ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4497.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4497/2017-337
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Jihlavy , se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 97/1, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované VODÁRENSKÉ AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI, a.s. , se sídlem v Brně, Soběšická 820/156, IČO: 49455842, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení částky 3.446.271,48 Kč s příslušenstvím, vedené
u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 233 C 43/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2017, č. j. 70 Co 104/2016-278, ve spojení s usnesením ze dne 9. června 2017, č. j. 70 Co 104/2016-297, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2017, č. j. 70 Co 104/2016-278, ve spojení s usnesením ze dne 9. června 2017, č. j. 70 Co 104/2016-297, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (zakládající člen svazku měst a obcí pod označením Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko /dále jen „Svaz“/, jehož členství v něm skončilo dnem 31. prosince 2012 poté, co jeho zastupitelstvo usneseními z 23. června 2009 a 14. dubna 2010 rozhodlo o vystoupení ze Svazu) – od 1. ledna 2013 jako pronajímatel vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu, které původně svěřil k hospodaření Svazu (dále jen „předmětný majetek“) – se domáhal, aby mu žalovaná (s níž Svaz uzavřel dne 17. prosince 1996 písemnou smlouvu /dále jen „Smlouva“/, jíž jí jako nájemkyni pronajal mimo jiné i předmětný majetek) zaplatila částku 3.446.271,48 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu alikvotní části (dlužného) nájemného za užívání předmětného majetku za období po vystoupení ze Svazu, tj. v daném případě za měsíce leden až březen 2013 (dále též jen „rozhodné období“). V žalobě rovněž uvedl, že přípisem ze dne 2. ledna 2013 žalované formálně oznámil vystoupení ze Svazu (což jí již bylo známo) a požádal ji, aby alikvotní část nájemného platila jemu, přičemž výši alikvotní části nájemného jí upřesnil v přípisu ze dne 1. února 2013.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. ledna 2016, č. j. 233 C 43/2013-200, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně tam specifikovaného úroku z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení žalované částky s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. února 2017, č. j. 70 Co 104/2016-278, ve spojení s usnesením ze dne 9. června 2017, č. j. 70 Co 104/2016-297, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Shodně se soudem prvního stupně zjistil z provedených důkazů mimo jiných i následující skutečnosti. Žalobce byl zakládající člen Svazu, jemuž jako vlastník svěřil k hospodaření předmětný majetek (specifikovaný v přílohách smluv o vkladu majetku). Dne 17. prosince 1996 uzavřel Svaz s žalovanou Smlouvu, jíž jí jako nájemkyni pronajal mimo jiné i předmětný majetek. Členství žalobce ve Svazu skončilo dnem 31. prosince 2012 poté, co jeho zastupitelstvo usneseními z 23. června 2009 a 14. dubna 2010 rozhodlo o vystoupení ze Svazu. Po vystoupení nebyla doložena dohoda o finančním a majetkovém vypořádání mezi Svazem a žalobcem. Přípisem ze dne 2. ledna 2013 žalobce oznámil žalované, že vystoupil ze Svazu, a požádal ji, aby alikvotní část nájemného, kterou jí upřesnil v přípisu ze dne 1. února 2013, platila jemu. Nájemné za období od ledna 2013 do března 2013 zaplatila žalovaná podle naposledy uzavřené dohody se Svazem ze dne 4. prosince 2012 o výši ročního nájemného a jeho splatnosti, a to v tam dohodnutých částkách a na tam specifikované účty Svazu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud uzavřel, že ačkoliv po vystoupení
ze Svazu k 31. prosinci 2012 lze žalobce od 1. ledna 2013 považovat na základě analogické aplikace ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák“) za pronajímatele předmětného majetku, žalovaná jako jeho nájemkyně nemá na nájemném za rozhodné období žádný dluh, neboť je zaplatila v tam dohodnutých částkách a na tam specifikované účty podle dohody se Svazem ze dne 4. prosince 2012 o výši ročního nájemného a jeho splatnosti; současně konstatoval, že jeho „závěr… by byl stejný, pokud by… dospěl k závěru, že právo hospodaření k předmětnému majetku měl v rozhodném období Svaz“ . Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a odůvodnil tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena, konkrétně otázky, zda po vstupu nabyvatele pronajaté věci do právního postavení pronajímatele splní nájemce povinnost platit nájemné i tím, že je uhradí původnímu pronajímateli (či jinému subjektu určenému dohodou s původním pronajímatelem). Zdůraznil, že ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák. nabytím vlastnictví vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele v jeho úplnosti, tj. stává se účastníkem nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, a to včetně nároku na placení nájemného, splatného po tomto vstupu; podle §663 obč. zák. patří totiž placení nájemného mezi pojmové znaky nájmu (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněné pod č. 11/97 časopisu Soudní judikatura, a z 23. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002). Dodal, že důsledkem uvedené zákonné sukcese je tak mimo jiné přechod práva na nájemné za užívání pronajaté věci, jemuž odpovídá povinnost nájemce nájemné platit. Povinnost nájemce přitom směřuje vůči novému pronajímateli (nabyvateli), nikoliv vůči jeho právnímu předchůdci. Ve vztahu k němu již totiž nemá nájemce právní důvod plnit, a pokud tak činí, jde o plnění bez právního důvodu. Nájemce tedy nemá právo volby, zda bude platit nájemné nabyvateli nebo původnímu pronajímateli (k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 906/2005). Z toho dovozoval, že po změně vlastnictví pronajaté věci splní nájemce svou povinnost platit nájemné pouze tehdy, poskytne-li příslušnou platbu novému pronajímateli a nikoli zašle-li ji na bankovní účet původního pronajímatele či subjektu určenému dohodou nájemce s původním pronajímatelem (zde mimo jiné zmínil rozsudek Nejvyššího soudu z 19. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 1526/2001). Dovolatel v dovolání – z důvodů tam podrobně rozvedených – vyjádřil nesouhlas s odvolacím soudem vysloveným názorem, že tento „závěr… by byl stejný, pokud by… dospěl k závěru, že právo hospodaření k předmětnému majetku měl v rozhodném období Svaz“ . Kromě toho rovněž namítl, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí „neuvedl…, jak věc posoudil po právní stránce, resp. jak interpretoval obsah právních předpisů, které při posuzování věci použil“ , v důsledku čehož se při aplikaci ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání blíže specifikované). Současně mu však též vytkl, že provedl důkaz výpisy z účtu žalované, ačkoli z pohledu ustanovení §205a a §211 o.s.ř. šlo o nepřípustné důkazy, a že – stejně jako soud prvního stupně – neprovedl všechny jím navržené důkazy a nepoučil ho podle §118a o.s.ř. (ve spojení s §213b o.s.ř.). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení
s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na řešení otázky hmotného práva, jíž odvolací soud vyřešil – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jde o otázku, zda je nájemné zaplaceno, je-li i po změně pronajímatele
ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák. a za splnění podmínek normovaných citovaným ustanovením placeno na účet sjednaný mezi původním pronajímatelem a nájemcem, jinak řečeno otázku předpokladů, za jejichž naplnění je nájemce povinen platit nájemné již nabyvateli věci (§680 odst. 2 obč. zák.). Zbývá dodat, že dovolání naopak není přípustné pro řešení (procesní) otázky aplikace ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., a to už proto, že tvrzené nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelových práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně přípustnost dovolání nezakládají ani dovolací námitky, jimiž dovolatel brojil proti konstatování odvolacího soudu, že jeho „závěr… by byl stejný, pokud by… dospěl k závěru, že právo hospodaření k předmětnému majetku měl v rozhodném období Svaz“ ; dotčené konstatování totiž lze chápat pouze jako argument „navíc“ (viz sousloví „pokud by“), na němž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel v dovolání rovněž uplatnil (námitkami, že odvolací soud provedl důkaz výpisy z účtu žalované, ačkoli z pohledu ustanovení §205a a §211 o.s.ř. šlo o nepřípustné důkazy, a že – stejně jako soud prvního stupně – neprovedl všechny jím navržené důkazy a nepoučil ho podle §118a o.s.ř. /ve spojení s §213b o.s.ř./). Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť povaha vytýkaných vad řízení tomu nebrání.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Práva a povinnosti účastníků vyplývající z nájemního poměru založeného Smlouvou posuzoval dovolací soud podle dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §853 obč. zák. občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
Podle §680 odst. 2 obč. zák. dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. odůvodnění rozsudku z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek) je ustálena v názoru, že ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. (které analogicky aplikoval odvolací soud) upravuje zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu). Smyslem ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. je zajistit kontinuitu nájemního vztahu na straně pronajímatele pro případ, nastane-li zde uvedená právní skutečnost – změna vlastnictví k pronajaté věci. Poskytuje tak nájemci právní ochranu v situaci, kterou nemohl (svým projevem vůle) ovlivnit, jak tomu nasvědčuje i úprava možnosti výpovědi z nájemního vztahu při změně vlastnictví k pronajaté věci (§680 odst. 2
a 3 obč. zák.). Toto právní nástupnictví se týká práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmové znaky (srov. §663 obč. zák.). Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto nemůže být spojen ten důsledek, že by na něj přešel takový závazek jeho právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje. Ohledně práv a povinností příznačných pro nájem však bezvýhradně platí, že právní nástupnictví podle §680 odst. 2 obč. zák. se týká celého obsahu nájemního vztahu. Vztahuje se tedy nejen na jeho složky podstatné (např. způsob výpočtu nebo jiné určení výše nájemného z bytu), nýbrž i pravidelné (např. místo a čas plnění nájemného), ale také vedlejší (nahodilé). V rozsudcích z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 906/2005, uveřejněném pod C 4497 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (tj. v rozhodnutí, na něž v dovolání poukázal dovolatel), a dále např. z 10. dubna 2016, sp. zn. 26 Cdo 2811/2016, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že důsledkem uvedené zákonné sukcese je mimo jiné přechod práva na nájemné za užívání pronajaté věci, jemuž odpovídá povinnost nájemce nájemné platit. Povinnost nájemce přitom směřuje vůči novému pronajímateli (nabyvateli), nikoliv vůči jeho právnímu předchůdci. Ve vztahu k němu již totiž nemá nájemce právní důvod plnit a činí-li tak, jde o plnění bez právního důvodu. Nájemce tedy nemá právo volby, zda bude nájemné platit nabyvateli nebo původnímu pronajímateli. Na tom nemůže nic změnit ani zákonem poskytnutá možnost, že tak může (musí) činit až poté, kdy mu byla změna vlastníka oznámena nebo nabyvatelem prokázána, neboť nájemné poskytnuté (po změně vlastníka) původnímu pronajímateli je plněním bez právního důvodu.
V posuzovaném případě nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že v důsledku zániku členství ve Svazu ke dni 31. prosince 2012 vstoupil dovolatel od 1. ledna 2013 do právního postavení pronajímatele předmětného majetku, a to na základě analogické aplikace §680 odst. 2 obč. zák. Dovolací soud proto z uvedeného právního názoru vychází. Součástí zjištěného (ničím nezpochybněného) skutkového stavu byla rovněž zjištění, že po vystoupení dovolatele ze Svazu nebyla doložena dohoda o finančním a majetkovém vypořádání mezi nimi, že naposledy se o výši ročního nájemného a splátek na něj dohodla žalovaná se Svazem dne 4. prosince 2012, že za rozhodné období žalovaná nájemné zaplatila (platbami z 8. ledna 2013, 24. ledna 2013, 8. února 2013, 21. února 2013 a 21. března 2013) podle této dohody v tam dohodnutých částkách a na tam specifikované účty a že přípisem ze dne 2. ledna 2013 jí dovolatel oznámil, že vystoupil ze Svazu, a požádal ji, aby alikvotní část nájemného, kterou jí upřesnil v přípisu ze dne 1. února 2013, platila jemu. S přihlédnutím ke shora citované judikatuře zastává dovolací soud názor, že na základě uvedených skutkových zjištění nelze – bez dalšího – uzavřít, že žalovaná jako nájemkyně předmětného majetku nemá na nájemném za rozhodné období žádný dluh. I po změně pronajímatele byla sice povinna platit dohodnuté nájemné (jeho alikvotní část) na bankovní účet pronajímatele. Napříště však již měla svoje platby směřovat (za naplnění předpokladů upravených v ustanovení §680 odst. 2 obč. zák.) na účet nového pronajímatele (tj. dovolatele), nikoli na účet jeho právního předchůdce (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2006, sp. zn. 25 Cdo 1526/2001, uveřejněného pod C 2005 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, na který dovolatel v dovolání rovněž poukázal).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o.s.ř.), aniž se z důvodu nadbytečnosti zabýval dovolatelem vytčenými vadami řízení. Podle §243e odst. 2 věty první o.s.ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu