ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1344.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1344/2018-246
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. P. ,
nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Paulusem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 456/9, proti žalovaným 1. K. Č. , nar. XY, a 2. F. Č. , nar. XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 409, o 412.924 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn.
10 C 16/2013, o dovoláních žalobce i žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 7. prosince 2016, č. j. 13 Co 376/2016-199, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2016, č. j. 13 Co 376/2016-199, se v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
II. ohledně částky 87.260 Kč s příslušenstvím, a v nákladovém výroku II. ruší a věc se mu
v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání žalobce odmítá .
II. Dovolání žalovaných se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. 10 C 16/2013-146, uložil žalované č. 1 zaplatit žalobci 13.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 399.924 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně ve vztahu k oběma žalovaným a obnosu 13.000 Kč s příslušenstvím pouze stran žalovaného č. 2 zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Ve většině tak nevyhověl požadavku žalobce vůči jeho bývalé partnerce a jejímu synovi (žalovaným) na uhrazení obnosu, jejž měl vynaložit na rekonstrukci domu v jejich spoluvlastnictví probíhající od září do prosince roku 2010. Byla-li žaloba podána až dne 15. 1. 2013, hodnotil uplatněné právo na náhradu částky 12.664 Kč za nákup laminátové podlahy dne 18. 11. 2010 jako promlčené (§107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Za nevěrohodné pak označil potvrzení jednatele dodavatelské společnosti N. datované ke dni
19. 4. 2011 o převzetí částky 300.000 Kč jakožto zálohy za provedení udržovacích prací
na dotčené nemovitosti. Žalobce tedy neprokázal, že by uvedenou sumu zaplatil výhradně
ze svých zdrojů, pročež obvodní soud žalobu na zaplacení celkově 312.664 Kč s příslušenstvím zamítl. Nárok žalobce shledal převážně nedůvodným i v části požadující vydání bezdůvodného obohacení v hodnotě kuchyňské linky, za jejíž zhotovení a montáž žalobce uhradil 100.260 Kč, jelikož tuto mu lze po odmontování vydat. Žalobci od první žalované náleží toliko náhrada za troubu a varnou desku, jež má nadále v držení a jejichž hodnotu vyčíslil soud ve smyslu §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), na 13.000 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 13 Co 376/2016-199, k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně dále ještě částku 12.664 Kč s příslušenstvím, jinak je v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a žalovaným nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). O předmětu řízení, jímž zůstal ve vztahu k oběma žalovaným obnos 399.924 Kč s příslušenstvím skládající se ze tří složek a ve vztahu k žalovanému č. 2 též částka 13.000 Kč s příslušenstvím, rozhodl následovně. Sumu 12.664 Kč s příslušenstvím placenou žalobcem za materiál na podlahu kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného ve smyslu §454 obč. zák. Právo na jeho vydání nepovažoval za promlčené, neboť subjektivní promlčecí doba ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. započala běžet
až v květnu 2012, kdy došlo k ukončení družského poměru mezi žalobcem a první žalovanou. Vyšed z listinných důkazů, neztotožnil se dále se skutkovými závěry soudu prvního stupně stran uhrazení zálohy ve výši 300.000 Kč. Konstatoval, že jednatel společnosti realizující stavební práce přijal jmenovanou částku dvakrát, jednou po začátku prací, a druhou dne
19. 4. 2011, o čemž svědčí jím vydané potvrzení. Zatímco první záloha byla započítána
na celkovou cenu a reflektována ve faktuře za provedené práce ze dne 30. 12. 2010, druhou zálohu uhrazenou v době, kdy již udržovací práce neprobíhaly, je nutné pokládat
za bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, jež se dostalo zmiňovanému jednateli. Žalovaní proto nejsou k vydání částky 300.000 Kč pasivně věcně legitimováni. Kuchyňskou linku odvolací soud považoval po jejím demontování opět za samostatnou věc, jež může být majiteli (žalobci) vydána, pročež není důvodným požadavek na kompenzaci představovanou finančními prostředky vynaloženými na její zhotovení a montáž. Ve vztahu ke zbylým 13.000 Kč pak přitakal závěrům soudu prvního stupně. Z nastíněných důvodů přistoupil městský soud k částečné změně napadeného rozhodnutí, přičemž nově rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, aplikuje současně §150 o. s. ř.
Proti uvedenému rozhodnutí podali dovolání všichni účastníci.
Žalovaní ve společném podání brojí proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž jim byla uložena povinnost zaplatit částku 12.664 Kč s příslušenstvím, jakož i proti nákladovému výroku II. Zpochybňují počátek běhu promlčecí doby stanovený městským soudem, odkazujíce přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 896/2011. Nesouhlasí rovněž s tím, že by v daném případě byly dány důvody pro aplikaci §150 o. s. ř.
a měla jim být upřena náhrada nákladů řízení. Závěrem navrhují zrušení zmíněné části napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, eventuálně jeho změnu tak, že bude v dotčené části potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a přiléhavě rozhodnuto o nákladech řízení.
Žalobce, broje proti potvrzující části výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, vymezuje přípustnost svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tím, že napadený rozsudek závisí na otázkách, jež doposud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny. Svou argumentací nejprve zpochybňuje, že by jím hrazená částka 300.000 Kč byla bezdůvodným obohacením spočívajícím v plnění bez právního důvodu ve prospěch N., prosazuje, že i druhou zálohu hradil za žalované, již se proto na jeho úkor bezdůvodně obohatili, poněvadž jejich dluh v důsledku toho z části zanikl. Ostatně vydané potvrzení o zaplacení předmětné částky sepsala sama první žalovaná. Dále rozporuje úvahu odvolacího soudu
o tom, že kuchyňská linka zhotovená na míru a instalovaná do předem určené nemovitosti, čímž se stala její součástí, může být demontována, a stát se tak opět samostatnou věcí. Má
za to, že právě jedinečné parametry odpovídající jejímu zamýšlenému umístění v domě žalovaných brání tomu, aby mohla být žalobci, jenž její zhotovení i instalaci financoval, fyzicky vydána, neboť se nemůže znovu stát samostatnou věcí. Za důvodný proto pokládá svůj požadavek na vydání kompenzace v penězích. Navrhuje tak změnou napadeného rozhodnutí žalobě v plném rozsahu vyhovět a náležitě rozhodnout o náhradě nákladů řízení, eventuálně kasaci posuzovaného rozsudku.
K dovolání žalobce se společně vyjádřili žalovaní, již, neztotožňujíce se s v něm vyjádřenými argumenty, navrhli (vzhledem k jimi podanému dovolání) zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v jimi napadeném rozsahu a vrácení věci v této části městskému soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich projednatelností, potažmo přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže by šlo o vztahy
ze spotřebitelských smluv, o vztahy pracovněprávní nebo o věci uvedené v §120 odst. 2
o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dle §241a odst. 2 o. s. ř musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalovaní v aktuální při napadají rozsudek odvolacího soudu v části, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že jim byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 12.664 Kč s příslušenstvím. Je tedy zřejmé, že svým podáním směřují proti části rozsudku, jíž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění svou výší nepřesahujícím zmíněný bagatelní limit, přičemž se mezi účastníky, jimiž jsou spoluvlastníci domu a bývalý partner žalované domáhající se vůči nim vydání obohacení, kterého se jim mělo dostat skrze jím vynaložené investice do nemovitosti, nepochybně nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního poměru či o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř., pročež
je na dovolání žalovaných v této části třeba pohlížet jako na nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a Nejvyššímu soudu nezbylo než je v naznačeném rozsahu podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
Brojí-li pak žalovaní proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, resp. aplikaci §150 o. s. ř., neuvádějí, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. mají v této souvislosti
za naplněné. Nedostávají-li tak požadavku vyjádřenému v §241a odst. 2 o. s. ř., není možné jejich dovolání projednat (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3921/2015, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí, tedy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 365/2015, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn.
28 Cdo 4448/2014, či ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3981/2015). Dovolatelé vyjadřují toliko prostý nesouhlas s výsledkem úvahy odvolacího soudu nepřiznávajícím jim náhradu nákladů řízení, avšak nerozvíjejí, jak by se v této souvislosti měl městský soud odchýlit
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, rezignujíce i na uvedení konkrétních rozhodnutí, neformulují ani otázku, jež by dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesdělují žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, pročež nelze uvažovat o řádném vymezení přípustnosti dovolání ve shora popsaném smyslu. S ohledem na řečené proto Nejvyšší soud přistoupil k odmítnutí dovolání žalovaných i v této části.
Dovolání žalobce lze pokládat z části za přípustné, neboť odvolací soud v otázce povahy kuchyňské linky jako věci samostatné nesledoval korektně požadavky ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ve zbytku však přípustným není.
Zprvu se jeví případným vyjasnit, že žalobce brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo rozhodnuto o několika nárocích s samostatným skutkovým základem (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, jakož i v něm citovaná usnesení ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 160/2013, a ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 283/2014) – celkem pak o obnosu skládajícím se z 300.000 Kč
s příslušenstvím poskytnutých na úhradu prací provedených v nemovitosti žalovaných, z 87.260 Kč s příslušenstvím odpovídajících finančním prostředkům poskytnutým
na kuchyňskou linku bez trouby a varné desky a konečně z částky 13.000 Kč s příslušenstvím, stran jíž byla žaloba ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2 zamítnuta.
Napadá-li žalobce rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v rozsahu částky 13.000 Kč s příslušenstvím týkající se vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2 (dožaduje se zjevně uložení solidární povinnosti žalovaným zaplatit mu řečenou sumu), směřuje své podání evidentně vůči rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění svou výší nepřesahujícím zmíněný bagatelní limit, pročež v této části platí shora uvedené a i dovolání žalobce muselo být v tomto rozsahu jako nepřípustné [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] odmítnuto (srov. §243c odst. 1, věty první, o. s. ř.).
Ani v části brojící proti zamítnutí žaloby v rozsahu 300.000 Kč s příslušenstvím (resp. proti potvrzení žalobci nevyhovujícího, byť z odlišných důvodů, výroku rozhodnutí soudu prvního stupně) dovolání žalobce za přípustné považovat nelze, poněvadž jím uplatněná argumentace vychází z odlišného skutkového stavu, než ke kterému dospěl odvolací soud. Žalobce prosazuje hodnocení svého nároku jako požadavku na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovanými tím, že za ně bylo plněno, co po právu měli plnit sami,
a proto nesouhlasí s názorem městského soudu o nedostatku jejich pasivní věcné legitimace. Opomíjí však skutkové závěry odvolacího soudu, jenž, vycházeje z listinných důkazů (zejména z potvrzení o úhradě či z faktury za udržovací práce na domě žalovaných nereflektující zaplacení „druhé“ zálohy), uzavřel, že žalobce neprokázal, že by poskytnutá částka 300.000 Kč dne 19. 4. 2011 byla hrazením závazku žalovaných, a nešlo tak o plnění bez právního důvodu ve prospěch N. (společnost, jejímž byl jednatelem, v rozhodné době již žádné práce na nemovitosti žalovaných neprováděla). Sluší se připomenout,
že skutková zjištění nalézacích soudů v rámci dovolacího řízení revidovat nelze, neboť dovolací soud jakožto instance toliko přezkumná a nikoliv nalézací je jimi při svém rozhodování vázán (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014). Otázkami, jež pak žalobce formuluje, maje je za v judikatuře dovolacího soudu doposud neřešené, se dožaduje toliko právě přehodnocení náhledu na poskytnutí finanční částky, již dle svého názoru plnil
ve prospěch žalovaných, tedy skutkových závěrů, pročež je evidentní, že jimi nemůže přípustnost dovolání založit. Za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není možné považovat zpochybňování právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost mimořádného opravného prostředku lze ovšem dovodit v části podání žalobce, jíž brojí proti zamítnutí nároku v částce 87.260 Kč, zpochybňuje úvahu o samostatné povaze kuchyňské linky. Před vypořádáním eventuálního bezdůvodného obohacení za její nákup a montáž je zapotřebí nejprve postavit na jisto povahu konkrétní (dle tvrzení žalobce tzv. „na míru“ zhotovené) kuchyňské linky jakožto věci ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. Judikatura Nejvyššího soudu v naznačené souvislosti již dříve konstatovala, že je vždy třeba přihlížet „ke všem okolnostem“ dané kauzy a že zejména v hraničních případech záleží rozhodnutí na úvaze soudů v nalézacím řízení, vycházející ze specifických rysů každé věci
a zohledňující zákonná kritéria, tj. že součást podle povahy věci k ní náleží a nemůže být oddělena, aniž by byla znehodnocena; tato kritéria musí být splněna současně (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4311/2016, vycházející mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 97/2003). V důsledku řečeného může být náhled soudů stran povahy věci a její samostatnosti přezkoumán toliko z hlediska, zdali soud v nalézacím řízení zohlednil všechna zákonná kritéria a nejde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007). Ve zmiňovaných rozhodnutích zároveň Nejvyšší soud nevyloučil,
že v konkrétním případě kuchyňská linka součástí domu být může, a to pokud by s ním byla spojena takovým způsobem, že by bez poškození domu nebo jí samotné od něj nemohla být oddělena (srov. opakovaně citované rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4311/2016). V judikatuře
se dále objevil i názor, podle něhož díla jako je mimo jiné na míru zhotovený kuchyňský kout (jmenuje rovněž např. podlahu, kazetový strop, kachlová kamna, obklad koupelny, točité schodiště apod.) provedený v nemovitosti tuto zhodnotí a svým zabudováním se stane její nedílnou součástí, která nebude oddělitelná coby samostatná a jinde v nezměněném stavu použitelná věc; oddělením těchto věcí pak zpravidla dojde ke znehodnocení nemovitosti
(viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 579/2017).
Nalézací soudy v nyní projednávané kauze uzavřely, že předmětná kuchyňská linka se sice po zabudování stala součástí domu, avšak byla-li žalovanou demontována, jedná
se napříště o samostatnou věc v právním smyslu. Uvedenou konkluzi ovšem není možné
ve světle citované judikatury považovat za korektní a skutková zjištění, o něž se opírá, označit za komplexní. Nezkoumaly-li soudy veškeré podstatné okolnosti (například nevypořádaly-li
se s charakterem linky spočívajícím v její jedinečnosti, byla-li zhotovena pro konkrétní dům, potažmo specifické místo v něm), jež mohou mít vliv na úsudek o samostatnosti dotčené věci ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák., nýbrž bez bližšího prověřování přijaly prostý závěr, že linku vydat žalobci lze, poněvadž byla rozebrána, aniž by se zabývaly, je-li ji možné znovu
a především jinde sestavit a užívat, či neutrpěla-li demontáží natolik, že již nebude moci plnit svůj účel, není případným aprobovat jej jako dostatečně skutkově podložený a přiměřený souzené věci, neboť podle konstantní rozhodovací praxe je nezbytné přihlédnout ke všem důsledkům navracení v předešlý stav (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2083/2013).
S ohledem na vyřčené nemůže tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dotčeném rozsahu obstát jako správné, pročež Nejvyšší soud přistoupil v části výroku I.,
jíž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku II. zamítajícím žalobu co do 87.260 Kč s příslušenstvím, a v nákladovém výroku II. podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. k jeho zrušení
a vrácení mu věci k dalšímu řízení. Ve zbytku dovolání žalobce, jakož i dovolání žalovaných odmítl.
Odvolací soud je podle §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř.
ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 11. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu