ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2554.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 2554/2017-501
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, proti žalované A. K. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, za účasti: Generali pojišťovny, a. s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, IČO: 61859869, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 640.605 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 18 EC 222/2010, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2016, č. j. 13 Co 245/2016-478, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá náhrady škody vzniklé mu v důsledku porušení povinností žalované advokátky při jeho zastupování v soudním sporu. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 11. 1. 2016, č. j. 18 EC 222/2010-427, žalobu na zaplacení 10.234 Kč s příslušenstvím zamítl, žalované uložil zaplatit žalobci 631.575 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle §106 obč. zák. shledal soud důvodnou námitku promlčení nároku žalobce na náhradu škody proti žalované za doplatek starobního důchodu a dovodil, že jeho nárok na náhradu za ztrátu nároku na náhradu mzdy proti jeho bývalému zaměstnavateli byl uplatněn u soudu ve dvouleté subjektivní promlčecí době, neboť nejpozději dne 30. 9. 2008 mohla žalovaná podat za žalobce žalobu na neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 5. 2008.
K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 11. 2016, č. j. 13 Co 245/2016-478, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil s posouzením námitky promlčení nároku na náhradu za ztrátu na důchodu a na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že za dobu od dubna 2014 není tento nárok podle §106 obč. zák. promlčen. K námitce promlčení nároku žalobce proti žalované na náhradu škody za ztrátu náhrady mzdy proti jeho zaměstnavateli ve výši 631.575 Kč odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že tento nárok promlčen není, neboť škoda žalobce je dovozována z toho, že žalovaná nenapadla u soudu platnost další výpovědi z pracovního poměru žalobce ze dne 27. 5. 2008, a vzhledem k tomu, že nejzazší termín pro podání žaloby na neplatnost výpovědi byl 30. 9. 2008, byla žaloba proti žalované na náhradu tvrzené škody podaná ještě před skončením dvouleté subjektivní promlčecí lhůty. Postupem podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť závěry soudu prvního stupně o odpovědnosti žalované za škodu ve výši 631.575 Kč jsou nepřezkoumatelné a odůvodnění jeho rozhodnutí v tomto směru zcela nedostatečné.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná dovoláním s tím, že odvolací soud se v otázce počátku běhu promlčecí doby podle §106 obč. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5058/2008, 25 Cdo 359/2005 a 25 Cdo 519/2002 namítá, že promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody počala běžet již 1. 8. 2008, neboť od tohoto data netrval pracovní poměr žalobce u jeho dosavadního zaměstnavatele, žalobce již neměl právo na výplatu mzdy a již tehdy měl vědomost o škodě a o tom, kdo mu za ni odpovídá. Dále namítá, že jí žalobce nedal pokyn k poskytnutí příslušné právní služby ohledně druhé výpovědi z pracovního poměru, a odvolací soud pochybil i v otázce existence a výše škody, neboť žalobce neprokázal, že by ve sporu ohledně druhé výpovědi z pracovního poměru byl úspěšný, což je předpokladem vzniku škody, ani netvrdil a neprokazoval výši škody. Navrhla změnu rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění a žaloba se zamítá, případně rozhodnutí odvolacího soudu se ruší a věc se vrací k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání, neboť nebyly splněny podmínky jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.; v dovolání předestřené argumenty byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na kterou konkrétně poukázal, a argumentace se týká i otázek skutkových.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání do usnesení odvolacího soudu není přípustné ohledně částky 10.234 Kč dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ohledně částky 631.575 Kč dle §237 o. s. ř.
Dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalobkyně není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné v části, v níž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně o nároku na peněžité plnění ve výši 10.234 Kč, neboť nepřevyšuje částku 50.000 Kč, přičemž nejde o nárok ze vztahů uvedených v citovaném ustanovení. Na tom nic nemění poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá (např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu se počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby dle §106 odst. 1 obč. zák. váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé škodě a o odpovědné osobě. Zásadně platí, že subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní, tedy dříve, než škoda vůbec vznikla. Jestliže v dané věci se žalobce domáhá proti žalované náhrady škody spočívající ve ztrátě mzdových nároků, jež by měl vůči svému zaměstnavateli v případě úspěchu ve sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 27. 5. 2008, vznik této škody se váže k okamžiku, kdy žalobce definitivně ztratil své právo na plnění proti svému zaměstnavateli (coby dlužníkovi), které nebylo u soudu včas uplatněno a nelze je již na něm vymáhat (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2592/2006, a ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2232/2004). Ke vzniku škody na straně žalobce dochází okamžikem, kdy je nepochybné, že jeho tvrzená pohledávka proti jeho zaměstnavateli se uplynutím doby stala nevymahatelnou (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005, a ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 77/2008). Marným uplynutím zákonné lhůty k podání žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru žalobce definitivně ztratil možnost zvrátit účinky podané výpovědi a domoci se náhrady mzdy a vzhledem k tomu, že nejzazší termín pro podání žaloby na neplatnost výpovědi byl 30. 9. 2008, od tohoto okamžiku se odvíjí počátek objektivní i subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody proti žalované. V tomto směru je právní názor odvolacího soudu na počátek běhu promlčecí doby správný a plně v souladu s judikaturou.
Nejde o odklon od rozhodnutí dovolacího soudu, na něž poukázala dovolatelka, neboť v nich byl na zcela odlišném skutkovém podkladě řešen počátek subjektivní promlčecí doby v závislosti na vědomosti poškozeného o osobě odpovědné za škodu, zatímco v dané věci jde o otázku počátku subjektivní promlčecí doby v závislosti na vzniku škody. Žalobce po skončení pracovního poměru neměl sice již od 1. 8. 2008 právo na výplatu mzdy od svého zaměstnavatele, čehož si byl zřejmě vědom, avšak v daném případě není rozhodné, od kdy by se případně mohl na svém zaměstnavateli domáhat výplaty mzdových nároků, nýbrž z hlediska nároku na náhradu škody proti žalované advokátce je rozhodující, kdy v důsledku jejího pochybení při výkonu advokacie definitivně ztratil možnost dosáhnout tohoto majetkového přínosu od svého zaměstnavatele, pokud byla reálná. Předpokladem vzniku škody jako jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu je ovšem i závěr, že při řádném postupu žalované by žalobce uspěl ve sporu o neplatnost další výpovědi z pracovního poměru proti svému zaměstnavateli a dosáhl by i finančního plnění; ohledně této předběžné otázky důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho bývalému zaměstnavateli leží důkazní břemeno na žalobci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001).
Namítá-li dovolatelka též nedostatky v posouzení příčinné souvislosti a nedostatečná skutková zjištění, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.); ostatně pro nepřezkoumatelnost a chybějící zdůvodnění vzniku a výše škody byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným usnesením odvolacího soudu zrušen.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení není naplněn, dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ust. §243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, protože řízení dále pokračuje před soudem prvního stupně a o nich bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu