ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.517.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 517/2018-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně D. S. , V. N., zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, proti žalovanému J. T. , V., zastoupenému JUDr. Milanem Trlicou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 3, o vyklizení jednotky, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 44/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2017, č. j. 8 Co 354/2017-130, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně, která se pokládá za vlastnici tam označené jednotky, se domáhá, aby ji žalovaný, který ji podle jejího názoru užívá bez právního důvodu, vyklidil.
Okresní soud ve Vsetíně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 28. června 2017, č. j. 9 C 44/2014-116, řízení přerušil (do skončení řízení o určení neexistence vlastnického práva k jednotce vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Co 324/2016, resp. u Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího pod sp. zn. 30 Cdo 2320/2017, a řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2116 C 103/2014, v němž je řešena otázka zaplacení finanční částky z titulu kupní ceny za jednotku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 2. října 2017, č. j. 8 Co 354/2017-130, citované usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu (k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila) není přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud vyřešil v souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu otázku předpokladů a zákonných hledisek rozhodných pro možnost řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.
Smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). V usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, pak zaujal Nejvyšší soud názor, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015). Důvody k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014)
V posuzovaném případě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že podání mimořádného opravného prostředku v řízení o určení neexistence vlastnického práva k jednotce a ani probíhající řízení o zaplacení kupní ceny za jednotku není důvodem pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. Vzhledem k okolnostem projednávané věci nelze uvedenou úvahu pokládat za zjevně nepřiměřenou. Předně lze přisvědčit argumentům (obsaženým ve vyjádření žalobkyně k dovolání), že právní názory přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 3177/2012 (na něž dovolatel poukazuje) nejsou v dané věci – vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému terénu – využitelné. Navíc za situace, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. ledna 2018, sp. zn. 30 Cdo 2320/2017, odmítl dovolání, je z povahy věci bezpředmětné zabývat se dovolacími námitkami vztahujícími se k přerušení řízení z důvodu probíhajícího dovolacího řízení v této věci.
Vzhledem k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud výjimečně dodává, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 4. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu