ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1604.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1604/2018-556
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové ve věci žalobkyň a) E. N. a b) E. V. , obě zastoupeny JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované Nemocnice Na Homolce , IČO 00023884, se sídlem Roentgenova 37/2, Praha 5, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, se sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, za účasti UNIQA pojišťovna, a. s. , IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 480.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 345/2008, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, č. j. 58 Co 383/2015-497, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 6. 2015, č. j. 18 C 345/2008-414, zamítl žaloby obou žalobkyň na zaplacení 240.000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jednalo se o druhé rozhodnutí ve věci poté, co předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 2. 2010, č. j. 18 C 345/2008-196, a potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. 4. 2011, č. j. 51 Co 232/2010-273, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud vyšel ze skutkových zjištění, že matka žalobkyň podstoupila v zařízení žalované dne 8. 10. 2007 endoskopickou papilosfinktomii (zákrok, při kterém jí byla papilotomem naříznuta Vaterská papila – společný vývod žlučových a pankreatických cest do dvanáctníku), následně byla převezena do Městské nemocnice Duchcov, a dále pro zvracení krve do Nemocnice Teplice, kde bylo provedeno endoskopické vyšetření, při němž byla nalezena papila s krevní sraženinou a krvácením. I přes operaci a ošetření krvácejících okrajů po papilotomii došlo k rozvoji dalších závažných komplikací, které vedly k syndromu multiorgánové dysfunkce a následně ke smrti matky žalobkyň. Na základě znaleckého posudku dospěl obvodní soud k závěru, že žalovaná postupovala při zákroku lege artis a neporušila žádnou právní povinnost, příčinou krvácení do trávicího traktu matky žalobkyň bylo naříznutí Vaterovy papily a akutní zánět slinivky břišní, což vedlo k destrukci samotné slinivky i okolní tkáně a rychlému rozvoji hemoragického šoku. Bezprostřední příčinou smrti poškozené bylo multiorgánové selhání v důsledku poruchy srážení krve. Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi specifickými vlastnostmi přístroje užitého při endoskopickém zákroku a úmrtím matky žalobkyň není adekvátní příčinná souvislost. V situaci, kdy není splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, nenese žalovaná odpovědnost za vzniklou škodu ve smyslu §421a obč. zák., a ani podle §420 a §420a obč. zák.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 58 Co 383/2015-497, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení státu a změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky pouze tak, že každá žalobkyně je povinna zaplatit žalované celkové náklady řízení ve výši jedné poloviny, a to ve splátkách, jejichž výši určil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění dostatečnými a učiněnými na základě řádného hodnocení důkazů. Dále připomněl předchozí kasační rozsudek dovolacího soudu a jeho podrobný výklad odpovědnosti za škodu dle §421a obč. zák. Charakteristickými vlastnostmi nástroje, jež způsobily poškození zdraví, byly v minulosti shledány např. konstrukce operačního přístroje či vlastnosti materiálu. V případech, kdy újma byla vyvolána způsobem použití věci či operační metodou, se režim §421a obč. zák. neuplatní. Ostrost a schopnost řezat tkáně nejsou samy o sobě specifickými vlastnostmi papilotomu, jež bezprostředně vedly ke smrti matky žalobkyň. Správným shledal odvolací soud i postup obvodního soudu po zrušení předchozího rozsudku dovolacím soudem a ztotožnil se s jeho právním závěrem o nesplnění předpokladů odpovědnosti za škodu dle §421a, §420 nebo §420a obč. zák. S poukazem na nepříznivé majetkové poměry žalobkyň změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozložil náhradu nákladů řízení do měsíčních splátek.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřují v řešení otázek procesního práva, které jsou rozhodovány dovolacím soudem rozdílně, a to, zda je v konkrétním případě otázka existence příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody otázkou skutkovou či právní, a zda je odvolací soud v konkrétním případě vázán odlišným hodnocením existence příčinné souvislosti obsažené v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu. Dovolatelky namítají, že zrušující rozhodnutí dovolacího soudu je v rozporu s jeho rozhodovací praxí, podle které je Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem zjištěným v předchozím řízení a rozhodnutí se může opírat výhradně o odlišné řešení otázek právních, případně o zjištěné vady řízení. Dle názoru dovolatelek neobsahuje předchozí kasační rozsudek dovolacího soudu jasný, obecně platný, řádně a přesvědčivě odůvodněný právní názor, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, nýbrž jde o pokyn k odlišnému hodnocení existence příčinné souvislosti v konkrétním případě. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň navrhly odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí pro jejich nepříznivé majetkové a sociální poměry.
Toto dovolání žalobkyň bylo usnesením ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2720/2016, odmítnuto pro nepřípustnost, neboť dovolatelky nevymezily rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu a neuvedly tedy zákonné náležitosti dovolání, přičemž pro tuto vadu podání není možné v řízení pokračovat.
Proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2720/2016, i proti rozsudku ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, podaly žalobkyně ústavní stížnost. Předmětem této stížnosti byla výhradně polemika s kasačním rozsudkem dovolacího soudu, k němuž dovolatelky uplatnily své výhrady ohledně průtahů v dovolacím řízení, podjatosti členů rozhodujícího senátu a dále nesouhlasily se závěrem dovolacího soudu, že v kasačním rozsudku se jedná o řešení právní otázky. Dle názoru dovolatelek Nejvyšší soud nevyjádřil jasný, obecně platný právní názor, mezi jakými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, nýbrž jde o pokyn k odlišnému skutkovému hodnocení, jež dovolacímu soudu nepřísluší. K usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2720/2016, dovolatelky neuvedly žádné námitky.
Ústavní soud nálezem ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 155/16, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2720/2016, s odůvodněním, že jím byla porušena základní práva dovolatelek deklarovaná Listinou základních práv a svobod, a to tím, že dovolací soud odmítl jejich dovolání bez toho, aby je podrobil meritornímu či kvazimeritornímu přezkumu, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky, a učinil tak předsedou senátu a nikoli senátem. Ačkoli v textu dovolání nebyly uvedeny žádné konkrétní spisové značky judikatury, dovolatelky odkázaly na konkrétní pasáže napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, v nichž odkazuje na svou předchozí judikaturu. Byť tedy nebylo vymezení přípustnosti dovolání precizní, odmítnutí takového dovolání pro vady je porušením práva stěžovatelek na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Zároveň Ústavní soud zdůraznil, že tento závěr se netýká vlastního hodnocení přípustnosti, natož důvodnosti dovolání, a toto posouzení náleží Nejvyššímu soudu.
Ve vyjádření k dovolání uvedla žalovaná, že se ztotožňuje se zamítavým rozsudkem soudu prvního stupně. Připomenula průběh léčby matky žalobkyň, skutečnost, že zákrok provedený v jejím zařízení byl naprosto nezbytný, neodkladný a odvracel hrozící smrt poškozené. Ke zhoršení zdravotního stavu došlo mimo zařízení žalované a další postup v jiných zdravotních zařízeních přerušují kauzální nexus odpovědnostního vztahu žalované. Navrhla proto, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud, v dané věci vázán právním názorem Ústavního soudu, že dovolání netrpí vadami a je třeba zkoumat jeho přípustnost, věc znovu posoudil a dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., avšak není přípustné dle §237 o. s. ř.
Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal a nerozhodoval o něm samostatným usnesením (výrokem), neboť v nejkratším možném termínu rozhodl přímo o dovolání, čímž odpadla potřeba rozhodování o návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém.
Dovolatelky zaslaly dne 27. 4. 2018 Nejvyššímu soudu podání označené jako námitka podjatosti soudců senátu 25 Cdo JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Marty Škárové v řízení sp. zn. 25 Cdo 1222/2012. Z jeho obsahu vyplývá, že dovolatelky se domáhaly prostřednictvím své ústavní stížnosti mj. i zrušení citovaného kasačního rozsudku Nejvyššího soudu z důvodu podjatosti soudců, kteří v době vydání rozsudku spolupracovali na odborné publikaci Metodika odškodňování imateriálních újem na zdraví s právním zástupcem žalované . Dále uvedly, že považují za překvapivý názor Ústavního soudu, že lze účinně uplatnit námitku podjatosti soudců při rozhodování o kasačním rozsudku z roku 2015 v opakovaném dovolacím řízení. Jsou přesvědčeny, že Nejvyššímu soudu nepřísluší rušit či zásadně měnit své předchozí rozsudky, ale právní názor Ústavního soudu respektují. Důvod podjatosti tedy dovolatelky spatřují výlučně v tom, že příprava zmíněné odborné publikace probíhala právě v době, kdy Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání ve věci, v níž spoluautor publikace zastupoval žalovanou v dovolacím řízení, a výslovně uvádějí, že v obnoveném dovolacím řízení vedeném pod sp. zn. 25 Cdo 1604/2018 je již situace odlišná, žalovanou zastupuje jiná osoba a nejsou jim známy důvody podjatosti členů senátu 25.
Dovolací soud především konstatuje, že z nálezu Ústavního soudu nevyplývá, že v opakovaném řízení o dovolání lze vznést námitku podjatosti zpětně ve vztahu k dovolacímu řízení vedenému pod sp. zn. 25 Cdo 1222/2012. Ústavní soud pouze uvedl, že „stěžovatelkám je nyní již složení dovolacího senátu známo, a tedy jim nic nebrání v uplatnění námitky podjatosti v opakovaném řízení o dovolání“ a že „bude úkolem Nejvyššího soudu se s námitkami stěžovatelek vypořádat“. Z textu nálezu je zjevné, že námitku podjatosti členů příslušného senátu lze podat v opakovaném řízení o dovolání, tedy lze namítnout podjatost soudců, kteří budou rozhodovat v novém řízení o dovolání (vedeném pod sp. zn. 25 Cdo 1604/2018). Jak však samy dovolatelky uvedly, v současném řízení důvody pro vyloučení členů senátu 25 Cdo netvrdí a jejich podjatost v opakovaném dovolacím řízení nenamítají. Podat námitku podjatosti soudce dle §14 odst. 1 o. s. ř. zpětně k již skončenému dovolacímu řízení nelze. Na základě námitky podjatosti může být soudce (přísedící) z projednávání a rozhodování věci vyloučen jen tehdy, zjistí-li se již v průběhu řízení před soudem určitého stupně (tedy dříve, než u něho věc byla skončena), že soudce (přísedící) věc projednávající není nepodjatý (že je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti), kdy je třeba přistoupit k jeho vyloučení ihned, neboť není procesně ekonomické, aby se na řízení dále účastnil a aby přijal (vydal) ve věci rozhodnutí.
Vyjde-li však podjatost soudce (přísedícího) najevo teprve poté, co již bylo o věci rozhodnuto, není námitka podjatosti již způsobilým právním prostředkem k vyloučení soudce (přísedícího). Náprava může být zjednána jen cestou opravného prostředku; námitka, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, je nejen způsobilým odvolacím důvodem, ale i důvodem žaloby pro zmatečnost (§229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. ), a k tomuto zmatečnostnímu důvodu lze přihlédnout i za dovolacího řízení (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněného pod č. 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci tak nebyl ani důvod v nynějším dovolacím řízení postoupit vznesenou námitku podjatosti členů senátu 25 (kterou se však žalobkyně nedomáhají vyloučení těchto soudců z dalšího rozhodování v této věci) k rozhodnutí jinému senátu Nejvyššího soudu dle §16 odst. 1 o. s. ř.
K tvrzení žalobkyň, že dva soudci senátu 25 byli podjatí v době vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, lze uvést, že dle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. „Důvod“ pochybovat o nepodjatosti soudce ve smyslu výše uvedeného je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“ vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněný pod číslem 98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Za takovou objektivní skutečnost však nelze považovat např. situaci, kdy je zástupce účastníka řízení v profesním kontaktu se členy senátu dovolacího soudu na akademické půdě i mimo ni na různých odborných seminářích či konferencích, jak shledal Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 308/14. Spoluautorství dvou soudců Nejvyššího soudu na odborné právní publikaci takový vztah nezakládá a žádné jiné okolnosti zakládající důvod jejich podjatosti nejsou ani tvrzeny. Jiný závěr nelze učinit ani na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, na který dovolatelky odkázaly v ústavní stížnosti.
K právnímu posouzení věci samé: Ustanovení §421a obč. zák. obsahuje skutkovou podstatu zvláštní objektivní odpovědnosti za škodu; jde o odpovědnost toho, kdo plní závazek (zde poskytuje zdravotnické služby), za nebezpečí či riziko způsobení škody, které je dáno povahou či vlastnostmi užitého přístroje, nástroje či jiné věci, ovšem za předpokladu, že škodu vyvolaly právě ty okolnosti, které měly svůj původ v povaze této konkrétní užité věci. Odpovědnost nastává, jestliže škodlivý následek byl způsoben v důsledku kvalifikované události - vlivem okolností přímo vyplývajících z povahy použité věci a nebýt škodlivých účinků, jež sama věc způsobila, škoda (zde újma na zdraví) by nevznikla. Jde o objektivní odpovědnost, jíž se nelze zprostit. Stále ovšem platí, že tato tzv. absolutní objektivní odpovědnost neznamená odpovědnost za všech okolností, nýbrž vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny její zákonné podmínky.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení, zda došlo k úmrtí matky žalobkyň v adekvátní příčinné souvislosti s použitím přístroje – papilotomu, a to právě v důsledku jeho charakteristických vlastností.
K výkladu §421a obč. zák. existuje četná judikatura, na kterou již dovolací soud odkázal v předchozím rozsudku ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012. Jejich společnou podstatou je především rozlišení, zda byla škoda na zdraví způsobena charakteristickou vlastností použité věci. Soudní praxe shledala takové charakteristické vlastnosti, jež způsobily poškození zdraví pacienta, např. v konstrukci operačního přístroje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, uveřejněný pod číslem 30/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) či vlastnosti materiálu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1129/2005). Naopak tam, kde byla újma vyvolána způsobem použití věci či jinými okolnostmi, aniž by šlo o účinek plynoucí ze samotné povahy či vlastností věci, jež byla při zdravotnické službě použita, se režim §421a obč. zák. neuplatní (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3981/2009, usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 797/2011, rozsudek ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 118/2006, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5794, či dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 118/2006).
Rovněž bylo v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu řečeno, že prokázání existence příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda určité skutkové okolnosti a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5514).
Dovolatelky předložily ve svém dovolání k vyřešení otázku, zda je v konkrétním případě otázka existence příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody otázkou skutkovou nebo otázkou právní, a vytkly dovolacímu soudu, že při řešení této otázky se odchýlil od své předchozí judikatury.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již byl řešen obdobný případ, v němž bylo zvažováno užití §421a obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 797/2011). Obdobně lze v projednávané věci uzavřít, že papilotom bez komplikací nařízl Vaterovu papilu, uvolnil vstup do žlučových cest, aby mohl být odstraněn žlučový písek. Při zákroku rána nekrvácela, ke krvácení došlo až v druhé době pooperační v jiném zdravotním zařízení odlišném od žalované. Bezprostřední příčinou krvácení nebyly vlastnosti papilotomu, ale sama skutečnost, že došlo k naříznutí Vaterovy papily, jež však bylo nezbytným prostředkem k dosažení žádoucího efektu zdravotnického zákroku.
Dovolací soud již odkázal na své závěry např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, dle kterého je-li příčin, které z časového hlediska působí následně, více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (rozsudek). Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, resp. poznatků adekvátním důsledkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459, a shodně v judikatuře též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).
Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně převzatých i soudem odvolacím. Odmítl však právní konstrukci odvolacího soudu, že nebýt vykonaného zákroku (papilotomie), nedošlo by k následnému krvácení, a tedy ani ke smrti pacientky, jako příliš zjednodušující a v souladu s výše nastíněnou judikaturou uvedl, jak má být ustanovení §421a obč. zák. vyloženo. Charakteristické vlastnosti papilotomu - ostrost a schopnost řezat tkáně nemohou samy o sobě být příčinou multiorgánového selhání, na něž zemřela matka žalobkyň, nýbrž jejímu úmrtí předcházelo nezvládnuté krvácení, ztráta krve při reoperaci, hemoragický šok a akutní pankreatitida, tedy okolnosti, jež nastaly mimo zdravotnické zařízení žalované, a jsou tak způsobilé existenci příčinné souvislosti přerušit, respektive vyloučit.
Z výše uvedeného plyne, že se dovolací soud v předchozím kasačním rozsudku zabýval pouze nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem, a proto byl odvolací soud poté vázán právním názorem dovolacího soudu v souladu s §243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř. O vázanosti odvolacího soudu právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu (při podstatně nezměněném skutkovém základu) není v soudní praxi pochyb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5380/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 847/2010).
Předchozí kasační rozsudek dovolacího soudu (a rovněž následný rozsudek odvolacího soudu) je tedy v souladu s konstantní rozhodovací praxí reprezentovanou rozhodnutími, na něž Nejvyšší soud v tomto rozsudku odkázal, a lze tudíž uzavřít, že předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. nejsou splněny. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu