ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1831.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1831/2018-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: Společenství vlastníků jednotek Sedláčkova čp. 2902, se sídlem Sedláčkova 2902/18, Brno, IČO: 29214424, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 416/8, Brno, proti žalovanému: R. J., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, o 828.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 221 C 21/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2017, č. j. 44 Co 218/2017-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.423,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Václava Kotka, advokáta se sídlem třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, kterou mu způsobil žalovaný tím, že jako jednatel developera - společnosti N. P., uzavřel se společností Teplárny Brno smlouvu na pronájem tepelných zařízení – domovních předávacích stanic, které jakožto součást budovy byly ve spoluvlastnictví vlastníků jednotlivých jednotek, a namísto žalobce tak protiprávně inkasoval nájemné na dobu 5 let.
Městský soud v Brně rozsudkem dne 15. 2. 2017, č. j. 221 C 21/2016-124, zamítl žalobu na zaplacení 828.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že uplatněný nárok je promlčen v objektivní promlčecí lhůtě (§106 odst. 2 obč. zák.), která je tříletá, neboť nebyl prokázán úmysl žalovaného způsobit žalobci škodu, a dále dovodil, že jednání žalovaného by nebylo možno posoudit jako protiprávní, neboť společnost N. P. byla v době podpisu smlouvy vlastníkem výměníkové stanice a byla oprávněna k jejímu pronájmu. Navíc nájemní smlouvu na pronájem domovních předávacích stanic žalovaný uzavřel jako jednatel společnosti N. P., takže subjektem odpovědným ze smlouvy mohla být pouze uvedená společnost.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 44 Co 218/2017-143, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Závěry soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku a o nedůvodnosti podané žaloby shledal správnými a vypořádal se s odvolacími námitkami žalobce. Uzavřel, že pokud podle tvrzení žalobce společnost N. P. obdržela žalovanou částku dne 20. 9. 2010 místo něj, pak objektivní promlčecí doba podle §106 odst. 2 obč. zák. k uplatnění nároku na náhradu škody skončila 20. 9. 2013, žaloba byla podána 6. 4. 2016, takže uplatněný nárok je jednoznačně promlčen. Úmysl žalovaného poškodit žalobce byl vyloučen skutkovým zjištěním o vědomosti všech zúčastněných včetně žalobce o zamýšlených transakcích s výměníkovou stanicí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky kvalifikace věcné povahy výměníkových stanic, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dále namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu ohledně požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí a na jeho přezkoumatelnost. K otázce promlčení namítá, že o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se dozvěděl až v srpnu 2015, a odvolacímu soudu vytýká, že neodůvodnil řádně svůj závěr o nemožnosti aplikovat desetiletou objektivní promlčecí dobu. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný vyvracel důvody dovolání a uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správná a dostatečně odůvodněná. Nárok žalobce je promlčený, výměníkovou stanici považuje za samostatnou movitou věc ve vlastnictví společnosti N. P., výhradně za tuto společnost jednal a nikdy neměl v úmyslu způsobit žalobci jakoukoliv škodu. Navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v otázce právní kvalifikace věcné povahy výměníkových stanic, pak zjevně přehlíží, že soud prvního stupně i soud odvolací založily svá rozhodnutí na závěru, že nárok žalobce na náhradu škody uplatněný proti žalovanému je v objektivní promlčecí době promlčen. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je společným předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení namítané otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předkládá-li dovolatel k řešení právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, nezakládá to přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Právní názor odvolacího soudu na běh subjektivní a objektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1, 2 obč. zák. je správný a plně v souladu s ustálenou judikaturou. Objektivní promlčecí doba plyne od vzniku škody (což ostatně dovolatel nezpochybňuje), nezávislé na vědomosti či znalosti poškozeného. Počátek objektivní promlčecí doby odvolací soud správně vztáhnul k okamžiku, kdy podle skutkových zjištění došlo k tvrzenému vzniku škody, a nikoliv k době, kdy se žalobce měl o vzniklé škodě dozvědět. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru o o promlčení nároku v objektivní promlčecí lhůtě, je bezpředmětná polemika dovolatele týkající se počátku promlčecí doby subjektivní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2145). Závěr odvolacího soudu o tříleté délce objektivní promlčecí doby spočívá na skutkovém závěru o neprokázání úmyslu žalovaného. Pokud tyto námitky směřují proti hodnocení důkazů, nejsou přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Výtky nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představují vadu řízení, která ovšem (od 1. 1. 2013) není samostatným dovolacím důvodem, jímž podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jedině nesprávné právní posouzení, a pouze je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Ostatně v projednávané věci odvolací soud v odůvodnění rozsudku zcela dostatečně a s odkazem na konkrétní skutková zjištění vyložil důvody, proč v jednání žalovaného neshledal úmysl poškodit žalobce.
Z uvedeného vyplývá, že podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nejsou splněny, Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu