ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2320.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2320/2018-521
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: I. R. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, zastoupená JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem Cihlářská 637/16, Brno, o 8.703.556 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 203/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018, č. j. 58 Co 454/2015-491, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 36.009,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Machourka, advokáta se sídlem Cihlářská 637/16, Brno.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 25 C 203/2012-269, zamítl žalobu na zaplacení 8.703.556 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v technickoadministrativní budově v XY vznikl dne 13. 1. 2009 požár, jehož příčinou byla závada elektroinstalace zde zaparkovaného nákladního vozidla XY ve vlastnictví J. B., jehož odpovědnost za škodu způsobenou provozem motorového vozidla byla pojištěna u žalované pojišťovny. Soud dospěl k závěru, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť škoda na budově a věcech v ní uskladněných, za niž žalobkyně požaduje náhradu, nevznikla v důsledku zvláštní povahy provozu podle §427 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Žalobkyně proto nemá nárok na náhradu škody a nepřísluší jí ani pojistné plnění podle §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“). Kromě toho soud po provedeném dokazování dovodil, že žalobkyně neprokázala své vlastnické právo k poškozenému objektu a že škoda vznikla výlučně jejím zaviněním ve smyslu §441 obč. zák., neboť objekt nebyl kolaudován, byl užíván v rozporu se stavebními předpisy, a pokud byl na základě smlouvy přenechán žalobkyní svědku J. B. k užívání, jednalo se z její strany o postup v rozporu s právním řádem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 58 Co 454/2015-414, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho závěrem, že škoda nebyla způsobena provozem vozidla ve smyslu §427 obč. zák., a žalovaná tedy není ve sporu pasivně legitimována, což je samo o sobě postačující pro potvrzení napadeného rozhodnutí, aniž by bylo třeba přezkoumávat další důvody zamítnutí žaloby.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3485/2016, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť na rozdíl od něj dospěl k závěru, že závada na elektroinstalaci zaparkovaného automobilu, která vedla ke vznícení vozu a následnému požáru objektu, zakládá objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za škodu způsobenou zvláštní povahou provozu motorového vozidla ve smyslu §427 obč. zák.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 58 Co 454/2015-491, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 3.422.558,50 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu dovodil, že ve věci je založen přímý nárok žalobkyně proti pojistiteli provozovatele samovzníceného vozidla ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., neboť vzniklá škoda byla způsobena provozem tohoto vozidla (§427 obč. zák.). Po doplnění dokazování vzal oproti soudu prvního stupně za prokázané vlastnické právo žalobkyně k poškozenému objektu, jíž tak náleží náhrada škody. Ve shodě se soudem prvního stupně však uzavřel, že žalobě není možno vyhovět v plném rozsahu, neboť je namístě aplikovat ustanovení §441 obč. zák., a to vzhledem ke spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody spočívajícím v jejím nezodpovědném přístupu k užívání objektu. Předmětný objekt vybudovaný v 80. letech 20. století nebyl nikdy dokončen (nebyl ani zkolaudován), a tudíž nebyl způsobilý k užívání. Umožnila-li žalobkyně za tohoto stavu svědku B. jej dlouhodobě užívat k parkování nákladního automobilu, dopustila se porušení prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal odvolací soud u žalobkyně zavinění výlučné, neboť ke vzniku škody nevedlo toliko samotné užívání nezpůsobilého objektu, nýbrž i technická závada na vozidle. Jako přiměřený shledal vzhledem ke všem okolnostem případu podíl žalobkyně na vzniku škody v rozsahu 50 %.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, jež spatřuje v tom, že odvolací soud nepředvídatelně rozhodl o jejím 50% spoluzavinění na vzniku škody, přestože se touto otázkou v průběhu odvolacího řízení vůbec nezabýval, dovolatelku neupozornil na směřování svých úvah a ani nepoučil ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. Za nesprávné považuje rovněž samotné právní posouzení otázky spoluzavinění. Je přesvědčena, že zavinění poškozeného může vést ke zbavení se odpovědnosti provozovatelem dopravního prostředku pouze tehdy, pokud byla škoda vyvolána zvláštní povahou provozu, avšak nebyla způsobena okolnostmi majícími v něm svůj původ, což technická porucha vozidla má. Namítá nedostatek příčinné souvislosti mezi vznikem škody a zaparkováním vozidla v předmětné budově. Vznik požáru nebyl nijak ovlivněn tím, kde se automobil nacházel, a rozsah škody by byl identický bez ohledu na to, zda budova byla či nebyla zkolaudována. Závěr o spoluzavinění dovolatelky na vzniku škody pak považuje za chybný i z toho důvodu, že v řízení nebylo prokázáno, že by byl svědek B. oprávněn předmětnou budovu užívat, v souvislosti s čímž poukazuje zejména na dikci smlouvy uzavřené mezi svědkem a společností AgriT a. s. dne 21. 5. 2001, potažmo na nepodloženost závěru odvolacího soudu o existenci vlastnického práva jmenované společnosti k objektu v roce 2001. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, případně i s rozsudkem soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto. Upozornila, že již soud prvního stupně k její námitce řešil spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody, takže bylo zřejmé, že i soud odvolací se touto otázku bude muset zabývat. Poukazuje též, že užíváním nezkolaudované budovy se žalobkyně dopustila přestupku podle §178 odst. 1 písm. l) stavebního zákona a v souvislosti se způsobem užívání, který dovolila nájemci, se tato protiprávnost sice neprojevila na samotném zahoření vozidla, nýbrž na prostorách, které tím byly dotčeny, tedy významným způsobem na rozsahu škody (při řádném parkování mimo budovu by se jí požár prakticky nedotkl).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Ustanovení §441 obč. zák. se vztahuje na případy, kdy škoda způsobená poškozenému není v plném rozsahu výsledkem jednání škůdce, nýbrž se na jejím vzniku částečně či zcela podílel i sám poškozený. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na vzniku škody, o jejíž odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný pod C 4642 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Předpokladem použití §441 obč. zák. je, aby jednání či opomenutí poškozeného bylo jednou z příčin vzniku škody. Jednání poškozeného, jež přispělo ke vzniku jeho vlastní škody, může (ale nemusí) mít povahu porušení právní povinnosti, včetně povinnosti prevenční. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde totiž o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). Jde o obecné ustanovení vztahující se ke všem typům odpovědnosti, včetně odpovědnosti provozovatele za škodu způsobenou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008, a ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009 , Soubor C 8671 a C 10425). Dovolatelka oproti tomu nepřípadně cituje úpravu liberačního důvodu podle §428 obč. zák., podle nějž se skutečně provozovatel může odpovědnosti zprostit, nikoliv však tehdy, byla-li škoda způsobena okolnostmi majícími původ v provozu vozidla (sem patří i technická porucha vozidla). Jde ovšem o odlišný právní institut, který není založen na tom, že vznik škody či zvětšení jejího rozsahu přivodí zcela nebo zčásti sám poškozený, jako tomu bylo právě v posuzovaném případě.
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Citované ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, či ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Odvolací soud v rámci svého posouzení uzavřel, že vznik škody byl v příčinné souvislosti jak s technickou závadou na vozidle, tak s jeho umístěním v nedokončené a nezkolaudované budově. Zohlednil, že J. B. využíval objekt po řadu let (z nichž minimálně pět let vlastnila objekt žalobkyně) mimo jiné k umístění vozidel, přičemž dovolatelka o tomto způsobu užívání věděla a bylo realizováno s jejím souhlasem. Jestliže za tohoto skutkového stavu odvolací soud určil podíl žalobkyně na způsobení výsledného škodlivého následku v rozsahu 50 %, neshledává dovolací soud v jeho úvaze prvek zjevné nepřiměřenosti. Byť bezprostřední příčinou vzniku požáru a následného poškození budovy byla závada na vozidle XY, nelze současně přehlížet, že respektovala-li by dovolatelka příslušné stavební předpisy a nedovolila-li by užívání nezkolaudovaného objektu k účelu, s nímž se pojí určitý stupeň rizika vzniku škod, zejména nejsou-li objekty vybaveny náležitými technickými prostředky protipožární prevence (např. hlásiče požáru, členění objektu na „samostatné požární úseky“, jak sama v dovolání uvádí, apod.), vozidlo stižené technickou závadou by nemohlo škodu na budově způsobit, případně by nedošlo k újmě tak velkého rozsahu. Odvolací soud vzal v potaz všechny rozhodné skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, přesvědčivě vyložil své úvahy a dovolací soud neshledal v jeho postupu žádný logický rozpor.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud rozhodl o tzv. spoluzavinění nepředvídatelně či že jí neposkytl poučení ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř., nezpochybňuje tím právní posouzení věci soudem, nýbrž uplatňuje námitku, že řízení je postiženo vadou, která (byla-li by důvodná) mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně na uvedeném závěru odvolacího soudu není nic překvapivého, natož porušujícího pravidla spravedlivého procesu, neboť soud prvního stupně za jeden z důvodů pro plné zamítnutí žaloby označil 100% podíl žalobkyně na vzniku škody. Odvolací soud tedy tento jednoznačně formulovaný závěr přezkoumával právě k odvolání žalobkyně, a rozhodnutí o toliko poloviční účasti pak dokonce představuje změnu napadeného rozsudku v její prospěch.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odpovědnost dovolatelky za umístění vozidla v poškozené budově je vyloučena tím, že J. B. nebyl oprávněn ji užívat. Odvolací soud ovšem vyšel ze zjištění, že J. B. užíval objekt dlouhodobě se souhlasem žalobkyně, která o způsobu jeho využití věděla a umožnila mu je. Tento závěr má skutkovou povahu, a dovolacímu přezkumu tak nepodléhá, neboť dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je zaměřeno jen na řešení otázek právních (podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Za dané situace je pak zcela bezpředmětné zabývat se dovolatelkou předkládanými otázkami právní povahy užívání objektu ze strany J. B. (na jakém konkrétním smluvním podkladě k němu docházelo) či vlastnických vztahů k objektu v době uzavření smlouvy mezi svědkem B. a společností AgriT a. s., neboť jejich vyřešení nemá pro posouzení rozhodné otázky spoluzavinění žalobkyně ve smyslu §441 obč. zák. žádnou relevanci.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 29.460 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 36.009,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu