že žalovaná je povinna plnit za pojištěného ve smyslu §2, §6 odst. 2, §7 písm. b), §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., §445 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) ve znění účinném ke dni 28. 8. 2002 a §882 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004. Výši náhrady pak stanovil s ohledem na to, že žalobkyně před zraněním podnikala na základě živnostenského oprávnění, dále na její příjmy a výdaje z daňových přiznání za rok 2001 až 2003, že od jistého data pobírá invalidní důchod a na závěry tří znaleckých posudků, které shodně stanovily její průměrný měsíční výdělek za rok 2002 na částku 13.411 Kč.
K odvolání žalované do výroku I rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 54 Co 423/2017-508, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I o věci samé ohledně částky 903.698 Kč, jinak jej v tomto výroku co do částky 5.000 Kč a ve výrocích II, III a IV zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K potvrzujícímu výroku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně vyšel z dostatečných skutkových podkladů, na jejichž základě správně zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani při právním posouzení věci. Ohledně výše ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při invaliditě) vycházel ze znaleckých posudků a k samotné výši přiznané částky dostatečně a přezkoumatelným způsobem vyložil, jak k této částce dospěl.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky stanovení výše průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody u podnikající fyzické osoby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 5262/2008, 25 Cdo 474/2016 a 25 Cdo 4944/2009. Namítá, že soudy nerespektovaly §2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, když nezohlednily všechny okolnosti daného případu. Naopak při určení výše průměrného výdělku žalobkyně před vznikem škody nesprávně vycházely z výjimečných ekonomických výsledků, kterých žalobkyně dosahovala pouze krátkou dobu před vznikem škody, vůbec nezohlednily její příjmy z let 2001 a 2003 ani skutečnost, že před úrazem prakticky nedosahovala žádného zisku. V příkrém rozporu s provedenými důkazy soudy uvedly, že nebylo prokázáno, že žalobkyně uplatnila v letech 2001 a 2002 podle daňových předpisů odpisy ztráty, ačkoliv dle znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně žalobkyně uplatnila v roce 2002 daňovou ztrátu z minulých let ve výši 161.108 Kč. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se v rozsahu 903.698 Kč zamítá, eventuálně aby napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu vycházely z průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody stanoveného u osoby samostatně výdělečně činné z rozhodného období kalendářního roku před vznikem škody. Výši průměrného měsíčního výdělku přitom potvrdily tři znalecké posudky, přičemž údaje z daňového přiznání za rok 2002 dostatečně vystihují specifické okolnosti případu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl, případně odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené.
K námitce, že soudy nesprávně aplikovaly §2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., když nezohlednily všechny okolnosti daného případu, je třeba uvést, že zmíněné ustanovení nařízení, které rámcově stanoví způsob určení průměrného výdělku, nelze-li jej určit podle pracovněprávních předpisů, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké "okolnosti jednotlivého případu" jsou v konkrétní posuzované věci pro stanovení průměrného výdělku významné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2933/2005, jenž byl sice zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 837/06, ovšem důvody nespočívaly ve zpochybnění závěrů dovolacího soudu ohledně výkladu a aplikace ustanovení §2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2196/2012). Podkladem výpočtu průměrného výdělku jsou skutečně dosažené příjmy v rozhodném období, jejichž výše je zjistitelná - jak z povahy věci plyne - "zejména z daňového přiznání“. Teprve tehdy, jestliže by výsledek mechanického výpočtu průměrného výdělku založeného na údajích daňového přiznání dostatečně nevystihoval specifické okolnosti individuálního případu, lze k těmto skutkovým okolnostem přihlédnout a zjištěný výsledek náležitě upravit ať již v kladném, nebo v záporném směru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1486/2004, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3200). Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu ohledně stanovení výše průměrného měsíčního výdělku přezkoumat pouze v případě zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Odvolací soud východiska právní úpravy a ustálenou judikaturu dovolacího soudu respektoval, jestliže stanovil výši průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody u podnikající fyzické osoby podle skutečně dosažených příjmů v rozhodném období z daňového přiznání z roku 2002. Jestliže výsledek výpočtu průměrného výdělku založeného na údajích daňového přiznání, vyčíslený třemi znaleckými posudky, podle závěru odvolacího soudu dostatečně vystihoval specifické okolnosti individuálního případu, nelze považovat takový výsledek [vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.)] za zjevně nepřiměřený.
Další námitka dovolatelky, že odvolací soud v rozporu s provedenými důkazy uvedl, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně uplatnila v letech 2001 a 2002 podle daňových předpisů odpisy ztráty, ačkoliv ze znaleckého posudku vyplývá opak, postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, popřípadě proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedených důvodů je zřejmé, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu