ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2275.2017.3
sp. zn. 25 Cdo 2275/2017-1877
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: J. G. , zastoupená JUDr. Andreou Bystrou, advokátkou se sídlem Ondříčkova 1244/15, Praha 3, proti žalovaným: 1) F. P. , zastoupený JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem Na Florenci 1025/1, Praha 1, a 2) B. P. , zastoupený JUDr. Lubošem Hejcmanem, advokátem se sídlem Konviktská 297/12, Praha 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 126/2012, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, č. j. 25 Co 405/2015-1221, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, č. j. 5 C 126/2012-694, ve spojení s usnesením ze dne 23. 2. 2015, č. j. 5 C 126/2012-715, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 123.118,84 eur s příslušenstvím (na náhradě bolestného 20.406,40 eur, za ztížení společenského uplatnění 89.568 eur, skutečné škody 54,4 eur, ztráty na výdělku 275,24 eur a nákladů léčení 1.657,11 eur), co do dalších 11.157,69 eur (219,90 eur na bolestném, 3.738,44 eur na nákladech léčení, 635 eur na skutečné škodě a 6.564,35 eur na ztrátě na výdělku) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 21. 11. 2010 se žalobkyně jako spolucestující v dvoumístném ultralehkém letounu stala účastnicí letecké nehody, kterou zavinil žalovaný 1), když v nevyhovujících meteorologických podmínkách odstartoval s letounem ze sportovního leteckého zařízení v M., ačkoliv neměl leteckou kvalifikaci a platný pilotní průkaz. Trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 5. 2011, č. j. 2 T 90/2011-206, byl za toto jednání uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Žalobkyně při nehodě utrpěla mnohočetná těžká zranění s trvalými následky, podstoupila řadu bolestivých lékařských zákroků, náročné léčení a rehabilitaci, téměř 3 roky byla v pracovní neschopnosti. Před nehodou žila velmi aktivním způsobem života, sportovala, plánovala založit rodinu a měla finančně velmi dobře ohodnocené zaměstnání. Poškození zdraví utrpěla ve 34 letech, trpí bolestivým syndromem levé nohy, omezenou hybností, má problémy při chůzi a v dalších oblastech života, po nehodě nemohla dlouho vykonávat své zaměstnání, které následně musela změnit a musela se vzdát i svých volnočasových aktivit. Soud po provedeném řízení dovodil obecnou odpovědnost žalovaného 1) podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a objektivní odpovědnost žalovaného 2) jakožto provozovatele letounu podle §427 odst. 2 obč. zák, když škoda byla způsobena zvláštní povahou tohoto provozu a žalovaný 2) neučinil dostatečná opatření proti zneužití provozovaného dopravního prostředku (§430 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody soud neshledal.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2016, č. j. 25 Co 405/2015-1221, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu v částce 8.313,67 eur zamítl, ve zbytku jej v tomto výroku potvrdil a žalovaným uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o odpovědnosti žalovaného 1) za škodu na zdraví žalobkyně podle §420 odst. 1 obč. zák. a o odpovědnosti žalovaného 2) podle §427 odst. 1 a 2 obč. zák. jakožto provozovatele letounu. Žalovaný 2) byl v době nehody zapsán v leteckém rejstříku jako provozovatel letounu a měl i právní a faktickou možnost dispozice s ním, sám ho užíval k létání a výuce a také za tímto účelem se stal jeho provozovatelem. V době vystavení registračního lístku nebyl vyžadován souhlas provozovatele s jeho zápisem, tuto žádost podal žalovaný 1) jakožto vlastník letounu a bylo prokázáno, že žalovaný 2) s tímto svým zápisem souhlasil. Dnem 13. 5. 2010 mu sice skončila platnost pilotního průkazu, to však neznamená, že by přestal být provozovatelem letounu, a jestliže ztratil fakticky možnost ovlivnit jeho užívání, měl učinit taková opatření, aby letoun nemohl být ani jeho vlastníkem použit. O použití letounu bez vědomí nebo proti vůli provozovatele (§430 odst. 1 obč. zák.) se v dané věci nejedná a ke změně osoby provozovatele v registračním lístku nedošlo. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nenese na příčině vzniku škody žádný podíl, uplatněné nároky jsou po právu, důvodem částečného zamítnutí žaloby byla změna kurzu eura oproti době uplatnění nároku, což soud prvního stupně nezohlednil.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a proti výrokům o náhradě nákladů řízení podal žalovaný 2) obsáhlé dovolání, v němž navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně odpovědnosti provozovatele, za něhož v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu publikovaným pod R 55/1971 mylně určil osobu dovolatele. Vzhledem ke skutečné a faktické dispozici s letounem v době nehody, to byli žalovaný 1), žalobkyně a její snoubenec, kdo nezákonně užívali letoun jako tzv. nepraví provozovatelé. Uvádí, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2053/2005, na nějž poukázaly soudy obou stupňů, by měl být posouzen jinak a neřeší ani otázku, zda dovolatel byl v době nehody provozovatelem letounu. Se závěrem soudů obou stupňů, že byl provozovatelem, nesouhlasí a namítá, že v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu R 22/1979, R 3/1984, R 80/1970 a 25 Cdo 861/2004 je závěr soudu, že ve smyslu §430 odst. 1 obč. zák. nedošlo k jeho vyvinění, když o letu nebyl informován, fakticky letounem nedisponoval, neměl platný pilotní lístek a jeho zápis do registru byl proveden bez jeho vědomí. Popisuje dosavadní průběh řízení, komentuje jednotlivé důkazy ve snaze zpochybnit jejich průkaznost zejména ohledně zjištění osoby provozovatele a namítá, že nebylo provedeno další dokazování. Nezákonné uskutečnění vyhlídkového letu bylo soudem chybně označeno za řádnou provozní činnost a v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu Pl. ÚS 12/06 a Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 408/2003 soud nedostatečně zkoumal zavinění žalobkyně a jejího snoubence. Podle dovolatele odpovědnost za provoz předmětného letounu měla být posouzena podle §420a obč. zák., neboť nešlo o letadlo, ale sportovní létající zařízení. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval odškodněním vyplaceným za nehodu žalobkyni její pojišťovnou v N., nezkoumal podmínky pro snížení náhrady škody podle §450 obč. zák. a nezdůvodnil, proč ke snížení náhrady nepřistoupil, čímž se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod R 34/1969. V rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu II. ÚS 228/04, I. ÚS 800/06 a Nejvyššího soudu R 31/1992, nepostupoval při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle §150 o. s. ř., ačkoliv dovolatel neposkytl jakýkoliv důvod k podání žaloby ani neobdržel předžalobní výzvu. Dále namítá řadu dalších procesních pochybení odvolacího soudu, který neopakoval důkazy, nepoučil ho podle §118a o. s. ř., bez odůvodnění zamítl pořízení audiovizuálního záznamu z jednání, otázku osoby provozovatele nepředal příslušnému Městskému soudu v Praze, nepřipustil vstup nového účastníka do řízení apod. a bylo tak postupem soudu porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem dle §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není dle §237 o. s. ř. přípustné.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Především je třeba uvést, že námitky dovolatele směřují vesměs proti zjištěnému skutkovému stavu. Dovolatel sice jako otázku právní označuje posouzení jeho pasivní legitimace, avšak svou argumentaci zakládá na zpochybňování skutkových závěrů, z nichž soudy obou stupňů při právním posouzení vycházely. Zpochybňováním zjištěného skutkového stavu, na němž spočívá napadené rozhodnutí, se dovolatel v podstatě domáhá přezkumu rozsudku odvolacího soudu, jehož nesprávnost odvozuje od vlastního posouzení skutkových okolností. Avšak námitky skutkové nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají ani přípustnost dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolateli nelze přisvědčit, že právní posouzení pasivní legitimace (§427 obč. zák.) v napadeném rozhodnutí znamená odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237, §241a odst. 3 o. s. ř. Právní názor odvolacího soudu se naopak opírá i o závěry ohledně provozovatele dopravního prostředku uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu publikovaném pod R 55/1971 a je s nimi v souladu. Bez ohledu na skončení platnosti leteckého oprávnění, v době nehody byl žalovaný 2) zapsán v leteckém rejstříku a měl právní i faktickou možnost dispozice s letounem. Rozhodnutí odvolacího soudu je rovněž v souladu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2053/2005 a ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1970/2015, a není důvod, aby právní otázka určení provozovatele letounu byla posouzena jinak.
Společnou odpovědností žalovaných za škodu z hlediska ustanovení §430 odst. 1 věty druhé obč. zák. se odvolací soud podrobně zabýval a jeho závěr o odpovědnosti žalovaného 2) společně se žalovaným 1), vychází z konstantní judikatury dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2157/2004). Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatel paušálně odkazuje (tj. stanoviska Nejvyššího soudu publikovaná pod R 22/1979, R 3/1984 a R 80/1970), nejsou s rozhodnutím odvolacího soudu v rozporu a rozsudek ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 861/2004, spočívá na odlišném skutkovém základu věci.
Otázku spoluzavinění žalobkyně na vlastní škodě (§441 obč. zák.) odvolací soud řešil s ohledem na zjištěnou příčinu letecké havárie a zevrubně se s ní vypořádal. Obecně formulovaná výtka v dovolání, že odvolací soud „nepřipustil“ vinu žalobkyně ani jejího snoubence, stejně jako další četné námitky dovolatele ohledně hodnocení a neprovedení některých důkazů (§241a odst. 1 o. s. ř.), nedostatků v odůvodnění rozsudku včetně neuvedení důvodů proč soud nepřistoupil ke snížení náhrady škody podle §450 obč. zák. apod., nemohou založit přípustnost dovolání. K námitkám, které představují procesní vady, lze totiž v dovolacím řízení přihlédnout ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. pouze, je-li dovolání přípustné, což není tento případ. Ostatně námitkou proti procesnímu postupu soudu, který neprovedl navrhovaný důkaz, se Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí zabýval a opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navržených důkazů záleží na hodnocení soudu (§120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011).
K výkladu ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, a usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014) a vyložil, že aplikace §150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení, a též v jednotlivých případech vyložil, jaké okolnosti se rozumí důvody hodnými zvláštního zřetele. Úvahu soudu ohledně §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná. Z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou sice významné i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, avšak s námitkou žalovaného 2), že mu nebyla zaslána předžalobní výzva, i s důvodem, který vedl k podání žaloby proti němu, se odvolací soud zcela jednoznačně vypořádal.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný 2) nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Poučení: proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu