ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4914.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 4914/2017-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ J. S. , b/ R. S. , zastoupených JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 351/25, c/ S. S. , proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., Dr.h.c., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o určení obvyklého nájemného a doby trvání nájemní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 105/2007, o dovolání žalobců a/ a b/ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2016, č. j. 15 Co 380/2016-180, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2016, č. j. 15 Co 380/2016-180, ve výroku II. se mění tak, že ve vztahu mezi žalobcem a/ a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2016, č. j. 15 Co 380/2016-180, ve výroku III. se mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. dubna 2016, č. j. 22 C 105/2007-165, ve výroku III. ve vztahu mezi žalobcem b/ a žalovaným se mění tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a/ a b/ oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.100,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.100,- Kč k rukám JUDr. Ing. Jana Matyse, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 351/25, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci (s nimiž Obvodní soud pro Prahu 2 /soud prvního stupně/ i Městský soud v Praze /odvolací soud/ v řízení pokračoval /§107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“/ jako s procesními nástupci původního žalobce J. S., zemřelého v průběhu řízení dne 23. února 2011 – viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 22 C 105/2007-153) se po žalovaném domáhali určení obvyklého měsíčního nájemného ve výši 2.320,- Kč z tam specifikované pozemkové parcely a dále tam uvedeného určení doby trvání nájemní smlouvy s možností jejího dalšího prodloužení s odůvodněním, že absentuje vůle vlastníka pozemku (žalovaného) dohodnout se nejen na době trvání nájemní smlouvy, nýbrž i na výši nájemného.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. dubna 2016, č. j. 22 C 105/2007-165, řízení ve vztahu k žalobci b/ v důsledku zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.), žalobu žalobců a/ a c/ zamítl (výrok II.) a uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech řízení částku 59.290,- Kč (výrok III.).
O nákladech řízení účastníků rozhodl podle úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšnému žalovanému přiznal na nákladech advokátního zastoupení částku 59.290,- Kč. Uvedl, že určení obvyklého měsíčního nájemného z pozemku a doby trvání nájemní smlouvy nelze podřadit pod běžnou agendu žalovaného, a proto nesdílí názor, že v daném případě nejde o účelně vynaložené náklady, neboť žalovaný je veřejnoprávní korporací, která disponuje vlastními právníky, a přes procesní úspěch by neměl mít právo na náhradu nákladů spojených s advokátním zastoupením.
K odvolání žalobců a/ a b/ odvolací soud usnesením ze dne 22. září 2016, č. j. 15 Co 380/2016-180, ve vztahu k žalobci a/, který v odvolacím řízení vzal žalobu zpět, zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve vztahu mezi žalobcem a/ a žalovaným uložil žalobci a/ povinnost zaplatit společně a nerozdílně s žalobci b/ a c/ žalovanému do tří dnů od právní moci usnesení náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 59.290,- Kč (výrok II.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. ve vztahu mezi žalobcem b/ a žalovaným (výrok III.) a uložil žalobci a/ a b/ povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému do tří dnů od právní moci rozhodnutí náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2.480,50 Kč (výrok IV.).
Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že určení obvyklého měsíčního nájemného z pozemku a doby trvání nájemní smlouvy nelze podřadit pod běžnou agendu žalovaného a že tudíž nelze jako neúčelné vyhodnotit náklady spojené s jeho advokátním zastoupením. Důvody pro výjimečnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. neshledal ani v tom, že žalobci se stali účastníky řízení až jako právní nástupci původního žalobce. V této souvislosti konstatoval, že v této situaci procesní nástupce vstupuje do procesněprávních i hmotněprávních vztahů svého předchůdce. Nic na tom nemění ani tvrzení, že žalobci a/ a b/ by předmětný spor se žalovaným nezahájili, resp. nevedli.
Proti nákladovým výrokům usnesení odvolacího soudu podali žalobci a/ a b/ (dovolatelé) dovolání, jehož přípustnost odůvodnili odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. V dovolání mimo jiné namítli, že nejde o účelně vynaložené náklady, využila-li žalovaná jako veřejnoprávní korporace vybavená rozsáhlým vlastním právním aparátem služeb advokáta přesto, že nešlo o právně složitou věc. Z těchto důvodů měli za to, že vzhledem k takto nastaveným důvodům zvláštního zřetele hodným měly soudy rozhodnout o nákladech řízení podle §150 o. s. ř., a to i ve vztahu k žalobci c/, byť není účastníkem dovolacího řízení. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud v nákladových výrocích zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a v tomto rozsahu vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání předně namítl, že dovolání nesplňuje náležitosti vyžadované ustanovením §237 o. s. ř.; poté vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
K dovolací námitce, že soudy měly rozhodnout o nákladech řízení podle §150 o. s. ř., a to i ve vztahu k žalobci c/, byť není účastníkem dovolacího řízení, dovolací soud již na tomto místě předesílá, že v daném řízení nemají žalobci (s nimiž soudy jednaly jako s procesními nástupci původního žalobce) postavení nerozlučných společníků v tom smyslu, že by měli taková společná práva nebo povinnosti, že se by se rozhodnutí o věci muselo vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a že by úkony jednoho z nich platily i pro ostatní (§91 odst. 2 o. s. ř.). Proto podali-li, jako v projednávané věci, dovolání jen žalobci a/ a b/, pak se nemůže vztahovat i na žalobce c/ a v dovolacím řízení nelze tudíž postupovat tak, jako by dovolání podali všichni (v daném případě nejen žalobci a/ a b/, nýbrž i žalobce c/).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací pak dovolání žalobců a/ a b/ (dovolatelů) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky účelnosti nákladů vynaložených na zastoupení statutárního města advokátem), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady namítány nebyly a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V návaznosti na rozhodovací praxi Ústavního soudu se Nejvyšší soud již opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst (mimo jiné výslovně též u hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na jejich zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými (srov. například rozhodnutí Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, z 23. října 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a z 20. června 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, a rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, z 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze 7. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Jinak řečeno judikatura možnost přiznání práva na náhradu nákladů statutárnímu městu (státu) nevyloučila zcela, avšak omezila ji na případy, kdy je tohoto zastoupení „prokazatelně“ třeba, a to např. proto, že jde o případ mimořádně složitý či mimo běžnou agendu, kterou statutární město (jeho právní oddělení) běžně či opakovaně vyřizuje. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se totiž dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty zaměstnance s vysokoškolským právním vzděláním, lze rozumně očekávat, že budou schopni řešit právní záležitosti týkající se jejich činnosti, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat) coby účelně vynaložené a které nikoli.
V projednávané věci nelze pokládat za účelně vynaložené náklady, jež žalovanému v řízení vznikly v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. V daném případě šlo totiž o spor, který v jeho poměrech tvoří relativně běžnou agendu, je-li statutárním (navíc hlavním) městem a lze u něj presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen – v tomto, vzhledem k jeho poměrům, relativně běžném sporu – kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. Zbývá zdůraznit, že v daném případě nešlo o právní problematiku úzce specializovanou nebo nadmíru složitou, o věc s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva (eventuálně cizího jazyka), ani o jinak výjimečný případ, jehož okolnosti by odůvodňovaly, aby se žalovaný nechal v řízení zastupovat advokátem. Odvolací soud (soud prvního stupně) se tudíž odchýlil od výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, vycházel-li z názoru, že projednávaná věc se vymyká běžné agendě statutárního města, pročež usoudil na účelnost nákladů vynaložených na zastoupení žalovaného advokátem. Dovolací soud dodává, že předestřenou otázku účelnosti advokátního zastoupení statutárních měst v civilním sporném řízení zjevně není zapotřebí oproti stávající judikatuře posuzovat jinak.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace (§241a odst. 3 o. s. ř.) správné v nákladových výrocích II. a III. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud je změnil (podle §243d písm. b/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 věty za středníkem o. s. ř.) tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
O náhradě nákladů odvolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, §224 odst. 2, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. rovněž tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v tomto řízení úspěšný, k náhradě nákladů vzniklých žalobcům a/ a b/ v souvislosti s podáním dovolání. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby představovaný dovoláním proti rozhodnutí, které není rozhodnutím ve věci samé (§11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3 advokátního tarifu – srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 19/2012, uveřejněné pod č. 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za tento úkon, tvoří peněžité plnění (náhrada nákladů řízení přisouzená žalovanému odvolacím soudem) v částce 59.290,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), ze kterého činí podle §7 bodu 5 advokátního tarifu mimosmluvní odměna 3.500,- Kč. Žalobci a/ a b/ přitom náleží polovina této odměny ve výši 1.750,- Kč (§11 odst. 2 písm. c/ advokátního tarifu) snížená o 20 % (§12 odst. 4 advokátního tarifu), tj. celkem 2.800,- Kč. K této částce je zapotřebí připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a zaplacený soudní poplatek z dovolání (viz č. l. 219 spisu) ve výši 2.000,- Kč (§137 odst. 1 o. s. ř.). Celkově tak Nejvyšší soud přiznal žalobcům a/ a b/ k tíži žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.100,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. 1. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu