ECLI:CZ:NS:2018:27.CDO.1151.2017.1
sp. zn. 27 Cdo 1151/2017-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele A. K. , zastoupeného JUDr. Evou Vrbovou, advokátkou, se sídlem v Uherském Hradišti, Hlavní 270, PSČ 686 04, za účasti Zemědělsko-obchodního družstva Mír , se sídlem v Kunovicích, V Úzkých 1487, PSČ 686 04, identifikační číslo osoby 00140929, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, PSČ 687 24, o zaplacení 986.969 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 198/2010, o dovolání Zemědělsko-obchodního družstva Mír proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2016, č. j. 5 Cmo 233/2016-169, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2016, č. j. 5 Cmo 233/2016-169, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení podaným u Krajského soudu v Brně dne 21. dubna 2008 se navrhovatel jako dědic po bývalých členech družstva, zemřelé F. K. a zemřelém F. K., domáhá na Zemědělsko-obchodním družstvu Mír (dále jen „družstvo“) zaplacení částek 648.296 Kč s příslušenstvím a 338.673 Kč s příslušenstvím jako vypořádacích podílů.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. dubna 2016, č. j. 19 Cm 198/2010-151, ve znění usnesení ze dne 18. května 2016, č. j. 19 Cm 198/2010-155, uložil družstvu zaplatit navrhovateli 648.296 Kč s příslušenstvím a 338.673 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení zálohy na znalečném (výroky II., III. a IV.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. března 1999, č. j. D 1008/98-20, které nabylo právní moci dne 30. března 1999, byla schválena dohoda dědiců, podle níž navrhovatel a F. B. z dědictví po své zemřelé matce F. K. nabývají „členský vklad“ v družstvu.
2) Dopisem ze dne 1. února 2000 navrhovatel jako dědic členských práv a povinností F. K. požádal družstvo o členství. Svoji žádost urgoval dopisem ze dne 6. března 2001.
3) Dopisem ze dne 4. května 2001 sdělilo družstvo navrhovateli, že jeho žádost o členství byla představenstvem družstva zamítnuta.
4) Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. ledna 2005, č. j. D 1262/2004-21, které nabylo právní moci dne 9. února 2005, byla schválena dohoda dědiců, podle níž navrhovatel z dědictví po svém zemřelém otci F. K. nabyl vypořádací podíl v družstvu ve výši 338.673 Kč.
5) Usnesením ze dne 1. dubna 2004, č. j. 9 Cm 93/2001-17, Krajský soud v Brně zamítl návrh na zahájení řízení, kterým se navrhovatel jako dědic po zemřelé F. K. domáhal určení, že je členem družstva. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. prosince 2004, č. j. 8 Cmo 345/2004-33, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že „členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu se předmětem dědictví nestaly, a proto nelze, a to pro předčasnost, činit závěr o tom, zda navrhovatel – při splnění dalších podmínek – se stal či nestal členem družstva.“
6) V reakci na to Okresní soud v Uherském Hradišti „opravným“ usnesením ze dne 30. listopadu 2006, č. j. D 1488/2005-57, které nabylo právní moci dne 22. prosince 2006, výrok II. usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. března 1999, č. j. D 1008/98-20, týkající se dohody dědiců „opravil“ tak, že schválil dohodu dědiců, podle níž navrhovatel z dědictví po své zemřelé matce F. K. nabyl „členská práva a povinnosti spojená s členstvím“ v družstvu.
7) Podle článku 5 odst. 5) stanov družstva členství fyzické osoby zaniká smrtí. Dědic může požádat družstvo o členství. Žádost schvaluje představenstvo, které nemůže odmítnout přijetí, jestliže jde i o dědice pozemků, které užívá družstvo, pokud mají výměru alespoň 3 ha nebo podíl na majetku ve výši 300 000 Kč.
8) Podle článku 10 odst. 1) a 6) stanov družstva při zániku členství za trvání družstva má dosavadní člen nárok na vypořádací podíl, který je splatný uplynutím tří měsíců od schválení účetní uzávěrky za rok, v němž členství zaniklo. Podíl však nemůže být vyplacen před vypořádáním závazků družstva podle zvláštních předpisů (§20 zákona o půdě, §13 transformačního zákona).
9) Znaleckým posudkem č. 76/16 stanovil soudem ustanovený znalec Ing. Stanislav Čech výši „vypořádacího podílu navrhovatele minimální částkou 986.969 Kč“.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že se navrhovatel nestal členem družstva, a je tudíž osobou aktivně legitimovanou k podání návrhu, neboť „bylo jednoznačně prokázáno, že byl jediným dědicem po zůstaviteli“. Soud prvního stupně považoval článek 10 odst. 6) stanov družstva za absolutně neplatný „s účinky od samého počátku (ex tunc)“ s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 1633/99, uveřejněného pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 51/2001“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 433/2004, podle kterých ujednání, jež odsouvají splatnost vypořádacího podílu o mnoho let, jsou v rozporu s dobrými mravy „a jako taková nezákonná“.
Soud prvního stupně dále uzavřel, že námitka promlčení vznesená družstvem není důvodná. Vzhledem k tomu, že usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. ledna 2005, č. j. D 1262/2004-21, nabylo právní moci dne 9. února 2005, usnesení téhož soudu ze dne 30. listopadu 2006, č. j. D 1488/2005-57, nabylo právní moci dne 22. prosince 2006 a návrh na zahájení řízení byl u soudu podán dne 21. dubna 2008, tj. ve čtyřleté promlčecí lhůtě stanovené v §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obch. zák.“), k promlčení práva navrhovatele nedošlo. Soud prvního stupně proto shledal družstvo povinným vyplatit navrhovateli na jeho žádost vypořádací podíl, přičemž výši tohoto vypořádacího podílu považoval za zcela závislou na rozhodnutí soudního znalce. Do prodlení s úhradou vypořádacího podílu se družstvo podle soudu prvního stupně dostalo „od data následujícího po uskutečnění výzvy k vyčíslení výše vypořádacího podílu, tj. od 30. ledna 2008“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání družstva v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a IV. potvrdil (první výrok), ve výroku II. je změnil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je ustanovení článku 10 odst. 6) stanov družstva ze shora uvedeného důvodu neplatné. Aniž se zabýval tím, zda k promlčení práva došlo, či nikoliv, odvolací soud považoval námitku promlčení uplatněnou družstvem za rozpornou s dobrými mravy, a to s ohledem na to, že „na jedné straně družstvo navrhovalo zamítnutí žaloby pro předčasnost, na druhé straně však namítalo promlčení navrhovatelova nároku ve vztahu k dědictví po F. K., s ohledem na další konkrétní skutečnosti týkající se tohoto případu, to je, že navrhovatel již v roce 2001 požádal o členství, družstvo to však zamítlo (ač navrhovatel je vlastníkem pozemků užívaných družstvem), navrhovatel vedl řízení o určení členství v družstvu, v němž bylo určeno, že členem družstva není, a teprve v roce 2006 bylo vydáno opravné usnesení v dědickém řízení po F. K.“.
Proti usnesení odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva („posouzení vznesené námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy“), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel se dále domnívá, že napadené rozhodnutí závisí též na vyřešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud ve všech souvislostech neřešené) otázky „zakotvení splatnosti vypořádacího podílu u zemědělských družstev na základě speciální úpravy v jejich stanovách“. Dovolatel má též za to, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka „možnosti rozhodnutí o odvolání bez nařízení jednání, zaujímá-li odvolací soud jiný právní názor na posouzení rozhodující hmotněprávní otázky, aniž je s ním seznámen účastník řízení (odvolatel), jenž podle ustanovení §214 odst. 3 o. s. ř. byl soudem dotázán, zda souhlasí s projednáním odvolání bez nařízení jednání“. Jelikož odvolací soud vydal podle dovolatele „tzv. překvapivé rozhodnutí“, odchýlil se od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Odvolací soud podle dovolatele posoudil vznesenou námitku promlčení nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu [dovolatel výslovně odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“), a ze dne 20. října 2016, sp. zn. 33 Cdo 3543/2016, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, a ze dne 3. června 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06]. Podle přesvědčení dovolatele v projednávané věci nejde o zcela výjimečný a odůvodněný případ, pro který by bylo možné odepřít právo uplatnit námitku promlčení.
Odkaz na R 51/2001 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 433/2004 není podle dovolatele v projednávané věci namístě. Dovolatel má za to, že úprava splatnosti vypořádacího podílu podle stanov družstva či zakotvená obdobným způsobem nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Úpravu, podle níž mají být přednostně vypořádány nároky třetích osob, jež se nestaly členy družstva a jejichž práva byla zakotvena zákony restitučního charakteru, považuje dovolatel na rozdíl od odvolacího soudu za souladnou s dobrými mravy, neboť upřednostňuje nároky osob, jejichž majetková práva byla v minulosti nespravedlivě dotčena. Tuto úpravu schválili ve stanovách právě členové družstva, tedy potenciální nositelé nároku na vyplacení vypořádacího podílu.
Rozhodl-li odvolací soud o odvolání dovolatele, aniž nařídil jednání, a posuzoval-li ve svém rozhodnutí skutečnost, kterou žádný z účastníků nikdy netvrdil a kterou neposuzoval soud prvního stupně (tj. vydal-li tzv. překvapivé rozhodnutí), odchýlil se podle dovolatele od ustálené judikatury dovolacího soudu (např. od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem předestřená otázka platnosti článku 10 odst. 6) stanov družstva, neboť odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu se shora citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (R 51/2001 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 433/2004). V projednávané věci soudy nezjistily žádné objektivní (byť třeba specifické) poměry družstva, které by odůvodňovaly delší než zákonnou lhůtu splatnosti vypořádacího podílu (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 5272/2014).
Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelem otevřené otázky souladu námitky promlčení s dobrými mravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Rozhodné hmotné právo se podává z §775 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), a z §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinných od 1. ledna 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle obchodního zákoníku a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Podle §261 odst. 3 písm. b) obch. zák. touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mezi zakladateli družstva a mezi členem a družstvem, jakož i mezi členy družstva navzájem, pokud vyplývají z členského vztahu v družstvu, jakož i ze smluv o převodu členských práv a povinností.
Podle §387 obch. zák. se právo promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem (odstavec 1).
Promlčení podléhají všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou (odstavec 2).
Podle §388 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby (odstavec 1).
Podle §3 obč. zák. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (odstavec 1).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy, představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity). Pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti.
2) Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu.
3) Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. března 2016, sp. zn. 32 Cdo 964/2015, a ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (z judikatury Ústavního soudu srov. nálezy ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 25. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, a ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 3/10).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že:
Smyslem §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
Srovnej za všechna rozhodnutí např. R 59/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněné pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017).
Odvolací soud se v projednávané věci výše uvedenými judikatorními kritérii neřídil, neboť zkoumal rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, aniž by předtím (na rozdíl od soudu prvního stupně) shledal navrhovatelem uplatněné právo promlčeným.
Svůj závěr o existenci takového rozporu navíc odůvodnil okolnostmi, které z hlediska shora uvedených judikaturních závěrů nejsou významné. Nevypořádal-li se odvolací soud s tím, zda uplatněná námitka promlčení byla vedena přímým úmyslem družstva způsobit navrhovateli újmu, zda byla výrazem zneužití práva družstva na úkor navrhovatele, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a zda by ztráta vymahatelnosti práva na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byla nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem navrhovatelem uplatňovaného práva a s důvody, pro které navrhovatel své právo včas neuplatnil, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu