ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.5599.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 5599/2017-302
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: K. P. , zastoupený JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem Prostějov, nám. T. G. Masaryka 195/18, proti žalovanému: A. V. , zastoupený Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem Olomouc, Horní náměstí 365/7 o 176.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 216 C 14/2014, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2017, č. j. 57 Co 288/2016-253, takto:
I. Dovolání žalobce i žalovaného se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, č. j. 216 C 14/2014-180, uložil žalovanému zaplatit žalobci 176.800 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný na základě ústní smlouvy o dílo uzavřené s matkou žalobce měl provést zateplení jejího rodinného domu s tím, že pro realizaci těchto prací matka žalobce požádala o podporu z programu státního fondu Zelená úsporám. Projektová dokumentace k provedení těchto úprav byla zpracována, o realizaci zateplení domu dle projektové dokumentace žalovaný věděl a věděl též, jaké jsou podmínky pro získání uvedené podpory. Žalovaný kromě prací dle projektové dokumentace prováděl pro matku žalobce další stavební práce na domě, jež s dotací nesouvisely a nebyly podloženy projektovou dokumentací. Podpora nebyla nakonec přiznána, kromě jiného byl zásadním problémem jiný typ namontovaných oken, které nesplňovaly parametry daného programu. Již na počátku roku 2011 byly konstatovány zásadní rozpory mezi dílem realizovaným žalovaným a projektovou dokumentací, žalovaný byl na tyto skutečnosti i na vady díla opakovaně upozorňován. V květnu 2011 se žalovaný zavázal dokončit stavbu a předat doklady potřebné pro získání podpory, což neučinil ani po následných výzvách. Soud uzavřel, že žalovaný odpovídá za vzniklou majetkovou újmu podle §415 a §420 obč. zák., protože porušil prevenční povinnost, byl si vědom podmínek pro získání podpory z dotačního programu, a přesto žalobci nepředložil potřebné podklady, což nedůvodně podmínil uhrazením další zálohy. Následkem nesplnění podmínek programu Zelená úsporám celkem v 11 bodech byla žádost o poskytnutí podpory státním fondem zamítnuta.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2017, č. j. 57 Co 288/2016-253, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 102.883,50 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.466 Kč. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování doplnil a zjistil, že matka žalobce (jeho předchůdkyně) akceptovala nabídku žalovaného na provedení zateplení obvodových stěn, úpravy zádveří a zimní zahrady včetně výměny oken za okna z plastových profilů, jež byla zcela jiného typu než v projektové dokumentaci zpracované pro účel získání dotace, a souhlasila s tím, že dům bude osazen šestikomorovými okny s trojskly, na které požadovala od žalovaného záruku 6 let. Soud dovodil, že výtka, že žalovaný porušil povinnost osadit plastová okna v souladu s dokumentací vypracovanou pro poskytnutí dotace, nemůže obstát, neboť byla prokázána dohoda o dodání oken naprosto odlišných. Žalovaný byl touto dohodou s právní předchůdkyní žalobce vázán, smluvní ujednání byla pro něj závazná a nelze mu přičítat k tíži, že realizoval práce dle pokynu objednatelky, neboť bylo na ní, aby smlouva o dílo byla v souladu s její žádostí o poskytnutí dotace. Sjednané osazení domu okny jiného typu než dle projektové dokumentace vypracované v souvislosti s programem Zelená úsporám nemůže být proto porušením povinnosti žalovaného dle §420 obč. zák., a za této situace nelze ani dovozovat, že by žalovaný porušil svou prevenční povinnost dle §415 obč. zák., i když si měl být vědom existence projektové dokumentace pro projekt Zelená úsporám. Pro nesplnění i jen jedné z podmínek dotačního programu by žadatel podporu nedostal, takže už samotné osazení domu jiným typem oken znamenalo nesplnění zadaných podmínek. Shodně se soudem prvního stupně a s odkazem na judikaturu dovolacího soudu odvolací soud vyloučil aplikaci §420a obč. zák., neboť majetková újma žalobce nebyla vyvolána povahou či projevem provozní činnosti žalovaného, a konstatoval, že předpoklady obecné odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu nebyly splněny. Podle §142 a §150 o. s. ř. přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši jedné poloviny s tím, že důvody zvláštního zřetele hodné spatřuje především v okolnostech případu, kdy se žalovaný prezentoval jako dodavatel v rámci projektu Zelená úsporám, ve své nabídce označil projektanta, což mohlo vést k určitému předpokladu, že nabídka byla učiněna v souladu s projektem pro získání dotací, a byl si vědom, že na prováděné práce bude žádáno poskytnutí příspěvku z tohoto programu, nepostupoval jako profesionál ve svém oboru, matce žalobce nepodal potřebné informace a nedodal jí doklady potřebné pro splnění podmínek programu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce i žalovaný dovolání.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu a řešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uplatněný nárok nelze posuzovat podle §420a obč. zák. a dovozuje, že důvodem pro neposkytnutí dotace byla provozní činnost žalovaného jako podnikatele, který nesplnil své povinnosti a nepředložil žalobci potřebné podklady k získání dotace a část díla realizoval v rozporu s projektovou dokumentací. Namítá, že i při aplikaci §420 obč. zák., případně podle §415 obč. zák. je posouzení odvolacího soudu chybné, protiprávní jednání žalovaného bylo prokázáno a věc měla být posouzena odlišně, odvolací soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a vyvodil z nich nesprávné právní závěry. Poukazuje na to, že žalovaný prováděl dílo na základě ústní smlouvy, jejíž obsah nekoresponduje s písemným návrhem žalovaného, žalovaný se prezentoval jako registrovaná realizační firma na portále Zelená úsporám a v rozporu s ústní smlouvou o dílo ukončil práce předčasně, nepostupoval dle projektové dokumentace a nepředával příslušné podklady žalobci, čímž žalobci způsobil škodu ve výši nepřiznané dotace, a musel vědět, že dodáním oken, která nebyla na seznamu programu Zelená úsporám, zmaří záměr na přidělení dotace. Dovozuje, že žalovaný porušil povinnost osadit předmětný dům okny v souladu s projektovou dokumentací a přinejmenším porušil svou prevenční povinnost podle §415 obč. zák. Žalovaný nedodržel termín předání stavby, nepředložil doklady k projektu a nedodržel postup dohodnutý 13. 5. 2011. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření vyvracel důvody dovolání s tím, že žalobce polemizuje s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by konkrétně vymezil, v čem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe či která právní otázka by měla být posouzena jinak. Navrhl, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto či zamítnuto.
Do výroků rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podal žalovaný dovolání a namítl nesprávné právní posouzení podmínek pro aplikaci §150 o. s. ř. s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na to, že podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 928/2017, a sp. zn. 33 Cdo 1927/2016 se pro rozhodování o nákladech řízení považuje za obecné pravidlo úspěch ve věci a korektiv §150 o. s. ř. se uplatní jen ve velmi výjimečných případech. Je přesvědčen, že pro aplikaci §150 o. s. ř. nebyly v dané věci splněny podmínky, při realizaci díla se řídil pokyny matky žalobce, která byla žadatelkou o dotaci, a její povinností bylo dodržet všechny podmínky pro její udělení. Údaje o dodávkách v rámci programu Zelená úsporám uvádí na svých listinách výlučně z marketingových důvodů. Namítá, že v řízení nebyly zjištěny tak zásadní a výjimečné okolnosti, aby bylo třeba postupovat podle §150 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu a přiznal žalovanému plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného nesouhlasil s důvody v něm uvedenými a s poukazem na argumentaci odvolacího soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí je přesvědčen, že podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. byly splněny. Navrhl odmítnutí dovolání žalovaného.
Nejvyšší soud po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, postupoval podle o. s. ř. ve znění účinném do 30. 9. 2017.
Především k námitce aplikace §420a obč. zák. v dovolání žalobce je třeba uvést, že k projednání dovolání nepostačuje citace §237 o. s. ř. Z dovolání není patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, a v tomto směru tedy dovolatel nedostál zákonnému požadavku §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Nicméně lze konstatovat, že dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu plně odpovídá právní názor odvolacího soudu, že o odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností se nejedná, není-li škoda, spočívající v nedosažení podpory z dotačního programu, vyvolána projevy samotné stavební činnosti žalovaného, nýbrž vznik škody je dovozován z porušení jeho povinností.
Přípustnost dovolání pro otázku odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. spatřuje dovolatel v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, z jeho dovolání však není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud v projednávané věci odchýlit (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, sp. zn. 23 Cdo 3840/2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Jeho požadavek na odlišné posouzení věci dovolacím soudem oproti rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá již ze samotné podstaty mimořádného opravného prostředku, a není důvodem pro jeho přípustnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, a ze dne 13. 9. 2017, 25 Cdo 3925/2017).
Z obsahu dalších námitek v dovolání žalobce jednoznačně vyplývá, že dovolatel nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, namítá nesprávné hodnocení důkazů, uvádí, co podle jeho názoru bylo či nebylo prokázáno, zpochybňuje zjištěný skutkový stav a předkládá vlastní verzi skutkových okolností. Námitkami proti zjištěnému skutkovému stavu napadá rozsudek v otázce skutkových zjištění, nikoliv z hlediska aplikace práva (např. 25 Cdo 1925/2013). Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu včetně námitek proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.
Žalovaný namítá odklon rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce aplikace §150 o. s. ř. a poukazuje na právní názory v rozhodnutích Nejvyššího soudu, které ovšem odvolací soud v obecné rovině respektoval, když vycházel z názoru, že aplikace §150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení, a při úvaze o důvodech hodných zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. vymezil konkrétní okolnosti, specifické v tomto případě, jež shledal jako relevantní.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (např. ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007) zdůraznil, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu ohledně existence či neexistence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z dosavadní judikatury a jeho právní názor na předpoklady aplikace §150 o. s. ř. z ní nevybočuje. Jeho závěr o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele vychází z konkrétních okolností případu, a uvedl též důvody, pro které lze na žalovaném spravedlivě požadovat, aby část svých nákladů řízení nesl ze svého, a proč by v daném případě bylo nepřiměřenou tvrdostí uložit žalobci povinnost k plné náhradě nákladů řízení protistraně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu neznamená odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky aplikace §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení, není dovolací důvod nesprávného právního posouzení naplněn, a není tak splněna podmínka přípustnosti dovolání žalovaného dle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce i žalovaného odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu