ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1247.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1247/2018-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce T. V., N. n. Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Cackem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15, proti žalované J. K., S., zastoupené JUDr. Jiřím Bauerem, advokátem se sídlem v Sušici, Kostelní 71, o zaplacení částky 74.645,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 191/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. října 2017, č. j. 56 Co 263/2017-409, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.324,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Bauera, advokáta se sídlem v Sušici, Kostelní 71.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. 10. 2017, č. j. 56 Co 263/2017-409, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 3. 2017, č. j. 6 C 191/2014-360 (jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 74.645,- Kč a bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 40.039,- Kč k rukám jejího zástupce a České republice zaplatit náklady řízení ve výši 935,04 Kč do pokladny Okresního soudu v Klatovech) a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.431,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Bauera.
Soudy obou stupňů tak (po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 33.126,- Kč, ohledně níž bylo řízení pravomocně zastaveno) rozhodly o uplatněném nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované mělo vzniknout v období od dubna do září 2012 tím, že na její bankovní účet byla poukázána jeho mzda, včetně cestovních náhrad, v celkové výši 157.771,- Kč, z níž odečetl částku 10.000,- Kč za každý měsíc jako jeho podíl na společné hospodaření. Odvolací soud především konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v nadbytečném rozsahu, shodně s ním však převzal skutková zjištění, že účastníci žili od roku 2005 v družském poměru, že (i) v období od dubna do září 2012 vedli společnou domácnost, že oba pracovali jako řidiči kamionu, jezdili spolu, přičemž se k návrhu žalobce dohodli na tom, že jejich mzdy budou zasílány na běžný účet žalované, že každý z nich měl k tomuto účtu samostatnou platební kartu s rozdílným PIN (na rozdíl od tvrzení žalobce), jejichž prostřednictvím čerpali společně či každý zvlášť finanční prostředky a hradili různé náklady, že žalobce žalovanou nekontroloval, jak s penězi hospodařila, a že v době odchodu žalovaného ze společné domácnosti v září 2012 vykazoval účet žalované mínusovou hodnotu přesahující částku 36.000,- Kč. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“) není důvodná, když v řízení bylo zjištěno, že účastníci vedli i v období od dubna do září 2012 společnou domácnost (§115 obč. zák.), přičemž žádný z nich netvrdil existenci dohody mezi nimi, jež by způsob jejich hospodaření jakkoli modifikovala; pokud žalovaná v řízení v rámci obrany proti žalobě uváděla, že i v předmětném období vyzvedávala z bankomatu finanční prostředky, které pak byly v hotovosti v domácnosti k dispozici, „pak toto její tvrzení nebyl žalobce schopen vyvrátit za situace, kdy současně prohlásil, že i v tomto období vedli účastníci společnou domácnost“. Relevanci podle odvolacího soudu proto nemůže mít poukaz žalobce na výpisy z účtů za předmětné období, v němž účastníci vedli společnou domácnost. Stejně tak je tomu i o ohledně jeho námitek „o nezákonném prolomení koncentrace“ v řízení před soudem prvního stupně a o neunesení důkazního břemene žalovanou. Poukaz žalované na nadměrné výdaje žalobce za mobilní telefon, návštěvy restaurací, nočního podniku, na exekuce vedené proti němu a na jeho další dluhy, které zpočátku splácela ze svých výlučných prostředků, a po dobu soužití byly placeny částečně ze společných prostředků, byl s ohledem na zjištěný skutkový stav věci již nadbytečný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž nesouhlasí s jeho závěrem, že „v případě vedení společné domácnosti mezi druhem a družkou je pojmově vyloučeno domáhat se bezdůvodného obohacení, je-li zřejmé, že výlučné prostředky jednoho nebyly druhým použity k úhradě společných potřeb“, a v tomto ohledu opětovně poukazuje na výpisy z účtu žalované za období duben až srpen 2012. Pokud by nešlo „o otázku dosud neřešenou, lze dle dovolatele užít analogicky i jiné judikatury, týkající se přípustnosti žaloby o vydání bezdůvodného obohacení mezi bývalými partnery vedoucími společnou domácnost, kdy se jeden z nich domáhá vydání obohacení za vložené investice v průběhu trvání vztahu (např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3890/2016, sp. zn. 28 Cdo 382/2012 a sp. zn. 22 Cdo 2655/98). Dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, namítá, že „odvolací soud se nikterak nevypořádal s námitkou o prolomení koncentrace“ v řízení před soudem prvního stupně, který - ačkoliv řízení bylo koncentrováno dne 13. 10. 2015 - následně provedl výslech řady svědků, majících blízký rodinný či kamarádský vztah k žalované. Konečně, dovolávajíc se rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, odvolacímu soudu vytýká, že se „odmítl blíže zabývat námitkou přenesení důkazního břemene, přičemž s ohledem na jím citovanou judikaturu dovolacího soudu, to měla být žalovaná, kdo by důvodnost užití financí (pro společné a nikoliv své výlučné potřeby) prokazovala“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Společnou domácností se ve smyslu §115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněné pod č. 12/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněnou pod č. 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura číslo 3, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 436/2001, ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 29/2008, ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, a ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2137/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, a ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009) - rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat. Není třeba, aby všichni příslušníci takové domácnosti přispívali na společné potřeby pouze finančně a stejnou měrou (příslušníci domácnosti budou přispívat na domácnost podle svých možností i vůle). Není ani vyloučeno, že si příslušníci domácnosti část svých prostředků ponechají jen pro vlastní osobní spotřebu (srov. též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459 Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 629).
V posuzované věci bylo zjištěno, že účastníci v předmětném období tvořili společnou domácnost (§115 obč. zák.), že vydělané peníze ukládali na návrh žalobce na běžný účet žalované, z nějž hradili různé náklady (společně nebo každý zvlášť), přičemž žádný z nich netvrdil existenci dohody mezi nimi, jež by způsob jejich hospodaření jakkoli modifikovala, a že v době odchodu žalovaného ze společné domácnosti v září 2012 vykazoval účet žalované mínusovou hodnotu přesahující částku 36.000,- Kč. Žalobce sice v řízení poukazoval na výpisy z bankovního účtu žalované za předmětné období, netvrdil však, natož prokazoval, že by žalovaná v tomto období, kdy účastníci vedli společnou domácnost, použila finanční prostředky - výdělky účastníků vložené na její bankovní účet – na pořízení nějaké věci větší hodnoty výlučně pro sebe. Odvolací soud tak - za zjištěného skutkového stavu věci - při posouzení otázek rozhodných pro závěr o důsledcích nakládání s finančními prostředky obou účastníků, kteří v rozhodném období tvořili společnou domácnost, aplikoval ustanovení §115 obč. zák. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a z ní nevybočil ani v závěru, že žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení nevzniklo.
Dovolatelem nastíněná otázka, zda „v případě vedení společné domácnosti mezi druhem a družkou je pojmově vyloučeno domáhat se bezdůvodného obohacení, je-li zřejmé, že výlučné prostředky jednoho nebyly druhým použity k úhradě společných potřeb“, tudíž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. - vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci - nezakládá, neboť ji odvolací soud v daném případě neřešil. Tato otázka tedy přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nesplňuje kritéria stanovená v ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Odkaz dovolatele na závěry dovozené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/98, a ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, a v usnesení ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3890/2016, je nepřípadný, jelikož v řízení (ani) netvrdil, natož prokazoval, že by investoval do nějaké věci ve výlučném vlastnictví žalované a že by tak onu věc zhodnotil. Stejně tak je tomu - vzhledem ke shora uvedeným skutkovým zjištěním v dané věci - i ohledně poukazu dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 257/97, v němž řešil otázku důkazního břemene účastníků v občanském soudním řízení.
Výtka dovolatele, jíž odvolacímu soudu vytýká, že „se nikterak nevypořádal s námitkou o prolomení koncentrace“ v řízení před soudem prvního stupně, přípustnost dovolání taktéž založit nemůže, a to již proto, že ohledně ní žádnou otázku procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. nevymezil, pouze odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, v němž dovolací soud odvolacímu soudu (mimo jiné) vytkl nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí o věci samé. Kromě toho tato výtka nemá pro právní posouzení dané věci žádný význam, jak odvolací soud dovodil, a to právě s ohledem na shora uvedená skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně z výpovědi obou účastníků.
Pokud žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím napadá všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu, tedy (patrně) i výroky o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. - v dovolání nevznesl.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu