ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5059.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5059/2017-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. K. , O., zastoupeného JUDr. Zuzanou Zrůbkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Krapkova 610/44, proti žalovanému statutárnímu městu Olomouc , se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o zaplacení částky 358.920,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 419/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. dubna 2017, č. j. 69 Co 149/2017-219, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. dubna 2017, č. j. 69 Co 149/2017-219, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dřívější nájemce „bytu č., snížené kvality, o 2 pokojích, 1 kuchyni a příslušenství v 1. patře domu č. orient. 3 v O.“ – dále jen „původní byt“) se domáhal, aby mu žalovaný (pronajímatel původního bytu) zaplatil částku 358.920,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku jím odsouhlasených změn (tam specifikovaných stavebních úprav), jejichž náklady se nezavázal uhradit, zvýšila po skončení nájmu hodnota původního bytu (§667 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 15. prosince 2009).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 12 Co 277/2015-160, potvrdil rozsudek ze dne 26. března 2015, č. j. 15 C 419/2012-143 (dále jen „Rozsudek“), jímž Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 358.920,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 21. září 2016, č. j. 26 Cdo 879/2016-181, citované rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
V dalším řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 2. února 2017, č. j. 15 C 419/2012-202, řízení – v důsledku zpětvzetí žaloby – zastavil (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci částku 97.400,- Kč a státu částku 3.059,- Kč (výroky II. a III. – dále jen „nákladové výroky II. a III.“).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení dovodil, že žalobce vzal žalobu zpět pro chování žalovaného, jenž mu v průběhu řízení uhradil žalovanou částku. Byl to tedy žalovaný, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a proto je povinen nahradit náklady řízení žalobci (§146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o.s.ř.“) i státu (§148 odst. 1 o.s.ř.).
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 26. dubna 2017, č. j. 69 Co 149/2017-219, citované usnesení soudu prvního stupně v napadených nákladových výrocích II. a III. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že každý z účastníků je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu částku 1.529,50 Kč (výrok I.); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žádný z účastníků nezavinil zastavení řízení ve smyslu §146 odst. 2 o.s.ř. Konstatoval, že zavinění na zastavení řízení na straně žalobce nelze dovodit, neboť pokud by v řízení pokračoval i poté, co mu žalovaný zaplatil žalovanou částku, musela by jeho žaloba být zamítnuta bez ohledu na to, zda byl uplatněný nárok po právu či nikoliv. Žalovaný pak nezavinil zastavení řízení, jelikož žalovanou částku zjevně uhradil na základě pravomocného a vykonatelného Rozsudku (potvrzeného rozhodnutím odvolacího soudu), jenž byl později zrušen rozhodnutím dovolacího soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o.s.ř. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud měl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně rozhodnout podle §146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. a jestliže tak neučinil, pak jeho rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti zdůraznil, že zavinění podle §146 odst. 2 o.s.ř. je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska a nikoli podle hmotného práva, neboť pak by byl soud nucen po zastavení řízení zkoumat důvodnost nároku ve věci samé (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 1. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 342/2014). Podotkl, že na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, je tedy nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), a jde tudíž o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv (v tomto ohledu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu z 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, a tam citovanou judikaturu). Podle jeho mínění je přitom nerozhodné, že mu žalovaný poskytl požadované plnění na základě pravomocných rozhodnutí soudů, jež byla z podnětu jeho dovolání posléze zrušena, neboť mohl podat společně s dovoláním též návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, eventuálně v případném exekučním řízení navrhnout odložení exekuce proto, že s ohledem na podané dovolání lze očekávat její zastavení podle §268 o.s.ř. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně v nákladových výrocích II. a III., a aby současně rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí (o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč), jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázky zavinění zastavení řízení ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Úprava náhrady nákladů řízení v §146 odst. 1 písm. c/ a odst. 2 o.s.ř. neumožňuje soudu, aby v případě zastavení řízení bez dalšího žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Zastavuje-li soud řízení, musí se zabývat tím, zda některý z účastníků toto zastavení zavinil. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, žalobce zastavení řízení nezavinil v případě, že žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaného. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. Nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního. Zda šlo o důvodně podanou žalobu je proto nutno posuzovat z procesního hlediska (z hlediska výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), tedy zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil nárok žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost. Nárok uplatněný žalobou nelze z hlediska procesního výsledku chápat jen úzce, jako to, co bylo uplatněno žalobním petitem, žalobu je třeba vnímat jako celek, neboť nejen žalobní petit, ale i žalobní tvrzení vyjadřují, proč se žalobce domáhá daného plnění (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 989 – 991, a v soudní praxi rozhodnutí, na která v dovolání odkázal dovolatel, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 9. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, či z 23. března 2017, sp. zn. 22 Cdo 928/2017, a rozhodnutí Ústavního soudu z 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 563/01, z 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 2899/10, či ze 17. ledna 2017, sp. zn. III. ÚS 2741/16).
V posuzovaném případě se dovolatel žalobou domáhal peněžitého plnění, které mu žalovaný následně poskytl. Jestliže pro toto plnění, jímž byl zcela uspokojen uplatněný nárok, vzal žalobu zpět (viz protokol o jednání na č. l. 199 až 201 spisu), byla žaloba (posuzováno v celém jejím kontextu) podána důvodně a nic na tom nemění, že mu žalovaný poskytl požadované plnění zřejmě jen proto, že respektoval tehdy pravomocný a vykonatelný (leč později zrušený) Rozsudek (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud rovněž v usneseních z 18. srpna 2016, sp. zn. 33 Cdo 5572/2015, a z 28. března 2018, sp. zn. 23 Cdo 5562/2017).
Z řečeného vyplývá, že důvodně podaný návrh na zahájení řízení (žalobu) vzal dovolatel zpět pro chování žalovaného. Byl to tedy žalovaný, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a proto je povinen k náhradě nákladů řízení dovolateli (§146 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) a v důsledku toho i k náhradě nákladů řízení státu (§148 odst. 1 o.s.ř.); pro aplikaci ustanovení §146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zde nezbývá žádný prostor.
Lze uzavřít, že napadené usnesení není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace (§241a odst. 3 o.s.ř.) správné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) je zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o.s.ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu