ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2664.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 2664/2018-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně PALABA, a.s. , se sídlem Slaný, Netovická 875, IČO: 45147515, zastoupené
JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem se sídlem Praha 4, Mikulova 1571/15, proti žalované UNiBON spol. s r.o. , se sídlem Slaný, Pražská 1957, IČO: 25055381, zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Zbečno 123, o zaplacení částky 388.141,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 110 C 101/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2018, č. j. 21 Co 389/2017-300, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.640,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Košťála, advokáta se sídlem Zbečno 123, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 21. února 2018, č. j. 21 Co 389/2017-300, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř.,přičemž tyto vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o.s.ř.).
Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (jak to hned v úvodu dovolání učinila dovolatelka), není-li z jeho celkového obsahu zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit či od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Ani odkaz na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 1089/2016, vydaný v souzené věci, nelze pokládat za náležitý údaj o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud sice zabýval otázkou neplatnosti nájemní smlouvy, uzavřené mezi účastnicemi dne 31. května 2001 (dále jen „Nájemní smlouva“), a to pro neurčité vymezení předmětu nájmu (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy – dále jen „obč. zák.“), avšak uzavřel, že – z důvodů tam obsáhle vymezených (především proto, že tehdejší skutkový stav pro takový závěr neposkytoval dostatečný podklad) – je přinejmenším předčasný právní názor, že Nájemní smlouva není z tohoto důvodu neplatná. V dalším řízení pak soud prvního stupně a důsledně především odvolací soud z tohoto názoru vycházel; proto nelze dovozovat, že by se snad od něj odchýlil, jak to měla zřejmě na mysli dovolatelka, odkázala-li v dovolání právě na toto rozhodnutí.
Zbývá dodat, že dovolatelka takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání alespoň zčásti ani vyhovět nemohla, neboť namítla-li v dovolání rovněž nedostatečná a tudíž vadná skutková zjištění (rozhodná pro právní závěr, že Nájemní smlouva je pro neurčité vymezení předmětu nájmu absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák.) a současně tam, byť poněkud nejasně, naznačené vady řízení, pak v tomto směru nevymezila právní otázku, na jejímž řešení bylo napadené rozhodnutí založeno. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné
(§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takové vady přípustnost dovolání nezakládají.
Ve vztahu k poněkud vágní a v důsledku toho i zavádějící dovolací námitce o rozpornosti argumentace žalované s dobrými mravy je snad namístě jen připomenout, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudky ze 4. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1481/2005, a z 30. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. června 2010, sp. zn. I. ÚS 1765/10/) formuloval a odůvodnil závěr, že absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být odvrácena za použití §3 odst. 1 obč. zák., neboť nastupuje ze zákona a není odvislá od jednání subjektů občanskoprávního vztahu.
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí v celém rozsahu, tedy jakoby i výrok o náhradě nákladů řízení. Zde však – z důvodů stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. dovolání proti této části rozhodnutí není přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 10. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu