ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2744.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 2744/2018-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Správa služeb hlavního města Prahy , se sídlem Kundratka 1951/19, Praha 8, IČO 70889660, zastoupená JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti žalovanému: K. Š. , zastoupený Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, o 110.850 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 226/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2018, č. j. 44 Co 458/2012-216, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2018, č. j. 44 Co 458/2012-216, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.
Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil na závěru, že přiměřenou dobou, za kterou lze ještě náhradu nákladů vynaložených žalobkyní podle §45 odst. 1 a 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v daném případě přiznat, je doba šesti měsíců, přičemž požadovanou náhradu za umístění odtaženého vozidla na odstavném parkovišti v době přesahující tento rozsah s ohledem na nízkou hodnotu vozu a opožděné informování provozovatele moderoval podle §450 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), čímž plně vyšel ze závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 25 Cdo 546/2016-193. Uvedený časový rozsah šesti měsíců vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem, kdy šlo o překážku v provozu v podobě staršího automobilu bez registračních značek, určil pouze analogia legis podle úpravy přechodu vlastnictví opuštěné věci na obec (§135 odst. 1 věta třetí a odst. 4 obč. zák.), aniž by měl za to, že předmětné vozidlo mělo být za opuštěnou věc považováno. Dovolatelka nicméně, zřejmě z důvodu obtížnější srozumitelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, namítá, že v tomto případě nešlo o derelikci, dané vozidlo nemohla bez dalšího považovat za věc opuštěnou, které by měla po uplynutí uvedené doby zlikvidovat, stejně jako jeho odtah by bylo možno považovat za nález věci jen tehdy, pokud by nebyl zjistitelný jeho vlastník. Nesměřují-li tedy uplatněné námitky proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tudíž nezakládají.
Domnívá-li se naopak s odkazem na ustanovení §1050 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), že přiměřenou dobou pro poskytnutí náhrady (právně kvalifikované analogicky jako náhrada škody) by měla být doba tříletá, je třeba poukázat na ustanovení §3079 odst. 1 o. z., podle nějž se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před nabytím účinnosti o. z., posuzují podle dosavadních právních předpisů, tedy podle obč. zák. Současně je nutno uvést, že ustanovení §450 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vzhledem k tomu dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o tom, zda a v jakém rozsahu byly naplněny předpoklady moderace náhrady škody, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, a ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ se ale v dané věci nejedná, dospěl-li odvolací soud (pouze za pomoci analogie zákona) k závěru, že přiměřenou dobou, za kterou ještě lze požadovat náhradu nákladů vynaložených žalobkyní za odtah a umístění předmětného automobilu, je doba půlroční, nejde vzhledem k uvedeným skutkovým okolnostem (jež podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) o úvahu zjevně nepřiměřenou, a ani tyto námitky proto nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Namítá-li dále dovolatelka, že její zástupce nebyl odvolacím soudem vyrozuměn ani o jednom jednání, které se v dané věci konalo, a byla jí tudíž odňata možnost jednat před soudem, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Dle obsahu spisu byla o jednáních před odvolacím soudem ostatně dne 27. 11. 2017 a dne 11. 1. 2018 vyrozuměna přímo žalobkyně.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu