ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1849.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 1849/2018-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) M. A. K.-K. , narozeného XY, b) F. D. K.-K. , narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Františkem Vyskočilem Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalované M. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, o určení nájemného a o nedoplatku na nájemném, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 163/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2017, č. j. 17 Co 184/2017-157, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 41 C 163/2013-130, určil žalované počínaje dnem 18. 6. 2013 nájemné z bytu č. 13 o výměře 94,85 m 2 , v uspořádání 3+kk, situovaného v 5. nadzemním podlaží, domu č. p. XY, stojícího na pozemku st. p. č. XY na adrese XY, vše zapsáno na LV č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, obec XY (dále jen „Byt“), ve výši 26.117 Kč měsíčně, zatímco ve zbývající části, tj. nad částku 26.117 Kč měsíčně, žalobu na určení nájemného zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobcům a) a b) nedoplatek na nájemném ve výši 506.955,32 Kč do 90 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a o nákladech řízení účastníků řízení a státu (výrok III. a IV.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, č. j. 17 Co 184/2017-157, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I. o určení nájemného změnil jen tak, že nájemné se určuje počínaje dnem 19. 6. 2013, jinak jej potvrdil spolu s výrokem IV. o nákladech státu (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zaplacení nedoplatku na nájemném a ve výroku III. o nákladech řízení mezi účastníky navzájem zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části týkající se určení výše nájemného podala žalovaná včasné dovolání, které není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v konečném důsledku v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Danou věc dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (srov. §3074 odst. 1 věta první za středníkem a §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“).
Žalovaná zpochybnila závěr odvolacího soudu, že podání žaloby v této věci matkou jako zákonnou zástupkyní žalobců v době jejich nezletilosti je právním úkonem, který nepřesáhl rámec běžné záležitosti při nakládání s majetkem zastoupených (s ohledem na výši spravovaného majetku) a který tak nevyžadoval schválení soudem podle §28 obč. zák. Třebaže s dovolatelkou lze souhlasit v tom, že podání jakékoliv žaloby je bezesporu neběžnou záležitostí, která může mít daleké dosahy do sféry nezletilého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011, nebo jeho usnesení ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4999/2014), je tato argumentace v současné době bezvýznamná (jak poznamenal i odvolací soud), neboť žalobci se stali v průběhu řízení zletilými a pokračováním v řízení vyjádřili s podanou žalobou svůj souhlas. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011) totiž plyne, že smyslem schvalování právního úkonu za nezletilého jako podmínky jeho perfekce podle ustanovení §28 občanského zákoníku a §179 o. s. ř. je chránit zájmy nezletilého, který – s ohledem na svou omezenou způsobilost k právním úkonům – není sám schopen projevit právně relevantním způsobem svou vůli. Pro takovou ochranu ovšem není důvodu v případě, že fyzická osoba již takové schopnosti nabyla (získala způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu nabytím zletilosti) a může sama plnohodnotně právně jednat.
Neobstojí ani námitka žalované, že odvolací soud při určení výše nájemného v rozporu s názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, nepřihlížel k úpravám, které provedla na své náklady. Citované rozhodnutí totiž míří na případy, kdy nájemce svými náklady provede takové úpravy bytu, jimiž změní (obvykle zvýší) jeho užitnou hodnotu (kvalitu), což může mít vliv na výši jednotkového nájemného za m 2
.
V takovém případě se k těmto úpravám při stanovení obvyklé výše nájemného podle §696 obč. zák. skutečně nepřihlíží, nájemné se v důsledku nich nezvyšuje ani nesnižuje, ale určí se ve výši, jakoby k těmto úpravám nedošlo. V projednávané věci však dovolatelka provedla stavební úpravy, které vedly ke změně dispozice bytu a jeho rozšíření (sloučením se sousední místností), kvalita bytu však zůstala stejná (stále šlo o byt čtvrté kategorie). Provedenými úpravami se tak změnil jen předmět nájmu, což se projevilo i tím, že se žalovanou byla uzavřena (dne 30. 5. 1990) nová dohoda o užívání bytu. V konečném důsledku tak závěr odvolacího soudu o správně stanovené výši nájemného citovanému rozhodnutí neodporuje.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, jelikož dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se končí řízení, a jelikož řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě. Navíc nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného usnesení [§243 písm. a), b) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu