ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2495.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2495/2018-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobkyně: M. V. , zastoupená JUDr. Adamem Doležalem, advokátem se sídlem U hranic 3221/16, Praha 10, proti žalovanému: V. K. , zastoupený JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 169/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 12 Co 394/2017-82, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 12 Co 394/2017-82, není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť zpochybněnou otázku procesního práva vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatelka namítá nesprávný právní názor odvolacího soudu na výklad a aplikaci §41 odst. 2 o. s. ř. s tím, že odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, když její podání, v němž upozornila na správnou interpretaci jí podané žaloby, posoudil jako návrh na záměnu účastníků.
Dovolací soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod č. 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 29 Odo 24/2001, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1576/2005, rozsudek ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005, usnesení ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3773/2007, a ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015], vyslovil závěr, že soud posuzuje procesní úkony účastníků podle jejich obsahu, a není proto významné, zda a jak je účastník označil, ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Je-li úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti, soud uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Rozhodující je vůle, kterou účastník projevil. Neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval nebo aby odstranil vady podání. Posouzení procesního úkonu podle jeho obsahu však soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl.
V posuzované věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně v žalobě ze dne 24. 6. 2014 i v dalším podání ze dne 19. 9. 2014 označila žalovaného jako „ V. K., vedoucí lékař – klinika estetické stomatologie, P.“ Výslovně v ní uvedla, že žalobu podává na ošetřujícího lékaře a vedoucího stomatologa uvedené kliniky. V podání ze dne 2. 5. 2017 pak uvedla, že chtěla podat žalobu na E. s.r.o. a že z jejího procesního jednání je zjevné, že smyslem a účelem bylo podat žalobu na poskytovatele zdravotních služeb.
Jestliže na tomto základě odvolací soud uzavřel, že žalobkyně se podáním ze dne 2. 5. 2017 domáhá, aby žalovanou stranou byla E. s.r.o., tedy jiný subjekt než původně označený K., je správný i jeho závěr, že se jedná o návrh na záměnu účastníků podle §92 odst. 2 o. s. ř. Tvrdí-li dovolatelka, že uvedeným podáním sledovala jiný účel (upřesnit označení žalovaného), pak je třeba poukázat právě na závěry Nejvyššího soudu o povaze procesních úkonů (jednání) ve shora uvedených rozhodnutích včetně těch, jež jsou uvedeny v dovolání, s tím, že každý procesní úkon se posuzuje z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas, a ani podstatný omyl účastníka o tom, co procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na účinnost procesního úkonu vliv.
Zcela nekonkrétní námitka, týkající se odůvodnění usnesení odvolacího soudu, představuje námitku procesní vady, která však není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolací soud může přihlédnout k vadám řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. pouze, je-li dovolání přípustné, což není tento případ.
K poznámce v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ohledně možného postupu podle §92 odst. 1 o. s. ř. je však třeba upozornit na dosavadní judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod č. 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Odo 3312/2010).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu