ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4048.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4048/2017-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně městské části Praha 1 , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, proti žalované G. S. , zastoupené opatrovníkem V. S., právně zastoupené JUDr. Richardem Cihlářem, advokátem se sídlem v Praze 9, Horní Hrdlořezská 328/14, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 26/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 20 Co 330/2016-181, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání obou účastnic řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. prosince 2016, č. j. 20 Co 330/2016-181, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 16. prosince 2015, č. j. 20 C 26/2014-138, ve spojení s usnesením ze dne 22. června 2016, č. j. 20 C 26/2014-166, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku tam specifikovaný byt (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v sešitě č. 9/2010 časopisu Soudní rozhledy, z 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, uveřejněný pod č. C 8968 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012) zaujal názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (která však přípustnost dovolání ani nezakládá), jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení nebylo možno předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc.
V posuzované věci se odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – zabýval především otázkou předpokladů, za jejichž současného naplnění by na dovolatelku přešel nájem předmětného bytu, v němž od roku 2005 bydlela se svou babičkou (tehdejší nájemkyní bytu). Zmíněnou otázku posuzoval – stejně jako soud prvního stupně – z pohledu okolností tvrzených účastnicemi, avšak – na rozdíl od soudu prvního stupně – na ni odpověděl záporně s ohledem na odchod dovolatelčiny babičky v roce 2007 do ústavu sociální péče s následným umístěním do domova důchodců, v němž pak dne 8. září 2008 zemřela. Jen z toho, že zaujal odlišný náhled na význam uvedené okolnosti pro hmotněprávní posouzení věci, však nelze na překvapivost (nepředvídatelnost) napadeného rozhodnutí usuzovat. Oba soudy totiž posuzovaly stejnou okolnost a na nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí nelze usuzovat (jen) z toho, že odvolací soud tutéž otázku posoudil jinak než soud prvního stupně. Pro úplnost zbývá dodat, že postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li (jako v tomto případě) v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v sešitě č. 5/2007 časopisu Soudní rozhledy). Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám lze navíc přičinit, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a z 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013, uveřejněné v sešitě č. 5/2014 časopisu Soudní rozhledy; viz též usnesení Ústavního soudu z 18. června 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01).
K otázce absence posouzení věci z hlediska ustanovení §2238 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), dovolací soud podotýká následující.
V rozsudku z 20. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015 (a dále také v usnesení z 13. prosince 2016, sp. zn. 26 Cdo 3529/2016 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením z 22. března 2017, sp. zn. I. ÚS 648/17/, či nejnověji v rozsudku ze 17. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 4342/2017), Nejvyšší soud
– s ohledem na princip nepravé retroaktivity vyjádřený v ustanovení §3074 odst. 1 o. z.
– dovodil, že uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu §2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. lednu 2014 (k otázce posouzení dobré víry viz mutatis mutandis např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněného pod č. C 1304 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souzené věci je evidentní, že dovolatelka (která své oprávnění k užívání bytu dovozovala z přesvědčení, že na ni přešel nájem bytu z její babičky) po celou dobu užívání bytu věděla (musela vědět), že žalobkyně („správkyně“ domu, v němž se nachází předmětný byt) ji za nájemkyni bytu na základě přechodu nájmu nepovažovala (o tom svědčí mimo jiné i to, že jí ani neumožňovala placení nájemného, což dovolatelka vyřešila skládáním příslušných částek nájemného do soudní úschovy – viz již samotné vyjádření k žalobě na č. l. 16 až 25 spisu, zejména body VI. až IX.) a tvrdila, že nájemcem je v důsledku dříve uzavřené dohody o výměně bytu ze dne 13. června 2003 jiná osoba. Za této situace nemohla být dovolatelka v dobré víře, že byt užívá jako nájemkyně a nebyly tudíž splněny podmínky stanovené v §2238 o. z. k tomu, aby mohla být považována za řádnou nájemkyni. Proto se nemůže úspěšně dovolávat ochrany, poskytované citovaným ustanovením „poctivému nájemci“. Právní názor, že dovolatelce nesvědčí nájemní právo k předmětnému bytu, je tudíž v souladu se shora uvedenou judikaturou, přičemž absence výslovného posouzení věci podle §2238 o. z. na tom nemůže – z řečených důvodů – nic změnit.
Zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ , tj. jakoby i v jeho nákladových výrocích. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje (v tomto ohledu snad dovolatelka brojí proti nákladovému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a činí tak přesto, že odvolací soud sám napadeným rozsudkem znovu /„originálně“/ rozhodl – postupem podle §224 odst. 2 o. s. ř. – o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, přičemž toto rozhodnutí založil na diametrálně odlišném právním posouzení). Kromě toho však nelze ani opomenout, že těmito výroky odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (jednalo se celkově o částku 21.375,95 Kč), takže přípustnost dovolání proti nim nelze opřít o ustanovení §237 o. s. ř., neboť to výslovně vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku podle §243 písm. a/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu