ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1748.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 1748/2018-247
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Jablonce nad Nisou , se sídlem v Jablonci nad Nisou, Mírové náměstí 3100/19, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 138/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. června 2017, č. j. 30 Co 65/2017-209, ve spojení s usnesením ze dne 4. října 2017, č. j. 30 Co 65/2017-223, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. června 2017, č. j. 30 Co 65/2017-209, ve spojení s usnesením ze dne 4. října 2017, č. j. 30 Co 65/2017-223, v měnící části výroku I., vyjma té části tohoto výroku, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. října 2016, č. j. 11 C 138/2013-182, ve spojení s usnesením ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 11 C 138/2013-190, ve vyhovujícím výroku I. tak, že se zamítá žaloba na určení vlastnického práva k pozemkové parcele XY v k. ú. XY a ke stavebním parcelám XY v k. ú. XY, a v nákladovém výroku II., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. října 2016, č. j. 11 C 138/2013-182, ve spojení s usnesením ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 11 C 138/2013-190, určil, že žalobce je vlastníkem tam specifikovaných částí označených pozemků (dále jen „části pozemků“), dále dalších označených pozemků a specifikovaného spoluvlastnického podílu na označeném pozemku (výrok I. – dále jen „vyhovující výrok I.“), zamítl žalobu ohledně tam specifikovaných pozemků (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit státu stanovený doplatek soudního poplatku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. června 2017, č. j. 30 Co 65/2017-209, ve spojení s usnesením ze dne 4. října 2017, č. j. 30 Co 65/2017-223, výrokem I. změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením) ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu i ohledně částí pozemků a ohledně pozemkové parcely XY v k. ú. XY a stavebních parcel XY v k. ú. XY (dále též jen „měnící výrok“); jinak ho v tomto výroku ohledně tam označených pozemků potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).
Zatímco soud prvního stupně – s odkazem na ustanovení §2, resp. §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 172/1991 Sb.“) – určovací žalobě, podané 29. března 2013, i ohledně částí pozemků vyhověl, odvolací soud dospěl k závěru, že v tomto směru nebyl nárok na určení vlastnického práva uplatněn včas, resp. v souladu s ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Zdůraznil, že z citovaného ustanovení vyplývá, že žalující obec je povinna do 31. března 2013 podat u soudu žalobu na určení vlastnického práva, v níž „řádně a určitě“ vymezí předmět řízení i ohledně částí pozemků (k nimž není dosud zapsáno v katastru nemovitostí vlastnické právo, které na ni přešlo podle §1, 2, 2a nebo §2b zákona č. 172/1991 Sb.); jinak dnem 1. dubna 2013 nastane fikce přechodu vlastnického práva na stát. Podle jeho názoru však žalobce uvedené povinnosti nedostál. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96, a z 3. listopadu 2016, sp. zn. 28 Cdo 2397/2016, konstatoval, že k náležitému vymezení částí pozemků bylo zapotřebí spolu s žalobou soudu předložit též geometrické plány, které však žalobce předložil až po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.; do té doby je v žalobě specifikoval zcela nedostatečně. Uzavřel, že v důsledku marného uplynutí zmíněné (propadné) lhůty přešlo případné žalobcovo vlastnické právo k částem pozemků dnem 1. dubna 2013 na stát. Dodal, že uvedený právní závěr není projevem formalistického přístupu a nelze jej tudíž překlenout za použití argumentu, jejž Nejvyšší soud přijal v usnesení z 6. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 641/2014. Podle jeho názoru totiž v souzené věci nešlo o pouhou nepřiléhavou formulaci žalobního návrhu, nýbrž o jeho nedostatečné vymezení. Z vyložených důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu na určení vlastnického práva k částem pozemků zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnil konstatováním, že odvolací soud se odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, dovodil-li, že žaloba byla neurčitá ve vztahu k částem pozemků, a že následné geometrické plány již nemohly neurčitost této části předmětu řízení zhojit. Měl za to, že žaloba byla dostatečně určitá, neboť jednotlivé části pozemků byly jednoznačně vymezeny listinnými důkazy, které k ní přiložil, tj. „mapovými podklady, zápisy v knihovních vložkách a přídělových listinách, srovnávacím sestavením parcel s označením parcelních čísel a výměrou původních pozemků, které jsou v současné evidenci katastru nemovitostí částmi pozemků“ ; následně vyhotovené geometrické plány pouze přiřadily těmto nezaměnitelným částem pozemků nová parcelní čísla pro účely jejich evidence a zápisu do katastru nemovitostí. Podle jeho mínění byly tedy ve skutečnosti části pozemků v žalobě identifikovány v souladu s požadavky ustálené judikatury, na níž odkázal odvolací soud (v této souvislosti poukázal také na rozsudek Nejvyššího soudu z 20. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 3402/2006). Dodal, že i kdyby tomu tak nebylo, nelze ztratit ze zřetele, že v průběhu řízení na základě výzvy soudu prvního stupně žalobu doplnil o příslušné geometrické plány, a proto očekával, že tím vytknuté vady žalobního podání odstranil a že případná počáteční neurčitost žaloby tak byla zhojena (zde se dovolával usnesení Nejvyššího soudu ze 4. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 1540/2008). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zastávala stanovisko, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím pověřeného zaměstnance s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ ve spojení s §21b odst. 1 o. s. ř.).
Současně nepřehlédl, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – směřuje pouze proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením) ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu na určení vlastnického práva k částem pozemků (dále jen „dotčená část měnícího výroku“); ve své podstatě se totiž týká právě jen částí pozemků. Naproti tomu dovolání evidentně nesměřuje proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením) ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu na určení vlastnického práva také k pozemkové parcele XY v k. ú. XY a ke stavebním parcelám XY v k. ú. XY. Proti této (relativně samostatné) části měnícího výroku totiž dovolatel nijak nebrojil a pouze formálně naznačil, že dovolání i proti ní podává.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí (dotčené části měnícího výroku), jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky určitosti žaloby a s tím související otázky včasnosti uplatnění nároku na určení vlastnického práva ve lhůtě normované ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle §1, 2, 2a nebo §2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát.
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že původní (jednoroční) lhůta upravená v ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 173/2012 Sb., byla lhůtou pořádkovou, z jejíhož nedodržení nevyplývaly pro obec žádné sankční důsledky. Lhůta upravená v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 173/2012 Sb. (vztahující se k přechodu vlastnického práva na obec podle §1, 2, 2a nebo §2b tohoto zákona) je však – jak správně zdůraznil již odvolací soud – lhůtou propadnou (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. listopadu 2013, sp. zn. 7 Co 2428/2013, uveřejněný pod č. 89/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 1782/2014, z 15. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 1008/2014, z 10. března 2015, sp. zn. 28 Cdo 644/2015 /ve spojení s nálezem Ústavního soudu z 9. srpna 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/16/, či z 8. listopadu 2016, sp. zn. 26 Cdo 2158/2016 /ve spojení s odmítacím usnesením Ústavního soudu z 28. února 2017, sp. zn. III. ÚS 418/17/).
Při řešení otázky určitosti žaloby, resp. včasnosti uplatnění nároku na určení vlastnického práva v souladu s ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., především nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že občanské soudní řízení má sloužit k účinné ochraně práv účastníků, a to při respektování platné právní úpravy vztahů plynoucích z hmotněprávní úpravy. Smyslem občanskoprávního řízení není výklad předpisů ryze formalistickým způsobem, který ve svém důsledku vede k odepření existujícího ohroženého práva. Přestože procesní právo poskytuje ochranu subjektivním právům vzniklým na základě ustanovení pozitivního (zpravidla hmotného) práva, nemůže tento důsledek vést k závěru, podle něhož formalistickým výkladem ustanovení procesního práva dojde k odepření práva, jehož existence a případné porušení nebo ohrožení bylo v žalobě náležitě odůvodněno, avšak vyústilo v nepřiléhavou formulaci žalobního petitu. Úprava žaloby z hlediska posledně uvedeného požadavku plynoucího z ustanovení procesního práva, nemůže měnit nic na zachování účinků včasného uplatnění hmotněprávního nároku, který jinak byl ze žaloby srozumitelně seznatelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 641/2014, na něž odkázal též odvolací soud, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. června 2016, sp. zn. 33 Cdo 4533/2015, či z 19. února 2018, sp. zn. 26 Cdo 5417/2017). Navíc v soudní praxi není pochyb ani o tom, že je-li žaloba nesprávným či neúplným podáním (např. pro neurčitost), je soud povinen pokusit se postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř., aby takové podání bylo opraveno nebo doplněno. Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.). V případě, že žalobce neúplnost, neurčitost nebo nesrozumitelnost žaloby odstraní (ať z podnětu soudu nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku, tj. ode dne, kdy byla podána u soudu. Jinými slovy řečeno, zhojí-li žalobce vady žaloby bránící jejímu projednání, připínají se veškeré účinky, jež zákon spojuje s podáním žaloby, již ke dni, kdy soudu došla původní (vadná) žaloba (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000, uveřejněný pod č. C 610 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, a z 21. května 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, uveřejněné pod č. 182/2004 a č. 5/2010 časopisu Soudní judikatura, či nejnověji z 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že určovací žaloba byla podána u soudu prvního stupně 29. března 2013, tj. před uplynutím lhůty stanovené v §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně (i názoru odvolacího soudu) však byla neurčitá, týkala-li se částí pozemků, a proto soud prvního stupně dovolatele (žalobce) postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval, aby žalobu určeným způsobem opravil (viz usnesení ze dne 30. září 2013, č. j. 11 C 138/2013-37). Podáním odevzdaným osobně na podatelně soudu prvního stupně dne 31. ledna 2014 (dále jen „citované podání“) dovolatel této výzvě vyhověl a části pozemků specifikoval odkazem na přiložené geometrické plány (viz č. l. 43a až 50 spisu). Je pak nepochybné, že geometrickými plány byly části pozemků jednoznačně (nezaměnitelně) identifikovány a že takto byly (případné) vady bránící projednání žaloby odstraněny (k identifikaci částí pozemků v žalobě viz v podrobnostech rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 180/96, uveřejněné pod č. 26/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 3. listopadu 2016, sp. zn. 28 Cdo 2397/2016, tj. rozhodnutí, na něž odkázal již odvolací soud, a dále např. rozsudky z 1. září 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, či z 28. února 2017, sp. zn. 22 Cdo 466/2015, uveřejněný pod č. 85/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. října 2017, sp. zn. IV. ÚS 1317/17/). Pak je ovšem nerozhodné, že části pozemků řádně specifikoval až citovaným podáním, tedy z pohledu lhůty upravené v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (snad) opožděně. Postupoval-li totiž v intencích procesního poučení, kterého se mu dostalo od soudu prvního stupně, a vyhověl tak požadavkům vyplývajícím z ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř., považuje se jeho určovací žaloba za bezvadnou od samého počátku a je nutno jí přiznat veškeré účinky, jež zákon spojuje s jejím podáním, již ke dni, kdy soudu původně došla (i kdyby tehdy skutečně byla vadným podáním).
S přihlédnutím k uvedenému je na místě uzavřít, že dovolatel uplatnil své (tvrzené) vlastnické právo k částem pozemků u soudu včas (v zákonem stanovené lhůtě) způsobem, jaký vyžaduje zákon (určovací žalobou). V jeho právní sféře tudíž nemohl nastat účinek spojený s marným uplynutím lhůty stanovené v §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tj. prekluze (byť legislativně technicky vyjádřená jako fikce /zpětného/ přechodu) vlastnických práv nabytých obcí podle §1, 2, 2a nebo §2b téhož zákona, jež dosud nejsou v její prospěch zapsána v katastru nemovitostí.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dotčené části měnícího výroku správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek (ve spojení s opravným usnesením) bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil v této části měnícího výroku a závislém nákladovém výroku II. (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §243f odst. 4 větou před středníkem o. s. ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil v tomto rozsahu (vymezeném ve výroku tohoto rozsudku) odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu