ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5074.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5074/2017-544
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně E. H. , P., zastoupené JUDr. Jakubem Sýkorou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, proti žalované Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. , se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 1157/32, IČO: 26367530, zastoupené JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 1157/32, o zaplacení částky 73.950,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 35 C 130/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. května 2017, č. j. 15 Co 94/2017-513, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.360,- Kč k rukám JUDr. Jakuba Sýkory, advokáta se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení .
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. května 2017, č. j. 15 Co 94/2017-513, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolatelka v něm totiž neuplatnila (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. Ve skutečnosti použila nezpůsobilý důvod, a to námitkami, jejichž prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal skutková zjištění rozhodná pro právní závěr, že ke dni 1. července 2013 (tj. ke dni, kdy vyhotovila odstoupení od smlouvy o nájmu nebytových prostor /ve znění pozdějších dodatků/, jíž jako nájemkyně uzavřela s žalobkyní jako pronajímatelkou dne 2. července 2004), resp. ke dni 4. července 2013 (tj. ke dni, kdy žalobkyně převzala poštovní zásilku obsahující zmíněné odstoupení od smlouvy) nebyly splněny předpoklady, za nichž je nájemce nebytových prostor oprávněn odstoupit od nájemní smlouvy podle §679 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Uvedené pak v plném rozsahu platí též ve vztahu k nastolené (hmotněprávní) otázce, „zda je nájemce povinen platit nájemné, i když z důvodů vyšší moci (živelné katastrofy) nemůže předmět nájmu nijak užívat“ , neboť uvedená otázka je – vzhledem k použitým dovolacím námitkám k ní se vztahujícím – ve skutečnosti rovněž otázkou skutkovou (a nikoli právní). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). V uvedených souvislostech lze jen dodat, že dovolatelčin odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 1370/2003 a 26 Cdo 507/2011 byl v poměrech souzené věci nepřípadný, neboť se připínal k diametrálně odlišnému skutkovému stavu, než který byl v projednávané věci zjištěn odvolacím soudem.
Ve vztahu k ostatním dovolacím námitkám pak v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. V této souvislosti nelze opomenout, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), není-li z něj (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Z povahy věci přitom vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, a z 22. září 2015, č. j. 26 Cdo 2623/2015, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud České republiky odmítl usneseními z 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a z 26. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3687/15).
Požadavku na vylíčení, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné, tedy dovolatelka – s přihlédnutím k citované judikatuře – nedostála už proto, že po citaci ustanovení §237 o. s. ř. pouze obecně (navíc za použití poněkud nejasné formulace) konstatovala, že napadené rozhodnutí spočívá „na posouzení vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a měla by být dovolacím soudem vyřešená právní otázka jinak“ . Zde navíc nelze ani přehlédnout, že uvedeným konstatováním ve skutečnosti – nahlíženo z perspektivy citovaného ustanovení – nepřípustně mířila na více tam stanovených kritérií přípustnosti dovolání současně. Za náležitý údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přitom nelze bez dalšího – bez vázanosti na konkrétní právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, a jedno ze čtyř hledisek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. – pokládat ani její odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008, což platí tím spíše, že v poměrech souzené věci jde evidentně o jinou procesní situaci, než kterou posuzoval Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. 8. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu