ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.5470.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 5470/2017-742
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně CARDI, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 8 – Bohnicích, Lindavská 781/9, zastoupené JUDr. Milanem Hulmákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti žalovanému Družstvu Libagro , se sídlem v Líbeznicích, Družstevní 511, zastoupenému Mgr. Filipem Wágnerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Olšanská 2643/1a, o zaplacení částky 13.243.955,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 263/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. května 2017, č. j. 21 Co 745/2016-710, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 49.620,- Kč k rukám Mgr. Filipa Wágnera, advokáta se sídlem v Praze 3, Olšanská 2643/1a, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (bývalá nájemkyně v žalobě označených pozemků a zemědělských staveb – dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) se domáhala, aby jí žalovaný (pronajímatel nemovitostí) zaplatil částku 13.243.955,76 Kč z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny (stavebních úprav) nemovitostí, provedené žalobkyní za trvání nájemního poměru, zvýšila hodnota pronajatých věcí ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 30. dubna 2006, tj. ke dni ukončení nájemního poměru (dále jen „obč. zák.“).
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. března 2016, č. j. 11 C 263/2009-617, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. května 2017, č. j. 21 Co 745/2016-710, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. a v nákladovém výroku II. a změnil ve výroku III. tak, že státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – především dovodil, že žalobkyni nesvědčí právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota předmětných nemovitostí (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.) proto, že účastníci si vzájemná práva a povinnosti týkající se změn pronajatých věcí upravili odchylně od (dispozitivních) ustanovení §667 odst. 1 obč. zák.; ve smlouvě o nájmu nemovitostí ze dne 12. dubna 2002 (dále jen „Smlouva“) se totiž písemně dohodli, že žalobkyně „uvede nemovitosti do stavu, který je nezbytný pro účely jejího podnikání, a to na své náklady, a je oprávněna je uplatnit
ve vlastních odpisech kmenového investičního majetku“ (dále jen „Ujednání“) . Obsah Ujednání vyložil (stejně jako soud prvního stupně) s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům tak, že nájemkyně se dobrovolně zavázala k úhradě nákladů spojených
se stavebními úpravami z vlastních prostředků a tímto ujednáním smluvní strany současně vyloučily její možnost domáhat se po ukončení nájemního vztahu protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota předmětné nemovitosti, která by jí jinak náležela podle §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, a další tam označená rozhodnutí nepokládal takovou dohodu za neplatnou proto, že by se jí žalobkyně vzdala práv, která jí měla vzniknout teprve v budoucnu (§574 odst. 2 obč. zák.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatelka v dovolání uplatnila rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila správnost právního názoru, že jí nesvědčí právo
na úhradu protihodnoty toho, o co se v důsledku změny (stavebních úprav) zvýšila hodnota předmětných nemovitostí (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.), poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků projevené v Ujednání obsaženém ve Smlouvě a v dalších ujednáních Smlouvy a jak měla být tato vůle interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5276 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2105/2009, a z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012). Zbývá dodat, že prostřednictvím nabídnutého výkladu Ujednání se současně domáhala, aby byla vyřešena jinak otázka řešená v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006, na něž odkázaly oba soudy.
Z pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dovolací soud posuzoval práva a povinnosti účastníků vyplývající z nájemního poměru k nemovitostem podle dosavadních právních předpisů
(§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněném pod C 5276, C 5278 a C 5279 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání; takové jiné ujednání pak nelze kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle §574 odst. 2 obč. zák. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v usneseních z 19. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 2893/2007, z 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008, a z 25. května 2011, sp. zn. 26 Cdo 5366/2008, a dále rovněž v rozsudku z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012, a neodklání se od nich – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – ani v poměrech souzené věci, kdy předmětem nájmu byly nemovitosti. Ostatně sloužila-li změna pronajatých nemovitostí potřebám nájemkyně a mohla-li ji nájemkyně provést jen s pronajímatelovým souhlasem, jenž jí ho (z libovolné příčiny) nemusel udělit, není rozumný důvod bránit tomu, aby se účastníci nájemního vztahu dohodli na změně pronajatých nemovitostí za oboustranně přijatelných podmínek (byť odlišných od podmínek předvídaných v §667 odst. 1 obč. zák.). S ohledem na charakter některých dovolacích námitek dovolací soud dodává následující. Měla-li podle Ujednání obsaženého ve Smlouvě dovolatelka provést práce na nemovitostech na vlastní náklady, tedy jinak řečeno ve vlastní režii, pak – logicky vzato – nemohla mít rozumný důvod předpokládat, že by jí požadovaná částka byla v budoucnu – za podmínek upravených v ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. – žalovaným uhrazena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012, z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1746/2014, z 22. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 681/2015,
a z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 1536/2017). Takovýto závěr (a současně její očekávání) by byl v příkrém rozporu s Ujednáním, neboť by vybočoval ze zásad logiky, a ve skutečnosti by byl jeho popřením.
Z uvedeného vyplývá, že nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl dovolací sdělení, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“ , tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k uvedeným výrokům schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 3 o.s.ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o.s.ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo v této části doplněno ve lhůtě podle §241b odst. 3 o.s.ř. Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu ve skutečnosti nesměřuje a dovolatelka pouze formálně ohlásila, že dovolání i proti těmto výrokům podává.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu