ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1034.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1034/2017-268
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně V. R. , L., zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 75/4, proti žalovanému: Česká komora odhadců majetku, profesní sdružení znalců a odhadců, z.s. , IČO: 45249105, se sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, o určení, že členství žalobkyně u žalovaného trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 202/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2016, č. j. 62 Co 44/2016-235, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2016, č. j. 62 Co 44/2016-235, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. června 2015, č. j. 14 C 202/2013-180, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. června 2015, č. j. 14 C 202/2013-180, jímž tento soud zamítl žalobu na určení, že členství žalobkyně u žalovaného trvá, a uložil žalobkyni nahradit žalovanému určené náklady řízení; současně bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně, že žalobkyně byla členkou žalovaného občanského sdružení (spolku), dle jehož stanov může (mohlo) členství zaniknout mj. i tím, že člen ve stanovené lhůtě a výši nezaplatil základní členský příspěvek nebo roční členský příspěvek (čl. 23 odst. 4/ písm. d/ Stanov). Dopisem ze 14. 5. 2012 žalovaný žalobkyni oznámil, že z tohoto důvodu – nezaplacením ročního členského příspěvku na rok 2012 – členství žalobkyně k 4. 5. 2012 zaniklo, na což žalovaná reagovala oznámením z 21. 5. 2012, že stejného dne roční členský příspěvek uhradila. V situaci, kdy žalovaný své stanovisko k zániku členství nezměnil, se žalobkyně – žalobou došlou soudu dne 19. 7. 2012 – domáhá určení, že členství u žalovaného trvá.
Stejně tak jako soud prvního stupně, i odvolací soud dospěl k závěru, že podané žalobě nelze vyhovět proto, že byla podána po uplynutí třicetidenní prekluzivní lhůty, jíž stanovil §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 83/1990 Sb.“), kdy vědomost o tom, že její členství zaniklo, měla žalobkyně prokazatelně nejpozději k 21. 5. 2012, kdy reagovala na předchozí oznámení žalovaného, jež se tak muselo dostat do její dispoziční sféry, případně se o zániku mohla dovědět již dne 4. 5. 2012, kdy jí marně uplynula lhůta k zaplacení členského příspěvku uvedená ve Stanovách. Úpravu členství ve Stanovách, dle nichž je jedním z důvodů zániku členství i nezaplacení členského příspěvku, považuje odvolací soud za legitimní a souladnou s právními předpisy. Přestože zániku členství nepředcházelo žádné rozhodnutí občanského sdružení (žalovaného), dle názoru odvolacího soudu se i v tomto případě použije ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb., jež zakládá členu občanského sdružení právo na soudní ochranu proti rozhodnutí občanského sdružení, včetně lhůt jím stanovených. Má-li být snad žaloba posuzována jako žaloba na určení práva dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, pak – uvádí odvolací soud – na požadovaném určení trvání členství nemá žalobkyně naléhavý právní zájem, jestliže její členství zaniklo a kdy otázku zániku členství nelze v tomto řízení zkoumat ani jako předběžnou, neboť by tím – podle odvolacího soudu – bylo obcházeno již zmíněné ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi dosud neřešených, a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Za ně označuje posouzení otázky, zda lze aplikovat ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb. i v případě žaloby o určení členství v občanském sdružení v situaci, kdy zde není žádného rozhodnutí orgánu občanského sdružení, tedy ani rozhodnutí o vyloučení člena sdružení. Zastává názor, že v takovém případě se zmíněné ustanovení, obsahující lhůty k uplatnění práva u soudu, neuplatní, spojuje-li běh lhůt právě s rozhodnutím občanského sdružení, nikoliv kupř. i s prostým deklaratorním oznámením o zániku členství. Problematičnosti dané otázky si byl, dle názoru žalobkyně, bezpochyby vědom i odvolací soud, vyhnul-li se jednoznačnému závěru, od kdy vlastně žalobkyni začala plynout lhůta k podání žaloby. Současně přijatý závěr, že určovací žalobou je obcházen zákon, rovněž neobstojí, neboť žalobkyně neměla jinou možnost, než podat obecnou určovací žalobu, nebylo-li zde žádného rozhodnutí žalovaného, jež by mohla napadnout. Nadto dovolatelka namítá, že členství pro nezaplacení ročního členského příspěvku může, avšak nemusí zaniknout, a v tomto směru odkazuje na výslovné znění stanov žalovaného a z nich plynoucí oprávnění prezidia žalovaného rozhodnout o vyloučení člena pro prodlení se zaplacením příspěvku. Naléhavý právní zájem je zde dán již povahou věci, podstatou žaloby, jíž žalobkyně usiluje o ochranu svého práva svobodně se sdružovat, a také skutečností, že se nemůže stát členkou žalovaného na základě nové přihlášky, jelikož novou podmínkou přijetí za člena je čestné prohlášení, že nebyl vyloučen z obdobné organizace. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodem 2. čl. II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí vydáno před dnem nabytí účinnosti shora uvedených právních předpisů).
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka aplikace ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb. ve sporech o určení členství v občanském sdružení – spolku), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
I se zřetelem k ustanovení §3047 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jež nelze vykládat jako umožňující pravou retroaktivitu právních norem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4916/2015), je třeba otázky nastolené v tomto řízení – jde-li o podmínky, za nichž se dotčený člen občanského sdružení mohl (v době před 1. 1. 2014) domáhat soudní ochrany, řešit podle dosavadních předpisů, tj. právních předpisů platných a účinných do 31. 12. 2013, včetně zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 83/1990 Sb.“).
Podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami. Podle odstavce 2 soud v řízení postupuje podle občanského soudního řádu.
V posuzované věci se žalobkyně – žalobou podanou u soudu před 1. 1. 2014 – domáhá určení, že její členství u žalovaného trvá (nezaniklo) v situaci, kdy nebylo občanským sdružením (žalovaným) vydáno žádné rozhodnutí ve vztahu k členství žalobkyně (tedy ani rozhodnutí o jejím vyloučení) a kdy zpochybňuje zánik členství, k němuž mělo dojít – dle žalovaného – bez dalšího (automaticky) nezaplacením ročního členského příspěvku ve Stanovami určené lhůtě.
V soudní praxi (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1919/2009, uveřejněný pod číslem 91/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dříve již nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 2542/07) se v otázce soudní ochrany člena sdružení prosadil a ustálil závěr, že žaloba na vyslovení rozporu rozhodnutí orgánu občanského sdružení se zákonem nebo stanovami (§15 zákona č. 83/1990 Sb.) není jediným prostředkem soudní ochrany, jenž prolamuje ústavně garantovanou spolkovou autonomii (čl. 20 Listiny základních práv a svobod), a že ve spolkové věci může být podána i žaloba s jiným zněním petitu, vyhovuje-li vymezeným kritériím pro projednání, jsou-li tato kritéria naplněná v dostatečně vysokém stupni intenzity. Těmito kritérii jsou: protiprávnost tvrzeného jednání druhé strany (v podobě rozporu se zákonem či interními normami spolku), společenský zájem na projednání věci (alternativně), vyčerpání smírčích instrumentů a výrazná újma (materiální, osobnostní), potenciálně utrpěná žalobcem.
Trvání na tom, že žaloba podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. je jediným a výlučným prostředkem ochrany, by ve svých důsledcích znamenalo odepření spravedlnosti – tedy popření záruky procesní ochrany účastnických práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3894/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4770/2010). Výklad, že ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. vylučuje jiné právní prostředky ochrany člena sdružení u soudu ve všech ostatních možných situacích, je neudržitelně restriktivní, neboť nedopadá na případy, kdy je tvrzeno porušení základního práva, k němuž však došlo jiným jednáním než rozhodnutím orgánů sdružení, kupříkladu úkonem, jenž povahu rozhodnutí nemá, nebo naopak nevydáním rozhodnutí, ačkoli podle vnitřních předpisů sdružení mělo být vydáno, případně se tak stalo jednáním faktickým (viz již zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2542/07). V dané souvislosti judikatura výslovně zmiňuje i oprávnění k podání žaloby o určení členství, v situaci, kdy neexistuje napadnutelné rozhodnutí orgánu sdružení a kdy členu sdružení nelze upřít ochranu před neoprávněným zásahem do práva svobodně se sdružovat ve smyslu §20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1919/2009).
Shodný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Černý, P. Zákon o sdružování občanů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 160 – 167), jež poukazuje i na to, že dotčeným osobám (členů i nečlenům) je zachována možnost obrátit se na soud se žalobou na určení, zda tu právní vztah či právo je či není ve smyslu obecné určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř., jež je pak přípustná (za splnění dalších věcných předpokladů důvodná), má-li žalobce na požadovaném určení práva naléhavý právní zájem.
Lze tu poukázat i na judikaturu řešící otázku uplatnitelnosti žaloby na určení členství v případě sporného členství u jiných druhů právnických osob – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 896/2004, vydané ve sporu o členství v bytovém družstvu, kdy dovolací soud mj. uzavírá, že navrhovatel se může domáhat vyjasnění svého právního postavení, má-li za to, že jeho členství v družstvu dosud nebylo řádným způsobem ukončeno a má-li na tom naléhavý právní zájem. Ve sporu o určení lze pak prejudiciálně řešit, zda proces, v jehož rámci bylo podle příslušných právních předpisů rozhodováno o vyloučení člena, byl již završen, nikoli však to, zda uvedené vyloučení bylo věcně správné – opodstatněné, kdy by byl obcházen postup předjímaný právními předpisy pro věcný přezkum vlastního rozhodnutí o vyloučení člena, v mezích proti němu podaných opravných prostředků a docházelo by k narušování principu právní jistoty účastníků v právních vztazích takovým rozhodnutím dotčených (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 104/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2799/2011).
Také v případě sporného členství v občanském sdružení, mělo-li původ v rozhodnutí občanského sdružení o vyloučení člena, v zásadě nelze nezákonnost nebo rozpor se stanovami napadat v jiném řízení a soud nemůže přezkoumávat rozhodnutí orgánu občanského sdružení jako předběžnou otázku; dojde-li k vyloučení člena rozhodnutím orgánu občanského sdružení, ten však návrh podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. nepodá, nemůže již vyloučený člen v jiném řízení efektivně zpochybnit platnost rozhodnutí o vyloučení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 208/2004).
Z uvedeného vyplývá, že i žalobkyně má k ochraně svých tvrzených práv v souvislosti se sporným členstvím v občanském sdružení k dispozici i jiné právní prostředky než žalobu s petitorním zněním odpovídajícím §15 zákona č. 83/1990 Sb., a že v případě sporného zániku členství – jenž měl nastat nikoliv na základě rozhodnutí některého z orgánů občanského sdružení, nýbrž bez dalšího (automaticky) na základě jiné skutečnosti, s níž Stanovy spojují zánik členství – mohla jako přiléhavý prostředek právní ochrany použít i žalobu na určení práva či právního vztahu (§80 písm. c/ o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013), tedy i žalobu petitorního znění, že její členství u žalovaného občanského sdružení trvá, kdy předpoklad úspěšnosti takové žaloby po procesní stránce spočívá, vedle věcné legitimace účastníků, v tom, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
K interpretaci podmínky naléhavého právního zájmu lze pak odkázat na ustálenou soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, poř. č. 21; nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, poř. č. 35). Určovací žaloba je preventivního charakteru, jež má místo jednak tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu s tím, že k příslušné nápravě nelze dospět jinak, jednak tam, kde účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu, přičemž právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Tyto funkce určovací žaloby korespondují s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Za splnění tohoto předpokladu nelze žalobkyni upřít, aby se vyjasnění svého právního postavení – jde-li o sporné členství v žalovaném občanském sdružení (spolku) – domáhala právě žalobou o určení, že její členství u žalovaného trvá.
Vztahuje-li odvolací soud na žalobkyní zvolený prostředek právní ochrany – žalobu o určení právního vztahu – další formální podmínky, jež jsou pak kladeny na žalobu podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., zejména co se týká objektivní a subjektivní lhůty k jejímu podání, jde o požadavek nedůvodný. Právní vztahy jsou rozmanité a obecně mohou nastat i další situace, kdy teprve s odstupem času vznikne nejistota ohledně existence členského vztahu, kterou bude třeba odstranit, pročež nelze jediný prostředek umožňující vyjasnění právního postavení – totiž určovací žalobu ve smyslu 80 písm. c) o. s. ř. – limitovat lhůtami k podání jiné žaloby, nýbrž toliko požadavkem naléhavého právního zájmu, který je určovací žalobě imanentní. Jinak mohlo by se stát, že by se dotčené subjekty odstranění právní nejistoty nedomohly, jelikož by jim právní řád žádný jiný prostředek k odstranění právní nejistoty neposkytoval.
V posuzované věci je aplikace ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. neodůvodněná i proto, že (sporný) zánik členství žalobkyně u žalovaného měl nastat nikoliv na základě rozhodnutí některého z jeho orgánů, vůči němuž by bylo možno brojit žalobou podle citovaného ustanovení, dle nějž je pak počátek lhůty k podání takové žaloby spojen právě s okamžikem vydání zpochybňovaného rozhodnutí (jde-li o šestiměsíční lhůtu objektivní), resp. s prokazatelnou vědomostí o jeho vydání (jde-li o třicetidenní lhůtu subjektivní).
Činí-li snad odvolací soud i ten závěr, že na požadovaném určení právního vztahu žalobkyně postrádá naléhavý právní zájem, protože její členství zaniklo (protože skutečně nezaplatila roční členský příspěvek ve Stanovami určené lhůtě a k zániku členství nebylo třeba rozhodnutí některého z orgánů žalovaného občanského sdružení), jde o argumentaci zjevně se rozcházející se závěry rozhodovací praxe ve vztahu k interpretované podmínce naléhavého právního zájmu na požadovaném určení práva či právního vztahu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., která samozřejmě již nezahrnuje posouzení důvodnosti žaloby po stránce věcné, jak v případě těchto závěrů odvolací soud takticky činí.
V řízení o určení sporného členství v občanském sdružení zajisté nelze přezkoumávat rozhodnutí orgánu občanského sdružení, a to ani jako otázku předběžnou, a nelze v něm efektivně zpochybnit předchozí rozhodnutí o vyloučení člena, jemuž byl k dispozici prostředek právní ochrany podle §15 zákona č. 83/1990 Sb. (viz např. již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 208/2004). Ani o takovou situaci však v nyní posuzovaném případě nejde, neboť o zániku členství žalobkyně nebylo žalovaným vydáno žádné rozhodnutí (k zániku členství mělo – dle obrany žalovaného – dojít automaticky), jež by bylo lze napadnout žalobou dle citovaného ustanovení zákona. Skutkovým poměrům dané věci je proto nepřiléhavý i ten závěr odvolacího soudu, že podáním určovací žaloby, v níž jde i posouzení otázky zániku členství, žalobkyně obchází ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb.
Protože dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu správný není a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. června 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu