ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1264.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1264/2018-321
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. T. , T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované O. Š. , T., o zaplacení částky 56.964,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 110 C 61/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. září 2017, č. j. 8 Co 1193/2016-270, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 24. 7. 2014 domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 56.964,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout užíváním části pozemku parc. v k. ú. a obci T. (dále jen „předmětný pozemek“ či „pozemek“) v jeho vlastnictví bez právního důvodu v době od 1. 7. 2012 do 30. 6. 2014, neboť na něm stojí budova ve vlastnictví žalované č. p. pokrývající jeho část o výměře 303 m 2 . Přestože žalovanou vyzval k úhradě žalované částky dopisem ze dne 18. 7. 2014, doručeným jí dne 21. 7. 2014, dluh nezaplatila.
Poté, co žalovaná podala odpor proti soudem prvního stupně vydanému platebnímu rozkazu ze dne 2. 9. 2014, č. j. 110 C 61/2014-22, a k výzvě soudu se k žalobě vyjádřila tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává ani zčásti, neboť zastavěnou část předmětného pozemku užívá na základě dohody o dočasném užívání pozemku ze dne 9. 7. 1990, žalobce v podání doručeném soudu prvního stupně dne 19. 11. 2014 (čl. 34-35 spisu) uvedl, že tato dohoda je neplatná jednak proto, že ji uzavřel subjekt, jenž nebyl vlastníkem pozemku, a dále pro nedostatek zákonných náležitostí této dohody.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 110 C 61/2014-96, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 56.964,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 56.964,- Kč od 29. 7. 2014 do zaplacení (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 67.877,- Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D. (výrok II.). V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že u téhož soudu probíhá dosud pravomocně neskončené řízení ve věci týchž účastníků ze stejného právního důvodu pro jiné žalované období, v němž žalobě žalobce bylo vyhověno, neboť dohoda ze dne 9. 7. 1990 je neplatná, a že z důvodu hospodárnosti a ekonomičnosti řízení provedl dokazování jen obsahem spisu vedeného pod sp. zn. 10 C 41/2009, z nějž přečetl listiny, protokoly o jednání a svědecké výpovědi. Z provedeného dokazování v uvedeném řízení zjistil, že dne 15. 5. 1987 uzavřela předávající organizace Sklo Union - Sklotas, n. p., a přejímající organizace Okresní bytový podnik Teplice (jejímž nadřízeným orgánem byl ONV Teplice) hospodářskou smlouvu o převodu správy národního majetku, a to pozemku parc. o výměře 471 m 2 a domu č. p. v T., že tento dům (pokrývající jeho část o výměře 303 m 2 ) nabyli manželé J. a O. Š. kupní smlouvou ze dne 14. 3. 1990 uzavřenou s Městským bytovým podnikem Teplice, státním podnikem (dále též jen „Městský bytový podnik Teplice, s. p.“), která byla schválena rozhodnutím Městského národního výboru v Teplicích ze dne 23. 3. 1990, č. 123/90, že dne 9. 7. 1990 uzavřeli manželé Š. s Městským bytovým podnikem Teplice, s. p., zastoupeným ředitelem podniku J. B., dohodu o dočasném užívání pozemku parc. o výměře 471 m 2 na dobu, po kterou budou uživatelé vlastníky domu č. p. (dále též jen „dohoda ze dne 9. 7. 1990“), přičemž náhrada za užívání byla sjednána podle §16 vyhl. č. 182/1988 Sb. ve výši 353,25 Kč za rok, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku (o výměře 470 m 2 ) na základě kupní smlouvy uzavřené s městem Teplice dne 12. 3. 1998, v níž smluvní strany prohlásily, že žalobce tento pozemek kupuje s tím, že na něj byla dne 9. 7. 1990 uzavřena dohoda o dočasném užívání pozemku mezi Městským bytovým podnikem Teplice, s. p., a manžely J. a O. Š., kteří jsou oprávněni pozemek užívat do doby, po kterou budou vlastníky objektu č. p., že žalovaná se po smrti svého manžela stala výlučnou vlastnicí domu č. p. a že žalobci za uvedené období zaplatila 707,- Kč. Ze sdělení Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrální pracoviště T. ze dne 1. 9. 2009, založeného ve spise vedeném pod sp. zn. 10 C 41/2009, soud dále zjistil, že k datu 9. 7. 1990 byl vlastníkem i uživatelem pozemku parc. Okresní bytový podnik Teplice. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda ze dne 9. 7. 1990 je absolutně neplatná „podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013“, neboť jednak v rozporu s §9 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (dále jen „vyhláška č. 119/1988 Sb.“), neobsahuje všechny povinné náležitosti, a to určení způsobu užívání nemovitosti, dohodu o udržování majetku a o možnosti odstoupit od smlouvy, zjistí-li organizace, že národní majetek je užíván v rozporu s uzavřenou smlouvou nebo bude-li organizace věc potřebovat pro plnění svých úkolů, a dále, že byla uzavřena neoprávněným subjektem, jelikož Městský bytový podnik s. p. nebyl majitelem předmětného pozemku a nebyl tedy oprávněn s ním disponovat, jak bylo zjištěno ze sdělení Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrální pracoviště T. ze dne 1. 9. 2009. Výslechy svědků J. B., který pracoval jako ředitel Městského bytového podniku Teplice, s. p., a J. K., bývalého místostarosty města Teplice (do června 1990) pak podle soudu prvního stupně potvrdily, že Městský bytový podnik Teplice (spadající pod MěNV Teplice) neměl žádné oprávnění disponovat s nemovitostmi ve vlastnictví Okresního bytového podniku Teplice, přičemž tyto organizace nebyly nijak propojeny. Žalovanou tvrzená dobrá víra, že dohodu ze dne 9. 7. 1990 uzavřela v souladu s vyhláškou a s oprávněnou osobou, nemůže dle soudu „uvedená zjištění zhojit“, neboť právo dočasně pozemek ve vlastnictví jiného majitele užívat není právo věcné, ale závazkové, a „nelze jej tedy vydržet“. Uzavřel, že je-li dohoda ze dne 9. 7. 1990 neplatná, užívá žalovaná pozemek žalobce v rozsahu jeho zastavěné části o rozloze 303 m 2 bez právního důvodu (§451 obč. zák. a §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 - dále jen „o. z.“). Při určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení vyšel soud ze znaleckých posudků znalkyně Ing. Heleny Doubkové (nyní Rybkové) o výši obvyklého nájemného v daném místě a čase předložených žalobcem (§127a o. s. ř.) a dovodil, že činil-li by jeho nárok za rozhodné období částku 63.327,- Kč a zaplatila-li žalovaná žalobci celkem 707,- Kč, je žaloba o zaplacení částky 56.964,- Kč s příslušenstvím opodstatněná.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, č. j. 8 Co 1193/2016-270, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit státu - České republice na účet Okresního soudu v Teplicích náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů za zastupování žalované ustanoveným zástupcem, jejichž výše bude stanovena v samostatném usnesení okresního soudu (výrok II.), a na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem na nákladech řízení částku 464,61 Kč (výrok III.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, vyjma zjištění ze sdělení Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrální pracoviště T. ze dne 1. 9. 2009, založeného ve spise vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 41/2009, a po zopakování provedených důkazů a po doplnění dokazování dalšími listinnými důkazy a výslechem svědka J. B. dále zjistil, že objekt č. p. a pozemek parc. byly ve vlastnictví Československého státu (což dokládá hospodářská smlouva o převodu správy národního majetku č. HS 56/87/Ba, jíž byla správa tohoto národního majetku převedena ke dni 1. 2. 1987 na Okresní bytový podnik Teplice), že Okresní bytový podnik Teplice byl zrušen po projednání radou ONV v Teplicích dne 12. 5. 1989 a po schválení zrušení státní hospodářské organizace Okresní bytový podnik Teplice plenárním zasedáním ONV v Teplicích dne 28. 6. 1989 , že ke dni 1. 7. 1989 byly zřízeny dva státní podniky, a to Městský bytový podnik Teplice, státní podnik, a Okresní bytový podnik Teplice, státní podnik, a že objekt č. p. byl v době uzavření kupní smlouvy o jeho převodu ve vlastnictví státu a právo hospodaření měl tehdejší Městský bytový podnik, státní podnik (což vyplývá z úplných výpisů z obchodního rejstříku těchto subjektů, z vyjádření Statutárního města Teplice ze dne 28. 7. 2017, jakož i z usnesení Městského zastupitelstva v Teplicích ze dne 2. 6. 1994 a ze dne 15. 9. 1994, které rozhodlo o zániku Městského bytového podniku Teplice s. p. ke dni 30. 6. 1994), že v souvislosti se zrušením a delimitací Okresního bytového podniku Teplice sdělil dne 29. 6. 1989 tento subjekt Středisku geodézie v Teplicích, že došlo k jeho zrušení, informoval ho o ustavení dvou státních podniků (Městského bytového podniku Teplice, státního podniku, a Okresního bytového podniku - státní podnik Teplice) a požádal o zápis změny názvu bytové organizace na listu vlastnictví a o změnu uživatelského vztahu s tím, že na Městský bytový podnik Teplice, státní podnik, přešlo katastrální území T., LV, a aby byl zaznamenán uživatelský vztah označený č. Z kupní smlouvy ze dne 14. 3. 1990, jíž Městský bytový podnik Teplice, s. p. prodal manželům Š. objekt č. p. v k. ú. T., LV (označený v této smlouvě jako provozní objekt nesloužící osobní potřebě), dále odvolací soud zjistil, že stavební parcela, na které je dům postaven, není předmětem převodu a že mezi účastníky bude uzavřena dohoda o jejím užívání, že tato kupní smlouva byla registrována Státním notářstvím v Teplicích, které dne 23. 5. 1990 tuto smlouvu zaslalo Středisku geodézie v Teplicích k zápisu do evidence nemovitostí s tím, že objekt byl ve vlastnictví státu a jeho uživatelem byl Městský bytový podnik Teplice, s. p. Z výpovědi svědka J. B. pak zjistil, že v první polovině roku 1989 byl zaměstnán jako technický náměstek Okresního bytového podniku a od října 1989 byl ředitelem Městského bytového podniku, s. p., že od 1. 7. 1989 byl Okresní bytový podnik dislokován na Okresní bytový podnik s. p. a Městský bytový podnik s. p., že Městský bytový podnik s. p. měl pravomoc spravovat a udržovat bytový fond, že majetek se převáděl buď dekretem nebo rozhodnutím dislokační komise MěNV v Teplicích; po předložení kupní smlouvy i dohody ze dne 9. 7. 1990 svědek potvrdil, že podpisy na těchto smlouvách jsou jeho podpisy. Odvolací soud předně dovodil, že obsah sdělení Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrální pracoviště T. ze dne 1. 9. 2009, z nějž žalobce (a soud prvního stupně) dovozuje, že Městský bytový podnik Teplice, s. p., neměl oprávnění s předmětným pozemkem nakládat, je nepravdivý a zavádějící, neboť Okresní bytový podnik Teplice nebyl vlastníkem předmětného pozemku, tím byl až do 23. 5. 1991 stát, a navíc toto sdělení není podloženo žádným záznamem; tento důkaz tedy neprokazuje, že Okresní bytový podnik byl k datu 9. 7. 1990 oprávněn s předmětným pozemkem nakládat. Za neopodstatněnou proto považoval námitku žalobce, že dohoda ze dne 9. 7. 1990 je neplatná z důvodu, že byla uzavřena subjektem, který s ním nebyl oprávněn nakládat, když v řízení bylo prokázáno, že tento pozemek byl v roce 1990 ve vlastnictví Československého státu, a že poté, co byl v červnu 1989 zrušen Okresní bytový podnik Teplice, byla provedena delimitace majetku a dnem 1. 7. 1989 přešel předmětný pozemek do správy Městského bytového podniku s. p., který byl oprávněn uzavřít dohodu ze dne 9. 7. 1990. Rovněž námitku žalobce, že tato dohoda je neplatná z důvodu, že neobsahuje náležitosti uvedené v §9 vyhlášky č. 119/1988 Sb. neshledal odvolací soud důvodnou; dovodil, že Městský bytový podnik Teplice, s. p. byl při jejím uzavírání povinen postupovat dle zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, a že bylo-li základním předmětem jeho činnosti uspokojování veřejně prospěšných zájmů, vztahovala se na něj i druhá hlava části třetí tohoto zákona, přičemž §30 vyhlášky č. 119/1988 Sb. stanovil v části šesté hospodaření s národním majetkem státními podniky tak, že je upravuje zákon o státním podniku, jiné zvláštní předpisy a §31 a 35 této vyhlášky. Odvolací soud proto vyšel z §30 této vyhlášky a se zohledněním závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 575/2002, uzavřel, že na dohodu ze dne 9. 7. 1990 se nevztahoval §9 vyhlášky, takže nemusela obsahovat určení způsobu užívání, dohodu o udržování majetku a možnost odstoupit od smlouvy (poukaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 173/2004, nepovažoval za přiléhavý, když účastníkem smluvních ujednání v této věci nebyl státní podnik). Dále odvolací soud dovodil, že na dohodu ze dne 7. 9. 1990 nelze aplikovat zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, neboť ji uzavřel státní podnik s občany, přičemž žalobce v řízení netvrdil a ani nevyšlo najevo, že by manželé Šulcovi tuto dohodu uzavřeli v rámci podnikatelské činnosti. Na zjištěný skutkový stav proto aplikoval „institut dočasného užívání pozemku“ upravený v rozhodné době v §397 a 398 obč. zák., jejichž znění dohoda ze dne 9. 7. 1990 plně odpovídá, neboť obsahuje specifikaci nemovitosti přenechané k dočasnému užívání, byla dohodnuta doba užívání a sjednána náhrada za toto užívání; nad rámec těchto ustanovení byla sjednána písemně, přičemž k jejímu uzavření nevyžadoval zákon o státním podniku souhlas či schválení zakladatelem státního podniku. S další námitkou žalobce uplatněnou v odvolacím řízení, že náhrada za užívání předmětného pozemku měla být vypočtena dle §16 za užití §14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (mělo se vycházet z ceny 150 Kč/1 m 2 ), a že nebylo-li tomu tak, je absolutně neplatná, se odvolací soud vypořádal závěrem, dle kterého je nutno vyjít z právní úpravy tehdy účinné, jež stanovovala výši náhrady za dočasné užívání pozemku přenechávaného k užívání jako zahrada nebo jako pozemek pro stavbu k individuální rekreaci a pozemkům k těmto účelům již užívaných částkou 0,75 Kč za 1 m 2 ročně. Sjednaná náhrada ve výši 353,25 Kč ročně tedy zcela odpovídá vyhlášce a není ani z tohoto důvodu neplatná. Uzavřel, že dohoda ze dne 9. 7. 1990 byla uzavřena platně, na dobu, jejíž trvání dosud neskončilo, neboť žalovaná je stále vlastníkem domu č. p., že žalobce byl v kupní smlouvě s dohodou ze dne 9. 7. 1990 seznámen, že nabytím vlastnictví k pozemku vstoupil žalobce do právního postavení svého právního předchůdce a že žaloba není důvodná.
Usnesením ze dne 25. 10. 2017, č. j. 110 C 61/2014-284, Okresní soud v Teplicích rozhodl, že Česká republika - Okresní soud v Teplicích je povinna zaplatit JUDr. Miloslavu Novákovi (tehdejšímu zástupci žalované) odměnu za právní zastoupení a náhradu hotových výloh ve výši 37.082,- Kč; podle potvrzení obsaženém ve spise toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 11. 2017.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce obsáhlé dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí:
a) na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1776/2005, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 494/2013, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 581/2005), a to „jakým způsobem a na základě jakého právního jednání dochází k převodu a nabytí práva hospodaření k národnímu majetku“ (výslovně dovolatelem formulované), a „aplikace vyhlášky č. 119/1988 Sb. na uzavření dohody o dočasném užívání pozemku ze dne 9. 7. 1990 (dle obsahu dovolání), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 173/2004,
b) na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to „zda delimitační protokol vyhotovený socialistickou organizací může sám o osobě působit jako součást zakládací listiny, i když tato zakládací listina neobsahuje žádný odkaz na tento delimitační plán“,
c) na vyřešení otázky hmotného práva, „zda na dohodu ze dne 9. 7. 1990 měl být aplikován zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (posuzováno podle obsahu dovolání),
d) na vyřešení otázky „zda nesprávný výpočet náhrady za užívání pozemku dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. může způsobit absolutní neplatnost dohody o dočasném užívání pozemku, ve které byla dohodnuta jiná výše náhrady za užívání, než jak stanovila vyhláška č. 182/1988 Sb.“, a „zda je možné aplikovat ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. týkající se pozemků druhu zahrada a pozemek pro stavbu k individuální rekreaci, i na pozemek, který je evidován jako druh zastavěná plocha a nádvoří a je na něm postaven provozní objekt nesloužící osobní potřebě“,
e) na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, a ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4546/2010, a usnesení téhož soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014), a to „zda odvolací soud může postupovat podle ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. a zda tedy může doplnit dokazování“, a „zda může postupovat podle ustanovení §120 o. s. ř.“.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 1., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné k řešení otázky hmotného práva, a to, zda byla-li by v dohodě o dočasném užívání pozemku ze dne 9. 7. 1990 sjednána výše úplaty za užívání v nižší částce než stanovila vyhláška č. 182/1988 Sb., způsobila by tato okolnost absolutní neplatnost celé této dohody, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a že jinak není dovolání přípustné, resp. že vykazuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
K otázkám dovolatele ad a) a ad b): Otázky hmotného práva „jakým způsobem a na základě jakého právního jednání dochází k převodu a nabytí práva hospodaření k národnímu majetku“, a „zda delimitační protokol vyhotovený socialistickou organizací může sám o osobě působit jako součást zakládací listiny, i když tato zakládací listina neobsahuje žádný odkaz na tento delimitační plán“, předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu ve spojení s námitkou, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutečnost, na základě jakého právního titulu došlo k převodu práva hospodaření z Okresního bytového podniku Teplice na Městský bytový podnik, státní podnik, a jaký subjekt měl tedy ke dni 9. 7. 1990 právo hospodaření k pozemku parc. č., přičemž dovodil-li, že tímto právním titulem je delimitační protokol nebo žádost o záznam v evidenci nemovitostí, je jeho rozhodnutí především v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1776/2005, ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 494/2013, a závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 581/2005.
V podrobnostech pak dovolatel dovozuje, že 1) byl-li „vyhotoven delimitační protokol majetku ve správě Okresního bytového podniku Teplice, socialistické organizace zřízené ONV Teplice (byť nebyl proveden k důkazu, což však v dovolacím řízení nelze blíže zkoumat)“, pak se mohlo jednat pouze o dokument sloužící k identifikaci a sumarizaci majetku tohoto podniku, a nelze učinit závěr, že se jednalo o rozhodnutí o vymezení majetku ani o rozhodnutí o právech a závazcích Okresního bytového podniku Teplice, z čehož dovozuje, že delimitační protokol nemohl být právním důvodem, na jehož základě mělo podle odvolacího soudu dojít k převodu práva hospodaření z Okresního bytového podniku Teplice, socialistické organizace zřízené ONV Teplice na Městský bytový podnik Teplice, státní podnik, a 2) že pokud přílohou žádosti ze dne 29. 6. 1989 (o zápis změny názvu bytové organizace na listu vlastnictví a i o změnu uživatelského vztahu) byl delimitační protokol, pak nemohlo dojít k převodu práva hospodaření na Městský bytový podnik Teplice, s. p., protože delimitační protokol není obecně právním jednáním, se kterým právní předpisy spojovaly převod práva hospodaření.
Z uvedených námitek dovolatele je jednoznačné, že jimi neuplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť zpochybňuje skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel, a předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; pro tento nedostatek dovolání proto nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4055/2016, či ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2984/2017). Právní závěr odvolacího soudu, že dnem 1. 7. 1989 přešel předmětný pozemek do správy Městského bytového podniku s. p., který byl oprávněn uzavřít s žalovanou a jejím (zemřelým) manželem dohodu ze dne 9. 7. 1990, podepsanou za tento státní podnik slyšeným svědkem J. B. (tehdejším ředitelem Městského bytového podniku s. p.), tak zůstal nezpochybněn.
S otázkou „aplikace vyhlášky č. 119/1988 Sb. na uzavření dohody o dočasném užívání pozemku ze dne 9. 7. 1990“ dovolatel spojuje námitku, že „vzhledem k tomu, že je z právního hlediska vyloučeno, aby bylo právo hospodaření s pozemkem parc. č. převedeno na Městský bytový podnik Teplice, státní podnik, tak je nutno vyjít z předpokladu, že právo hospodaření svědčilo Okresnímu bytovému podniku Teplice, socialistické organizaci zřízené ONV Teplice (což ostatně vyplynulo i ze sdělení katastrálního pracoviště T., které odvolací soud zcela formalisticky odmítl)“, avšak „Okresní bytový podnik Teplice nebyl státním podnikem, a proto se na hospodaření s majetkem, který měl ve své správě, vztahovala celá vyhláška č. 119/1988 Sb., nikoli jen ustanovení §31 až §35“, z čehož dovozuje, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 173/2004.
Tato otázka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, když rozhodnutí odvolacího soudu je po provedeném dokazování a po zhodnocení důkazů založeno na právním závěru, že dnem 1. 7. 1989 přešel předmětný pozemek do správy Městského bytového podniku s. p., který byl oprávněn uzavřít dohodu ze dne 9. 7. 1990; jestliže tuto dohodu uzavřel tento státní podnik, pak napadené rozhodnutí je v souladu se závěrem uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 575/2002, podle kterého na hospodaření státního podniku s národním majetkem se podle §30 vyhlášky vztahovala jen ustanovení §31 až 35 vyhlášky č. 119/1988 Sb. Závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 173/2004, na něž dovolatel poukázal, tudíž na danou věc nedopadají.
K otázce ad c) „zda na dohodu ze dne 9. 7. 1990 měl být aplikován zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník“, dovolatel namítá, že v „řízení vyšlo najevo, že kupní smlouvu ze dne 14. 3. 1990, na jejímž základě žalovaná a její manžel nabyli dům č. p. 405 do vlastnictví, uzavřeli jako živnostníci, přičemž z ustanovení článku II. kupní smlouvy vyplynulo, že dům č. p. je provozním objektem nesloužícím k osobní potřebě“. „S ohledem na tuto skutečnost byla dohoda o dočasném užívání ze dne 9. 7. 1990 uzavírána v režimu zákona č. 109/1964 Sb., protože je vyloučeno, aby žalovaná a její manžel osobně užívali pozemek parc. č., pakliže dům č. p. byl provozním objektem nesloužícím k osobní potřebě“, takže dohoda ze dne 9. 7. 1990 neměla být posouzena podle §397 a §398 obč. zák., nýbrž podle §348 zákona č. 109/1964 Sb.; neobsahuje-li ovšem náležitosti uvedené v §21 tohoto zákona, je absolutně neplatná.
Tato otázka taktéž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, a to již proto, že v řízení nebylo tvrzeno, natož prokázáno, a ani nevyšlo najevo, že by manželé Š. uzavřeli dohodu ze dne 9. 7. 1990 v rámci podnikatelské činnosti. Ze samotné okolnosti, že dům č. p. (nyní vedený v katastru nemovitostí jako objekt k bydlení) byl v době uzavření této dohody veden jako provozní objekt nesloužící k osobní potřebě, nelze dovozovat, že manželé Š. dohodu ze dne 9. 7. 1990 uzavřeli v rámci podnikatelské činnosti a že by tato dohoda měla být posouzena podle §348 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění účinném v té době (dále jen „hospodářský zákoník“). Mimoto je třeba poukázat na §71 odst. 2 hospodářského zákoníku, podle kterého platilo, že užívání národního majetku občany upravuje občanský zákoník, popřípadě zvláštní předpisy (k tomu srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1224/2013). Je proto v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu právní názor odvolacího soudu, že dohoda ze dne 9. 7. 1990 se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době jejího uzavření.
K otázce, zda byla-li by v dohodě o dočasném užívání pozemku ze dne 9. 7. 1990 sjednána výše úplaty za užívání v nižší částce než stanovila vyhláška č. 182/1988 Sb., způsobila by tato okolnost absolutní neplatnost celé této dohody, pro niž je dovolání přípustné, a k otázce „zda je možné aplikovat ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. týkající se pozemků druhu zahrada a pozemek pro stavbu k individuální rekreaci, i na pozemek, který je evidován jako druh zastavěná plocha a nádvoří a je na něm postaven provozní objekt nesloužící osobní potřebě“ [viz bod ad d) dovolání]:
Podle §397 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991, platilo, že nemovitost nebo její část lze dohodou přenechat jinému k dočasnému užívání (odst. 1). Ten, jemuž byla nemovitost k dočasnému užívání přenechána, smí ji užívat jen dohodnutým způsobem, a není-li nic dohodnuto, obvyklým způsobem odpovídajícím účelu, kterému nemovitost slouží (odst. 2). Za užívání lze dohodnout přiměřenou náhradu (odst. 3).
Z této právní úpravy jednak vyplývá, že k uzavření smlouvy (dohody) o dočasném užívání nemovitosti zákon nevyžadoval písemnou formu, a dále, že jejími charakteristickými znaky byla dočasnost užívání konkrétně určené nemovitosti a případně úplata za toto užívání, přičemž však výše této úplaty nemusela být v dohodě sjednána, postačovalo, že výše úplaty byla dohodnuta dodatečně. Výše úplaty za dočasné užívání nemovitosti tedy nebyla podstatnou náležitostí dohody o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání, a to ani v případě, že dohoda měla být úplatná. Pokud jde o náhradu za dočasné užívání pozemku, a to jak podle §397 odst. 3 obč. zák., případně podle jiných v té době platných předpisů (např. podle zákona č. 122/1975 Sb.), zjišťovala se její výše v době od 1. 1. 1989 do 31. 10. 1991 podle vyhlášky ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky ze dne 13. října 1988, o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, která v §22 stanovila, že ceny staveb, pozemků, trvalých porostů a náhrady za dočasné užívání pozemků podle této vyhlášky jsou cenami a náhradami nejvýše přípustnými (výjimku stanovil §23 této vyhlášky).
Byla-li v daném případě smlouva o dočasném užívání pozemku parc. č. 743 uzavřena dne 9. 7. 1990 písemně, bylo-li v ní dohodnuto, že tento pozemek se přenechává za úplatu, přičemž výše úplaty byla sjednána podle §16 vyhl. č. 182/1988 Sb., pak i v případě, že by takto určená výše úplaty byla dohodnuta v jiné (nižší) částce, než jak stanovil tento cenový předpis, mohla by tato okolnost případně způsobit jen částečnou neplatnost tohoto právního úkonu v ujednání o výši úplaty (§41 obč. zák.) a nikoliv absolutní neplatnost celé této dohody dle §39 obč. zák. (pro rozpor s citovanou vyhláškou). Zároveň dovolací soud opakovaně zdůrazňuje, že je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod č. 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006, a ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 20/2013).
Pro tento závěr svědčí i §40a obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992, který ve větě čtvrté stanovil, že je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 934/98).
Protože tedy ani v případě nesouladu ujednání o výši úplaty obsažené v dohodě o dočasném užívání předmětného pozemku ze dne 9. 7. 1990 s vyhláškou č. 182/1988 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 1990, se nejedná o absolutní neplatnost celé této dohody podle §39 obč. zák., pak je již nadbytečné zabývat se otázkou „zda je možné aplikovat ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. týkající se pozemků druhu zahrada a pozemek pro stavbu k individuální rekreaci, i na pozemek, který je evidován jako druh zastavěná plocha a nádvoří a je na něm postaven provozní objekt nesloužící osobní potřebě“, neboť pro právní posouzení dané věci nemá řešení této otázky žádný význam, nehledě již na to, že z provedeného dokazování nevyplývá, jaký byl charakter předmětného pozemku v době uzavření dohody ze dne 9. 7. 1990 (dříve v evidenci nemovitostí vedený „provozní objekt nesloužící osobní potřebě“ je v současné době veden v katastru nemovitostí jako rodinný dům).
S otázkami ad e) „zda odvolací soud může postupovat podle ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. a zda tedy může doplnit dokazování“, a „zda může postupovat podle ustanovení §120 o. s. ř.“, dovolatel spojuje námitky, že odvolací soud nebyl oprávněn doplnit dokazování a že měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, že „zcela nepřípustně nahradil činnost soudu prvního stupně a v podstatě provedl veškeré dokazování s tím, že odňal žalobci možnost přezkoumat skutkové závěry odvolacím soudem“, že „tak žalobci je zapovězeno tyto skutkové závěry napadat, protože v řízení o dovolání se nepřipouští polemizovat se skutkovými závěry přijaté odvolacím soudem“, že „dokazování před odvolacím soudem bylo velmi rozsáhlé“, že „odvolací soud poučoval žalovanou dle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., že tato sama navrhovala důkazy“, že „odvolací soud dokonce sám aktivně vyhledával důkazy žalovanou nenavržené, v odvolacím řízení prováděl výslech svědka“.
Tyto otázky procesního práva přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. taktéž nezakládají, a to již proto, že je odvolací soud neřešil.
V případě přípustného dovolání (k právní otázce uvedené shora) §242 odst. 3 o. s. ř. stanoví, že dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou z těchto vad uvedených v tomto ustanovení dovolací soud neshledal.
Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně při prvním jednání dne 18. 5. 2016, k němuž se dostavili jen zástupci účastníků, „účastníky seznámil s tím, že věc sp. zn. 10 C 41/2009, která byla rozhodnuta soudem dne 1. 10. 2014, není dosud v právní moci…“. S ohledem na skutečnost, že ve věci rozhodovala stejná soudkyně, zůstává její právní názor nezměněn. V tomto řízení bude proveden důkaz sp. zn. 10 C 41/2009 a nové dokazování bude směřováno ohledně výše žalované částky“.
Při dalším jednání konaném dne 27. 6. 2016 soud prvního stupně poté, co přečetl část spisu tohoto soudu vedeného pod sp. zn. 10 C 41/2009, do protokolu zaznamenal, že „právní zástupci seznámeni s právním názorem soudu, že dohoda o dočasném užívání pozemku uzavřená dne 9. 7. 1990 je neplatná, neboť neobsahuje zákonné náležitosti a nebyla uzavírána vlastníkem pozemku, tedy osobou oprávněnou“, a „že právní zástupce žalované poučen o tom, že k prokázání tvrzení, že dohoda ze dne 9. 7. 1990 je platná a že žalovaná užívá nemovitost po právu, je povinen navrhnout soudu důkazy, prokázat svá tvrzení, přičemž neunesení břemene důkazního, může mít pro žalovanou za následek neúspěch ve věci, což v daném případě znamená vyhovění žalobě“. Dále se v tomto protokole uvádí, že „dáno poučení dle §118b o. s. ř. a §119a o. s. ř.“.
Při jednání u soudu prvního stupně dne 13. 7. 2016 bylo účastníkům „dáno poučení dle §118b o. s. ř. a §119a o. s. ř.“ a bylo „připomenuto poučení dle §118a o. s. ř. o povinnosti unést břemeno důkazní a břemeno tvrzení a o následcích neunesení těchto břemen, když žalovaná neunesla své břemeno tvrzení ohledně platnosti dohody o užívání nemovitosti, připomenuto poučení dle §118b o. s. ř. o koncentraci řízení a poučení dle §119a o. s. ř. o neúplné apelaci“. Po přečtení závěrečného návrhu žalobce a poté, co zástupce žalované přednesl závěrečný návrh, vyhlásil soud prvního stupně vyhovující rozsudek.
Podle §120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Povinnost soudu poskytnout účastníku potřebná poučení lze splnit i tím, že budou poskytnuta jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 59/2003, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007).
Jak Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil ve svých rozhodnutích, poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení §118a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209).
Poté, kdy novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. zavedla koncentraci řízení jako univerzální zásadu pro projednání věcí ve sporném řízení (§118b o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009), je nutné, aby soud splnil poučovací povinnost podle §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. do skončení přípravného jednání (§114c o. s. ř.), nebo - nekonalo-li se přípravné jednání - do skončení prvního jednání ve věci. Jestliže tak neučiní (lhostejno z jakých důvodů), poruší uvedenou povinnost uloženou mu zákonem. V takovém případě - je-li podáno odvolání - musí být poučení poskytnuto odvolacím soudem v odvolacím řízení (§213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. Jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení §118a o. s. ř. považováno za vadu řízení (§213b odst. 2 o. s. ř.), pro kterou odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (§219a odst. 1 o. s. ř.).
V projednávané věci soud prvního stupně, ač tak měl učinit, žalovanou, resp. jejího zástupce do skončení prvního jednání ve věci (a ani později v průběhu řízení) nepoučil postupem podle §118a odst. 3 o. s. ř. o její důkazní povinnosti ve vztahu k tvrzení, že část předmětného pozemku žalobce, na němž je postaven dům v jejím vlastnictví, neužívá bez právního důvodu a o následcích při nesplnění výzvy k označení důkazů. Naopak účastníky, resp. jejich zástupce při prvním jednání seznámil s tím, že přestože věc vedená u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 41/2009 není v právní moci, zůstává jeho právní názor nezměněn (tedy, že hodlá stejně jako v této předchozí věci žalobě na vydání bezdůvodného obohacení vyhovět), a následně „zástupce účastníků seznámil s jeho právním názorem, že dohoda o dočasném užívání pozemku uzavřená dne 9. 7. 1990 je neplatná, neboť neobsahuje zákonné náležitosti a nebyla uzavírána vlastníkem pozemku, tedy osobou oprávněnou“, ačkoliv otázka platnosti či neplatnosti této dohody je otázkou právního posouzení věci soudem a nikoliv poučením podle §118a odst. 3 o. s. ř., a ačkoliv podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze poučovací povinnost soudu rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva - k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2998/2013).
Protože soud prvního stupně ve vztahu k žalované nedostál poučovací povinnosti podle §118a odst. 3 o. s. ř. a protože z důkazů, které odvolací soud opakoval (dále provedl jen důkaz úplnými výpisy z obchodního rejstříku Městského bytového podniku, s. p. a Okresního bytového podniku, s. p.) vyplývaly rozpory „především v subjektu, který byl oprávněn s předmětným pozemkem nakládat“, jak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, poučil žalovanou při odvolacím jednání dne 19. 6. 2017 podle §118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že „dosud provedenými důkazy a zopakovanými důkazy není prokázáno její tvrzení, že předmětnou dohodu o dočasném užívání pozemku ze dne 9. 7. 1990 byl oprávněn uzavřít Městský bytový podnik Teplice, státní podnik, a proto ji vyzval ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř., aby bez zbytečného odkladu označila důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení, a že v případě, že tak neučiní, může být pro ni vydáno ve věci nepříznivé rozhodnutí“. Nejednalo se tedy o situaci, že by potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu (§213b odst. 2 o. s. ř.), pro který by odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit (§219a odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného dále plyne, že v důsledku uvedené vady řízení před soudem prvního stupně nenastala koncentrace řízení (§118b o. s. ř.) a že odvolací řízení nebylo omezeno limity neúplné apelace [§205a a 213 odst. 5 o. s. ř.] a bylo přípustné zjišťování skutkového stavu ve vztahu k rozhodné skutečnosti, zda Městský bytový podnik Teplice, s. p. byl oprávněn uzavřít dne 9. 7. 1990 dohodu o dočasném užívání pozemku.
Provedl-li tedy odvolací soud další dokazování shora označenými listinnými důkazy navrženými žalovanou v podání doručeném mu dne 28. 7. 2017 a - vzhledem k zásadě přímosti a ústnosti - též důkaz výslechem svědka J. B., nelze v tom spatřovat vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, neboť postupoval v souladu s 205a písm. d), §212a odst. 3, §213 odst. 1, 3, 4 a 5 a §213a o. s. ř., jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno na základě neúplného dokazování, resp. neúplně zjištěného skutkového stavu věci.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, a dovolání jakožto nedůvodné v souladu s §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Dovolatel sice v dovolání uvedl, že je podává proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“, ve vztahu k závislým nákladovým výrokům však žádnou dovolací argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. - v dovolání nevznesl; dovolání tak v tomto ohledu trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalované v tomto řízení žádné náklady nevnikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu