ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2256.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 2256/2018-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobců a) M. G. , b) J. G. , obou bytem ve F.-M.zastoupených Mgr. Bc. Jaroslavem Luxem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, proti žalované P. F. , se sídlem v Ostravě, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, o zaplacení částky 270 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 330/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2018, č. j. 8 Co 7/2018-94, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 29. 12. 2016 se žalobci se domáhají náhrady škody ve výši 270 000 Kč s příslušenstvím za poškození konkrétních nebytových prostor při jejich vyklizení a předání dne 3. 11. 2014 žalovanou poté, co nájemní vztah byl ukončen dohodou k 31. 10. 2014.
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) mezitímním rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, č. j. 24 C 330/2016-70, rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný v rozsahu, v jakém se žalobci domáhají náhrady škody způsobené demontáží a odvezením v rozsudku specifikovaných věcí (výrok I.), a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 8 Co 7/2018-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobců je zcela určitý a námitka neprojednatelnosti žaloby vznesená žalovanou není opodstatněná. Dále soudy obou stupňů shrnuly, že smluvní strany se smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 2. 6. 1997 odchýlily od dispozitivní úpravy §5 a §13 zákona č. 116/1991 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, když náklady vynaložené žalovanou na uvedení nebytových prostor do stavu způsobilého jejich užívání jako prodejny potravin zohlednily v nižším nájemném. Jestliže právní úprava nájmu připouští odchýlení dohodou stran, není důvod takovou dohodu popírat s ohledem na zásadu smluvní volnosti. Uvedenou dohodou byla vyloučena i aplikace dispozitivního ustanovení §2225 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, neboť předložená právní otázka (neurčitost žaloby a výklad smlouvy) již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od ustáleného řešení této otázky se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu.
Ve vztahu k obsahovým náležitostem žaloby ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 209/2002, ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 135/2003, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4414/2016). Údajná absence všech tvrzení nezbytných pro vyhovění žalobnímu návrhu, respektive neoznačení veškerých potřebných důkazů (či nezpůsobilost předložených důkazů prokázat rozhodné skutečnosti) nepředstavují vady působící neprojednatelnost žaloby ve smyslu §43 o. s. ř., je-li v návrhu vylíčen skutkový děj v rozsahu, který umožňuje jednoznačnou individualizaci žalovaného nároku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1540/2008, a ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3180/2013, eventuálně jeho rozsudek ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2813/2014). Namítá-li dovolatelka, že v řešené věci nedostatky žaloby znemožňovaly její věcné projednání, nelze jí dát za pravdu, neboť požadavkům vytyčeným uvedenou judikaturou žaloba spolu s doplněním ze dne 15. 5. 2017 (č. l. 31) odpovídá.
V souladu s ustálenou judikaturou odvolací soud vyložil i obsah nájemní smlouvy (zejména její čl. V bod 3). Podle §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) může být neurčitost právního úkonu odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.), určitost projevu vůle písemného právního úkonu pak musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012, ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003, usnesení téhož soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2051/2016). Při výkladu smlouvy upřednostnil princip autonomie smluvních stran v soukromoprávních vztazích a společenskou a hospodářskou funkci smlouvy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03), což je východisko, na které navazuje ve své rozhodovací činnosti i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněný pod číslem 54/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 894/2013). Nejde tudíž o výklad extrémní, extenzivní či absurdní, jak s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 211/98, sp. zn. III. ÚS 3347/12, sp. zn. I. ÚS 436/05, a sp. zn. I. ÚS 331/98, dovozuje žalovaná.
Z pohledu takto ustavených judikatorních závěrů je (i s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, která nejsou v rozporu s provedenými důkazy – srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů) zřejmé, že výklad odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) ujednání čl. V bodu 3. předmětné nájemní smlouvy obstojí.
Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 9. 2018
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu