ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.607.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 607/2018-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, zastoupeného JUDr. MUDr. Danem Podstatzky-Lichtensteinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 608/2, proti žalovanému P. F. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Karlem Chylíkem, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 619/16, o zaplacení částky 1.291.002,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 6.535.998,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 1/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2017, č. j. 47 Co 430/2014-309, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce (bývalý pronajímatel nebytových prostor v budově označené v žalobě – dále jen „nebytové prostory“) se domáhal, aby mu žalovaný (bývalý nájemce nebytových prostor) zaplatil částku 1.291.002,- Kč s příslušenstvím. Z toho požadoval částku 964.002,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za rok 2010 a částku 327.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mu mělo vzniknout užíváním nebytových prostor bez právního důvodu (jejich nájem měl skončit 31. prosince 2010) v době od 1. ledna 2011 do 22. března 2011. Vzájemným návrhem pak žalovaný požadoval, aby mu žalobce zaplatil částku 6.535.998,- Kč s příslušenstvím z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasené změny (stavebních úprav) nebytových prostor, jím (případně jeho právním předchůdcem) provedené za trvání nájemního poměru, zvýšila hodnota věci ve smyslu §667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni ukončení nájemního poměru (dále jen „obč. zák.“).
Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) rozsudkem (mezitímním) ze dne 17. června 2014, č. j. 24 C 1/2012-266, rozhodl, že vzájemný návrh žalovaného je ve svém právním základu opodstatněný (výrok I.); současně vyslovil, že o výši tohoto nároku, o žalobě žalobce ve věci samé a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 12. září 2017, č. j. 47 Co 430/2014-309, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Shodně se soudem prvního stupně vyšel mimo jiných i z následujících skutkových zjištění. Žalovaný užíval nebytové prostory na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci účastníků dne 21. června 1990 a dodatku č. 1 uzavřeného mezi ním a žalobcem dne 6. prosince 1995; v něm se účastníci mimo jiné dohodli, že případné stavební úpravy nebytových prostor bude žalovaný provádět jen na základě souhlasu žalobce (a na základě stavebního povolení, resp. ohlášení podle stavebního zákona). Nebytové prostory byly rekonstruovány jeho právním předchůdcem v letech 1985 – 1991 (dále jen „první rekonstrukce“) a poté i jím samotným v roce 1998 (dále jen „druhá rekonstrukce“). Souhlas s druhou rekonstrukcí žalobce podmínil tím, že bude provedena na náklady žalovaného a v případě opuštění pronajatých prostor nebude žalovaný požadovat uhrazení vložených nákladů na provedené práce. Tyto podmínky žalovaný přijal jak v konečné dohodě o provedení stavebních prací č. 1/98/OMN ze dne 20. února 1998, tak jejich faktickým provedením, a takovouto dohodou (dále jen „Dohoda“) účastníci vyloučili možnost domáhat se po skončení nájmu protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota věci (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že v případě druhé rekonstrukce nesvědčí žalovanému právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci proto, že účastníci si vzájemná práva a povinnosti týkající se změn nebytových prostor upravili odchylně od (dispozitivních) ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. Obsah Dohody tedy vyložil tak, že nájemce se dobrovolně zavázal k úhradě nákladů spojených se stavebními úpravami z vlastních prostředků a smluvní strany současně vyloučily jeho možnost domáhat se po ukončení nájemního vztahu protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Především nelze přehlédnout, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – dovolatel zpochybnil pouze správnost právního závěru, že mu nesvědčí právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci v důsledku druhé rekonstrukce. Vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) však uplatnil rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy dovolatel zpochybnil správnost právního názoru, že mu nesvědčí právo na úhradu protihodnoty toho, o co se v důsledku změny (stavebních úprav) zvýšila hodnota věci (§667 odst. 1 věta čtvrtá obč. zák.), poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků projevené v Dohodě a jak měla být tato vůle interpretována, napadl správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5276 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2105/2009, a z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012).
Z pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dovolací soud posuzoval práva a povinnosti účastníků vyplývající z nájemního poměru k nemovitostem podle dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněném pod C 5276, C 5278 a C 5279 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil, že ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání; takové jiné ujednání pak nelze kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle §574 odst. 2 obč. zák. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v usneseních z 19. července 2007, sp. zn. 28 Cdo 2893/2007, z 26. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 967/2008, a z 25. května 2011, sp. zn. 26 Cdo 5366/2008, a dále rovněž v rozsudku z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012, a neodklání se od nich – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – ani v poměrech souzené věci. Ostatně sloužila-li změna nebytových prostor potřebám nájemce a mohl-li ji nájemce provést jen s pronajímatelovým souhlasem, jenž mu ho (z libovolné příčiny) nemusel udělit, není rozumný důvod bránit tomu, aby se účastníci nájemního vztahu dohodli na změně za oboustranně přijatelných podmínek (byť odlišných od podmínek předvídaných v §667 odst. 1 obč. zák.). S ohledem na charakter některých dovolacích námitek dovolací soud dodává následující. Měl-li podle Dohody dovolatel provést práce v nebytových prostorách na vlastní náklady, tedy jinak řečeno ve vlastní režii, a v případě opuštění pronajatých prostor neměl požadovat uhrazení vložených nákladů na provedené práce, pak – logicky vzato – nemohl mít rozumný důvod předpokládat, že by mu požadovaná částka byla v budoucnu – za podmínek upravených v ustanovení §667 odst. 1 obč. zák. – žalobcem uhrazena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012, z 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1746/2014, z 22. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 681/2015, a z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 1536/2017). Takovýto závěr (a současně jeho očekávání) by byl v příkrém rozporu s Dohodou, neboť by vybočoval ze zásad logiky, a ve skutečnosti by byl jejím popřením.
Z uvedeného vyplývá, že nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu