ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.847.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 847/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců a/ Ing. J. Š. , a b/ M. Š. , obou zastoupených JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem v Brně, Wurmova 16, PSČ 602 00, proti žalovanému Zemědělskému družstvu „Podlipan“ Vitice , se sídlem v Dobrém Poli 54, PSČ 281 63, identifikační číslo osoby 00104141, zastoupenému JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Uralská 770/6, PSČ 160 00, o vypořádání nároků podle zákonů 229/1991 Sb. a 42/1992 Sb., vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 1094/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2009, č. j. 24 Co 250/2007-356, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. května 2006, č. j. 14 C 1094/97-247, se zastavuje .
II. Dovolání proti výrokům III., IV., V. a VI. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2009, č. j. 24 Co 250/2007-356, se odmítá .
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 15. května 2006, č. j. 14 C 1094/97-247, zavázal žalovaného vydat žalobci a/ náhradu za znehodnocené budovy ve výši 524.824,- Kč (první odstavec výroku) a majetkový podíl ve výši 321.653,- Kč (druhý odstavec výroku), a to plněním ve věcech, které žalovaný „ke dni podání žaloby“ drží, zavázal žalovaného vydat žalobci b/ náhradu za znehodnocené budovy ve výši 524.824,- Kč (třetí odstavec výroku) a majetkový podíl ve výši 321.653,- Kč (čtvrtý odstavec výroku), a to plněním ve věcech, které žalovaný „ke dni podání žaloby“ drží, a rozhodl o nákladech řízení (pátý a šestý odstavec výroku).
Vyšel přitom z toho, že:
1/ A. Š. (dále též jen „oprávněná osoba“) vyzvala 30. června 1991 (prostřednictvím žalobce a/) žalovaného v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, a zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a ostatnímu zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), k „veškerému navrácení [majetku] za účelem řádného hospodaření.” Současně uvedla, že „ve věci vydání majetku“ ji bude zastupovat „vnuk pan Ing. Š.“ (žalobce a/).
2/ Dne 2. prosince 1992 byl schválen transformační projekt žalovaného.
3/ Dopisem ze dne 9. února 1993 požádala A. Š. družstvo o „vydání majetkového podílu v souladu se zákonem č. 42/1992 Sb.“
4/ Dne 29. října 1995 A. Š. zemřela.
5/ Ze zápisu z jednání mezi družstvem a „oprávněnou osobou p. A. Š. v zastoupení vnukem p. Ing. J. Š.“ ze dne 30. ledna 1996 (dále jen „zápis“) vyplývá, že předmětem jednání bylo „konečné vyčíslení nároků oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb. a současné plnění k 30. lednu 1996“. Zároveň z něho plyne, že „tento zápis chápou obě strany jako konečnou dohodu s právy i závazky vůči sobě“.
6/ Podle zápisu měla A. Š. vůči družstvu nároky dle zákona o půdě a zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), v celkové výši 1,563.762,- Kč, na které družstvo již poskytlo plnění v celkové výši 920.456,- Kč. Současně je v zápisu uvedeno, že „ZD Vitice dluží k dnešnímu dni majetek v hodnotě 643.306,- Kč ... a nabízí plnění uvedené částky 643.306,- Kč p. Ing. Š. ve struktuře věcí, které ZD Vitice vlastní“.
7/ Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 22. srpna 2003, sp. zn. D 504/2003, schválil dohodu dědiců Ing. J. Š. a M. Š. ve věci dodatečného projednání dědictví po A. Š., podle níž „majetkový podíl v ZD Podlipan ... z titulu restituce a transformace ve výši 643.306,- Kč a pohledávku za ZD Podlipan ... z titulu znehodnocení nemovitostí náležejících pod č. p. 6 ve K. (budov i pozemků) ve výši 1,049.648,- Kč dědí rovným dílem pozůstalí vnuci Ing. J. Š. ... a M. Š. ... Pozůstalá vnučka H. P. z dědictví nic neobdrží.“
Soud prvního stupně výše uvedeným (v pořadí třetím) rozsudkem - vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v usnesení ze dne 29. července 2005, č. j. 21 Co 165/2005-210, podle něhož A. Š. řádně a včas uplatnila nároky na vydání náhrad podle zákona o půdě a majetkového podílu podle transformačního zákona, a to výzvami ze dne 30. června 1991 a 9. února 1993, neboť jednáním Ing. J. Š. byla zavázána A. Š. a existenci plné moci udělené mu za účelem uplatnění předmětných nároků není nutné zjišťovat - uzavřel, že nároky žalobců podle §14 a §20 zákona o půdě promlčené nejsou, neboť promlčecí doba začala běžet teprve v roce 1997, kdy žalovaný odmítl převést objekt kravína v K., který měl být původně vydán na uspokojení předmětných nároků, na třetí osobu.
Právo na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář podle názoru soudu rovněž promlčeno není, neboť dne 30. ledna 1996 žalovaný (mimo jiné) tento svůj dluh uznal a od tohoto okamžiku počala v souladu s §110 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), běžet nová desetiletá promlčecí doba.
Promlčeno není ani právo na vydání majetkového podílu podle transformačního zákona, neboť desetiletá promlčecí doba k jeho vydání počíná běžet teprve po uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu, jenž byl v projednávané věci schválen v roce 1992.
Výše náhrad za živý a mrtvý inventář a výše majetkového podílu je určena v zápise, který je dle názoru soudu uznáním dluhu ve smyslu §588 (správně 558) obč. zák. Předmětný dluh přitom nezanikl splněním, neboť po tomto uznání žalovaný žalobcům žádné plnění již neposkytl. Jelikož mezi stranami nebyla uzavřena dohoda o vypořádání předmětných nároků v penězích, rozhodl soud o poskytnutí plnění ve věcech v držení žalovaného.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. prosince 2007, č. j. 24 Co 250/2007-292 (jde o v pořadí třetí rozhodnutí odvolacího soudu), změnil výše označený rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu k žalobci a/ co do částky
524.824,- Kč s příslušenstvím a ve vztahu k žalobci b/ co do částky 846.477,- Kč žalobu zamítl (výroky I. a II.), zavázal žalovaného zaplatit žalobci a/ 321.653,- Kč s příslušenstvím (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV., V. a VI.).
Vzhledem k tomu, že žalobci původně neuplatnili své nároky současně, ale každý zvlášť samostatnou žalobou, posuzoval odvolací otázku promlčení, resp. prekluze uplatněných nároků ve vztahu ke každému ze žalobců samostatně.
Dovodil, že žalobce a/ uplatnil všechny nároky včas (promlčeny ani prekludovány tedy nejsou). Zápis posoudil jako dohodu o narovnání ve smyslu §585 obč. zák., dospěl k závěru, že původní závazek žalovaného poskytnout náhradu ve věcech (§20 odst. 3 zákona o půdě) byl na základě narovnání nahrazen novým peněžitým závazkem, a uzavřel, že žalobce a/ má právo na plnění ve výši určené v zápise, ve výši poloviny dědického podílu po A. Š.
Nároky žalobce b/ považoval odvolací soud za promlčené a jelikož se žalovaný promlčení dovolal, žalobu ve vztahu k žalobci b/ v plném rozsahu zamítl.
K dovolání všech účastníků Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. února 2009, č. j. 28 Cdo 3766/2008-337, v zamítavých výrocích I. a II. a v závislých výrocích IV. až VI. zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. prosince 2007, č. j. 24 Co 250/2007-292.
Uzavřel, že zápis nelze považovat za narovnání ve smyslu §585 obč. zák. ani za uznání dluhu dle §558 obč. zák., neboť z něho není zřejmé, kterých závazků žalovaného k poskytnutí náhrad se konkrétně týká výpočet částky 1,563.762,- Kč, a není tedy splněn „požadavek obou zmíněných institutů“. Z dosud provedených důkazů podle Nejvyššího soudu nevyplynulo, zda a v jaké výši do této částky byla zahrnuta též náhrada za znehodnocení nemovitostí.
Dovolací soud uvedl, že zápis je třeba považovat za vyjasnění závazků žalovaného k výpočtu majetkového podílu podle transformačního zákona, do něhož mohly být započteny na základě předchozí dohody i nároky z náhrady za inventář podle §20 zákona o půdě nebo náhrady za znehodnocené nemovitosti podle §14 a §16 zákona o půdě. Které konkrétní nároky takto byly do majetkového podílu A. Š. započteny a na základě čeho však z dosud provedeného dokazování nevyplývá.
Za nedůvodnou měl Nejvyšší soud námitku žalovaného, podle níž není ve vztahu k nároku na náhradu za inventář ve věci pasivně legitimován, konstatuje, že s majetkem nadále hospodařil původní vlastník i poté, co Místní národní výbor provedl soupis daného inventáře, a od něj jej převzalo Jednotné zemědělské družstvo Vitice, které je právním předchůdcem žalovaného. Žalovaný byl nadto určen k náhradě živého inventáře a zásob rozhodnutím Ministerstva zemědělství, jehož pravomoc rozhodnout o této otázce vyplývá z §9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
Dovolací soud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je nárok žalobce b/ na vydání majetkového podílu podle transformačního zákona promlčen, poukazuje na §13 odst. 4 transformačního zákona (vložený do transformačního zákona novelou provedenou zákonem č. 310/2002 Sb.), podle něhož se právo na vypořádání majetkového podílu promlčuje až uplynutím deseti let ode dne uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu.
Současně potvrdil závěr odvolacího soudu, podle něhož má být poskytnuto plnění v penězích, konstatuje, že jde o majetkový podíl podle transformačního zákona, který nestanoví obligatorně způsob náhrady jako je tomu v případě zákona o půdě, a platí proto obecně plnění peněžité, pokud se účastníci nedohodnou jinak.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozsahu vrátil věc Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
V průběhu následně vedeného odvolacího řízení vzali žalobci žalobu částečně zpět, a to žalobce a/ v rozsahu částky 37.829,- Kč s příslušenstvím a žalobce b/ ohledně částky 650.779,- Kč.
Odvolací soud dále připustil změnu žaloby, podle níž žalobce a/ požaduje zaplacení částky 612.950,- Kč jako náhradu za znehodnocení nemovitostí a oba žalobci každý částku 195.698,- Kč z titulu majetkového podílu z transformace, konstatuje, že nejde o uplatnění nového nároku, ale jen o změnu spočívající v „požadavku žalobce a/ na přisouzení celé částky za znehodnocení nemovitosti, aniž by tím došlo ke změně její výše“.
Poté již Krajský soud v Praze rozhodl ve věci počtvrté, a to v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 9. července 2009, č. j. 24 Co 250/2007-356, jímž z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci a/ ohledně částky 37.829,- Kč s příslušenstvím a ve vztahu k žalobci b/ ohledně částky 650.779,- Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok první), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci a/ částku 180.521,- Kč s příslušenstvím a žalobci b/ částku 195.698,- Kč (výrok druhý), a zamítl žalobu v části, kterou se žalobce a/ domáhal zaplacení částky 283.824,- Kč s příslušenstvím (výrok třetí); dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok čtvrtý až devátý).
Ve svém posledním rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že účastníky byly prohlášeny za nesporné skutečnosti, podle nichž ve výpočtu uplatňovaných nároků uvedených v zápise je zahrnut rovněž nárok A. Š. na náhradu za mrtvý inventář v částce 395.065,- Kč, za který byl žalovaný zbaven povinnosti plnit, a současně nárok na náhradu za znehodnocení nemovitosti v částce 293.543,- Kč. Za nespornou byla účastníky rovněž označena výše nevykrytého restitučního nároku (náhrady za živý inventář a zásoby) ve výši 251.909,- Kč a dalšího majetkového podílu oprávněné osoby ve výši 391.397,- Kč.
Podle odvolacího soudu si účastníci sjednali, že náhrady podle zákona o půdě budou poskytnuty formou majetkového podílu, neboť žalovaný dopisem ze dne 23. února 1993 navrhl „zjištěné znehodnocení usedlostí zahrnout do celkového majetkového podílu oprávněné osoby, ročně jej zúčtovat 1 % až 2 % a tento celkový majetkový podíl vydat ve smyslu transformačního zákona“, přičemž souhlas k převodu neuspokojených nároků do majetkového podílu v družstvu žalobci deklarovali nejen svým prohlášením v řízení, ale i tím, že neměli zájem o „vykrývání“ dalších věcí z majetku žalovaného, převodem nemovitosti, o niž měli žalobci zájem (kravín K.), plněno nebylo, nebyly prováděny opravy na znehodnocených nemovitostech, nebylo plněno finanční náhradou, ale pouze službami nebo vydávaným živým nebo mrtvým inventářem.
Ohledně náhrady za znehodnocení nemovitostí nad částku 293.543,- Kč odvolací soud uzavřel, že navrhl-li žalovaný zahrnout do celkového majetkového podílu oprávněné osoby „zjištěné“ znehodnocení, pak termín „zjištěné“ lze vyložit jako prokázané (znaleckým posudkem znalce Ing. M.), a to ve výši 1,049.648,- Kč.
Odvolací soud dovodil, že právo na vypořádání dalšího majetkového podílu vzniklo žalobcům na základě zákona a transformačního projektu, přičemž výše tohoto podílu (391.397,- Kč) není mezi účastníky sporná.
Na právním posouzení uplatněných nároků podle transformačního zákona nemůže podle názoru odvolacího soudu ničeho změnit ani skutečnost, že žalobci dané nároky v žalobním petitu od sebe oddělili, aby bylo zřejmé, z jakých nároků se výpočet celkové požadované částky skládá.
Nároky žalobců promlčené nejsou, neboť promlčecí doba ohledně práva na vypořádání majetkového podílu podle §13 odst. 4 transformačního zákona uplynula v projednávané věci až dne 2. prosince 2009, oba žalobci však podali žalobu před jejím uplynutím.
Částka 180.520,- Kč přiznaná odvolacím soudem žalobci a/ zohledňuje skutečnosti, že z částky 846.477,- Kč, kterou žalobce a/ celkově požadoval, je nutné odečíst polovinu žalovaným přiznaného nároku za znehodnocení nemovitostí ve výši 146.772,- Kč a částku 197.532,- Kč představující polovinu hodnoty mrtvého inventáře, k jehož náhradě žalovaný nebyl povinen. Majetkový podíl žalobce a/ tak činí celkem 502.173,- Kč, žalovaný však žalobci a/ částku 321.653,- Kč již zaplatil. Žalovaný je přitom povinen plnit uvedenou částku v penězích, neboť jde o majetkový podíl podle transformačního zákona, jenž se obecně hradí v penězích, nedohodnou-li se účastníci jinak, což se v projednávané věci nestalo.
Majetkový podíl žalobce b/ v družstvu činí (na základě stejných skutečností jako u žalobce a/) 502.173,- Kč, s ohledem na skutečnost, že po zpětvzetí žaloby žalobce b/ požadoval již pouze částku 195.698,- Kč, přiznal odvolací soud žalobci b/ tuto částku.
Žalovaný napadl druhý až šestý výrok rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ohlašuje přitom dovolací důvody dle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.
Dovolatel v podaném dovolání (na stranách 2 až 7) opakuje námitky, které uplatnil již v předchozím dovolání podaném proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. prosince 2007, č. j. 24 Co 250/2007-293.
Nadto dovolatel uvádí, že nesouhlasí s tím, že odvolací soud „sjednotil oba nároky (restituční a transformační) pod nárok jiný, a to nárok na vydání majetkového podílu, aniž zkoumal, zda došlo k podání přihlášky oprávněné osoby do transformace a zda byla uzavřena dohoda o započtení restitučního nároku do základního majetkového podílu“.
Dovolatel tvrdí, že A. Š. nikdy nepodala přihlášku do transformace, z rozhodnutí nelze proto vysledovat ani přezkoumat, z jakého dokumentu stanoví soudy účast právní předchůdkyně žalobců na transformaci družstva.
Namítá, že žalobci sami rozlišují nárok restituční a z transformace, a uvádí, že k uzavření dohody o „vykrytí“ restitučních nároků stanovením podílu na jmění povinné osoby nedošlo. V opačném případě by dle jeho názoru žalobci uplatnili jeden nárok „pod jednou sumou“, nikoli jednotlivé nároky zvlášť. Smíšení obou nároků způsobuje dle dovolatele nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro jeho „nesrozumitelnost v použití právních norem a jejich aplikaci“.
Podle názoru dovolatele není jasné a „jeví se jako nepřezkoumatelné“, zda dohoda o tom, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta podílem na jmění, byla uzavřena tím, že „družstvo k výzvě žadatele vyčíslilo z titulu nároku na náhradu za znehodnocené nemovitosti určité majetkové nároky v rámci tzv. základního podílu oprávněné osoby na majetku družstva ve smyslu §7 odst. 4 transformačního zákona, čímž by taková osoba získala postavení oprávněné osoby podle §14 písm. c/ transformačního zákona.“
Dovolatel poukazuje na to, že každý z těchto nároků má jinou formu plnění, když náhrady podle zákona o půdě mají být primárně poskytnuty ve věcech a finanční náhradu lze přiznat jen tehdy, je-li prokázáno, že mezi účastníky došlo k dohodě o poskytnutí náhrady peněžitou formou. Namítá, že spory o náhradu podle §14 a §16 zákona o půdě jsou typickými spory o určitém vypořádání vztahů mezi účastníky (§153 odst. 2 o. s. ř.), v nichž soud není vázán žalobním petitem, ale může rozhodnout o plnění ve věcech nebo podílem na jmění povinné osoby, přestože žalobce požaduje peněžité plnění.
Jelikož odvolací soud přiznal žalobcům peněžité plnění, přestože žalovaný nabízel plnění věcné, aniž by tento svůj závěr zdůvodnil, považuje dovolatel napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, čímž je dána dle jeho názoru vada řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Praktický dopad má rozlišení restitučních a transformačních nároků též na stanovení okamžiku, od něhož má osoba oprávněná právo na úroky z prodlení vztahující se k předmětným nárokům, neboť u restitučních nároků přiznaných v penězích vzniká právo na příslušenství až právní mocí rozhodnutí, kterým bylo toto peněžité plnění přiznáno.
Zápis je nutné podle názoru dovolatele považovat za dohodu o narovnání, která zahrnuje rovněž náhradu za znehodnocení nemovitostí, jež byla do celkového nároku již zahrnuta, a podle níž činí restituční nárok 251.909,- Kč a transformační nárok 391.397,- Kč. Tyto nároky považuje dovolatel za konečné a ode dne 31. ledna 1996 počala dle jeho názoru běžet tříletá promlčecí doba podle občanského zákoníku pro jejich uplatnění. Nároky jsou podle dovolatele promlčeny, a proto je soud neměl žalobcům přiznat.
V části, v níž dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud řízení o něm zastavil dle §104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výroku čtvrtému, pátému a šestému rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (jímž byla zamítnuta žaloba žalobce a/ ohledně částky 283.824,- Kč s příslušenstvím) není subjektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2000, pod číslem 7, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
Dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné.
Jelikož v projednávané věci je dovolání přípustné, zabýval se Nejvyšší soud nejprve tím, zda řízení netrpí dovolatelem namítanými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož nároky na náhrady podle zákona o půdě představují základní majetkový podíl na majetku družstva ve smyslu §7 odst. 4 transformačního zákona, neboť mezi účastníky bylo sjednáno, že dané náhrady budou poskytnuty formou majetkového podílu; družstvo dopisem ze dne 23. února 1993 navrhlo oprávněné osobě zahrnout zjištěné znehodnocení nemovitostí do celkového majetkového podílu a nezbytný souhlas k převodu těchto nároků do majetkového podílu v družstvu žalobci deklarovali svým prohlášením v řízení, a tím, že neměli zájem o „vykrytí“ dalších věci z majetku družstva (nemovitostí, o niž měli žalobci zájem /kravín K./, plněno nebylo, nebyly prováděny opravy na znehodnocených nemovitostech, nebylo plněno finanční náhradou, pouze službami nebo vydávaným živým nebo mrtvým inventářem).
Vzhledem k těmto závěrům má Nejvyšší soud za to, že rozhodnutí odvolacího soudu namítanou nepřezkoumatelností pro „nesrozumitelnost v použití právních norem a jejich aplikaci“ netrpí, neboť jeho odůvodnění nepostrádá žádnou z obligatorních náležitostí uvedených v §157 odst. 2 o. s. ř., přičemž je zřejmé, o které důkazy odvolací soud opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.
Jelikož z obsahu spisu nevyplývají žádné další vady, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), zabýval se Nejvyšší soud – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §7 odst. 4 transformačního zákona nároky na náhrady podle zvláštních předpisů a majetkové vklady oprávněných osob tvoří základní podíl na majetku družstev. Další podíly oprávněných osob na majetku družstva plynoucí z transformace se stanoví podle kritérií v souladu s částí třetí až pátou tohoto zákona. Součet základního podílu a dalšího podílu na majetku družstva tvoří majetkový podíl oprávněné osoby na transformovaném družstvu.
Z ustanovení §13 odst. 4 transformačního zákona vyplývá, že právo na vypořádání majetkového podílu se promlčí za deset let ode dne uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu.
Podle §14 transformačního zákona oprávněnými osobami jsou a/ členové družstva, kteří jsou vlastníky půdy a ostatního majetku užívaného družstvem, b/ vlastníci půdy a vlastníci ostatního majetku užívaného družstvem o hodnotě nejméně 30.000,- Kčs, pokud se písemně přihlásí u družstva do tří měsíců od účinnosti tohoto zákona a současně prokáží, že jejich majetek družstvo převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, c/ občané, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů.
Na úvod Nejvyšší soud podotýká, že první část podaného dovolání - konkrétně strany 2 až 7 dovolání - je obsahově totožná s dovoláním, jež žalovaný podal v projednávané věci proti (předchozímu) rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 13. prosince 2007, č. j. 24 Co 250/2007-293. Námitkami zde uvedenými se tak Nejvyšší soud zabýval již v předchozím dovolacím řízení a vyjádřil se k nim v rozsudku ze dne 11. února 2009, č. j. 28 Cdo 3766/2008-337.
Z výslovného znění ustanovení §243d odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a vrátí věc tomuto soudu k dalšímu řízení, je odvolací soud v dalším řízení právním názorem Nejvyššího soudu vázán. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, jenž je veřejnosti, stejně jako další rozhodnutí citovaná níže, není-li uvedeno jinak, dostupný na webových stránkách tohoto soudu, přitom plyne, že tento postup se uplatní, jestliže se skutkový základ věci nezmění natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr ve věci.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s právními závěry Nejvyššího soudu obsaženými v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3766/2008, jenž byl pro odvolací soud - s ohledem na to, že ke změně skutkového stavu, která by vylučovala aplikaci právního názoru dovolacího soudu, nedošlo - závazný a od něhož se dovolací soud nemá důvod odchylovat ani nyní. Námitkami obsaženými v dovolání na stranách 2 až 7 se proto Nejvyšší soud opětovně nezabýval (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 2144/2011).
Důvodná není ani námitka zpochybňující účast A. Š. na transformaci družstva, podle níž jmenovaná nikdy nepodala přihlášku do transformace, neboť jejím prostřednictvím dovolatel polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3766/2008, podle něhož nároky podle zákona o půdě i podle transformačního zákona byly v projednávané věci uplatněny včas, takže nedošlo k jejich zániku prekluzí.
I s námitkou, podle níž je zápis narovnáním ve smyslu §585 obč. zák., Nejvyšší soud odkazuje dovolatele na své předchozí rozhodnutí v projednávané věci. Již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3766/2008 totiž uzavřel, že zápis dohodou o narovnání pro neurčitost obsahu není. Zápis, vyhotovený před skončením dědického řízení, ale po smrti A. Š., je navíc podepsán pouze jednou z osob, které přicházely v úvahu jako její dědicové (žalobcem a/), která nebyla oprávněna jednat za ostatní dědice.
V rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 22/2008 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož oprávněná osoba ve smyslu ustanovení §14 písm. c/ transformačního zákona je uspokojována v režimu uvedeného zákona jen souhlasí-li s tím (je-li mezi ní a transformovaným družstvem shoda v tom), že náhrada podle zvláštních předpisů ji bude poskytnuta podílem na jmění družstva (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 11. srpna 1998, sp. zn. IV. ÚS 201/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazku 11, ročníku 1998 části I., pod pořadovým číslem 83, nebo rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 51/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V tomtéž rozsudku dovolací soud dále uzavřel, že je-li zde takový souhlas, pak se náhrada podle zvláštního právního předpisu (zde podle zákona o půdě) stává součástí majetkového podílu z transformace jako tzv. základní vklad (srov. §7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. v rozhodném znění), jehož výše je dána výší náhrady, na kterou vznikl oprávněné osobě nárok podle zvláštního právního předpisu (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 1175/2003). Jde však jen o jednu z dílčích složek podílejících se na utváření výsledné podoby (výsledné výše) majetkového podílu na transformovaném družstvu. Ve smyslu posledně označeného ustanovení je totiž již onen „základní vklad“ (slovy zákona „základní podíl“) tvořen vedle nároku na náhradu podle zvláštních předpisů i majetkovým vkladem oprávněné osoby (k pojmu majetkový vklad srov. §16 zákona č. 42/1992 Sb.) a další složky majetkového podílu na transformovaném družstvu pak vedle „základního vkladu“ tvoří i další podíly oprávněných osob na majetku družstva plynoucí z transformace (jde o podíl získaný koupí podle §8 uvedeného zákona a podíl vypočtený podle §17 uvedeného zákona).
V dopisu ze dne 23. února 1993 žalovaný navrhl oprávněné osobě způsoby, jakými mohou být uspokojeny nároky podle zákona o půdě, a to 1/ formou majetkového podílu v družstvu, když žalovaný výslovně navrhl „zjištěné znehodnocení usedlostí zahrnout do celkového majetkového podílu oprávněné osoby, ročně ji zúročovat 1 % až 2 % a tento celkový majetkový podíl vydat ve smyslu zákona č. 42/1992 Sb.“, 2/ konkrétními nemovitostmi ve vlastnictví žalovaného, 3/ opravami znehodnocených nemovitostí, 4/ finanční náhradou či 5/ kombinací uvedených způsobů plnění.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož dopis ze dne 23. února 1993 obsahuje též projev vůle žalovaného - návrh na uzavření dohody o tom, že náhrady podle zákona o půdě budou, resp. mohou být, oprávněné osobě poskytnuty formou majetkového podílu na jmění družstva ve smyslu §7 odst. 4 transformačního zákona.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobci deklarovali souhlas k převodu daných nároků do majetkového podílu v družstvu nejen svým prohlášením v řízení, ale též tím, že neměli zájem o převody dalších věci z majetku žalovaného, když nemovitostí, o niž měli žalobci zájem, plněno nebylo, nebyly prováděny opravy na znehodnocených nemovitostech, nebylo plněno finanční náhradou, pouze službami nebo vydávaným živým nebo mrtvým inventářem, tak považuje Nejvyšší soud za správný, neboť koresponduje s tím, že ze všech možných, družstvem navržených, způsobů vypořádání náhrad podle zákona o půdě byly fakticky vyloučeny (ať nekonáním žalobců, či skutečností, že žalobci požadovanou nemovitost - kravín K. - družstvo převedlo na třetí osobu) ostatní navržené způsoby vypořádání daných nároků.
Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud uzavírá, že mezi účastníky došlo k uzavření dohody, podle níž náhrady dle zákona o půdě budou oprávněné osobě vypořádány formou majetkového podílu v družstvu podle §7 odst. 4 transformačního zákona.
Na tomto závěru přitom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobci v projednávané věci sami specifikovali jednotlivé nároky podle zákona o půdě a transformačního zákona zvlášť, neboť jde o právní posouzení uplatněných nároků, jehož vymezením soud vázán není.
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je taktéž závěr odvolacího soudu, podle něhož majetkový podíl podle transformačního zákona se vyplácí v penězích, nedohodnou-li se účastníci jinak (viz např. rozsudky uveřejněné pod čísly 65/1998 a 43/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 530/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2002, pod číslem 14, či rozsudek ze dne 10. října 2001, sp. zn. 29 Odo 169/2001).
Konečně též závěr odvolacího soudu, podle něhož nároky žalobců promlčené nejsou, neboť oba žalobci podali žalobu před uplynutím promlčecí doby uvedené v §13 odst. 4 transformačního zákona, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a zejména (pro odvolací soud závazným) právním názorem dovolacího soudu vysloveným v předchozím rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3766/2008, na němž nemá Nejvyšší soud důvod ničeho měnit ani nyní.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. nejsou dány, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobcům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 13. září 2012
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu