ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.734.2017.1
sp. zn. 26 Cdo 734/2017-426
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. Č. , zastoupeného JUDr. Markem Pourem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 1729/9, proti žalovanému DRUŽSTVU STŘÍTEŽ , se sídlem ve Stříteži nad Ludinou 228, IČO: 00149691, zastoupenému JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, o zaplacení částky 638.624,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 C 114/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. září 2016, č. j. 12 Co 141/2016-389, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.159,- Kč k rukám JUDr. Marka Poura, advokáta se sídlem v Přerově, Bartošova 1729/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se – po částečném zpětvzetí změněné žaloby – domáhal, aby mu žalované družstvo zaplatilo částku 638.624,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu vypořádání majetkového podílu z transformace ve smyslu §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů.
Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. října 2015, č. j. 15 C 114/2009-339, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 317.509,81 Kč (výrok II. – dále jen „nákladový výrok II.“); současně rozhodl o nákladech řízení státu (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. září 2016, č. j. 12 Co 141/2016-389, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III. (výrok I.) a změnil v nákladovém výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. – dále jen „měnící výrok“); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Je tomu tak proto, že nastolenou procesní otázku, zda v okolnostech souzené věci lze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující ve vztahu k nákladům řízení postup soudu podle §150 o. s. ř., vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však především nelze ztratit ze zřetele, že podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatel právě takový (nezpůsobilý) důvod (vady řízení) rovněž uplatnil, a to jednak námitkou nepřezkoumatelnosti měnícího výroku a jednak námitkou, že odvolací soud nevytvořil prostor pro to, aby mohl uplatňovat námitky a argumenty proti možnému použití moderačního oprávnění soudu podle §150 o. s. ř. Dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že měnící výrok rozsudku odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelný, jelikož dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K posléze uvedené dovolací námitce pak dovolací soud dodává, že odvolací soud sice (podle obsahu spisu) nevytvořil dovolateli prostor vyjádřit se k zamýšlené aplikaci §150 o. s. ř., avšak uvedené pochybení nemohlo mít v tomto konkrétním případě za následek nesprávné rozhodnutí o nákladech prvostupňového řízení, neboť okolnosti, v nichž odvolací soud spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., byly od počátku řízení známy a samy o sobě dostatečně ospravedlňují, aby v souzené věci byla úspěšnému dovolateli zcela odepřena náhrada účelně vynaložených nákladů řízení, na níž by jinak měl proti žalobci právo (viz posléze uvedený výklad).
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2014“), Nejvyšší soud – zejména s odkazem na tam uvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu – dovodil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním případě výjimečně prolomit. Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; přitom je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a dále např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, z 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, z 1. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 200/2015, či rozhodnutí, na která v dovolání odkázala dovolatelka).
Otázkou, zda v okolnostech souzené věci lze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., jež ospravedlňují nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému dovolateli, se odvolací soud zabýval v dostatečném rozsahu, v intencích uvedené judikatury popsal důvody, pro něž přiznal rozhodující význam pro aplikaci citovaného ustanovení okolnostem souvisejícím s předprocesním stadiem sporu, včetně okolností, jež vedly k soudnímu uplatnění nároku, a postojům účastníků v průběhu řízení, jeho úvahy v tomto směru odpovídají rovněž zásadám logiky a vzhledem ke zjištěným skutečnostem nejsou zjevně nepřiměřené. Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze – vzhledem k závažnosti okolností, jež vedly k odepření náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému dovolateli (§150 o. s. ř.) – považovat za podstatné či významné (o tom svědčí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2017, sp. zn. 26 Cdo 3364/2016, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. června 2017, sp. zn. I. ÚS 1516/17). Zbývá dodat, že v poměrech souzené věci nejde o situaci obdobnou té, na níž pamatuje právní věta, se kterou bylo R 2/2014 uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jak se mylně domníval dovolatel. Současně lze pokládat za nepřípadný jeho odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015, sp. zn. 28 Cdo 3134/2015. Je totiž evidentní, že v tomto konkrétním případě zvažoval odvolací soud důvody pro uplatnění moderačního oprávnění podle §150 o. s. ř. ve vztahu k nákladům řízení, které podle platné právní úpravy (zejména vyhlášky č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění) vyčíslil již soud prvního stupně (v odůvodnění nákladového výroku II.); nebylo tudíž zapotřebí (resp. bylo by zjevně nadbytečné a potažmo přímo procesně neekonomické), aby je znovu (podrobně) vyčísloval odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného měnícího výroku.
Lze uzavřít, že právní závěr, že v okolnostech souzené věci lze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., jež ospravedlňují nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému dovolateli, je výrazem standardní soudní praxe.
Za této situace Nejvyšší soud dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. 1. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu