ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3921.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3921/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Sdružení technických sportů a činností, Základní víceúčelové organizace , IČ 720 73 551, se sídlem v Karlových Varech, Táborská 365/27, zastoupeného Mgr. Věrou Fořtovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, U Brodu 74, proti žalovanému O. S. , zastoupenému JUDr. Janem Marešem, advokátem se sídlem v Mnichovicích-Božkově, Na Okrouhlíku 76, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 185/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. května 2015, č. j. 13 Co 289/2013-452, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Věry Fořtové.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 4. 2010, č. j. 13 Co 45/2010-167, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 6. 2009, č. j. 43 C 185/2008-125, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem budovy na pozemku parc. č. 208/1 a stavební parcely – pozemku parc. č. 208/1, obou zapsaných na listu vlastnictví č. 481 pro katastrální území B., obec a okres K. V., u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, pracoviště v Karlových Varech.
Odvolací soud dovodil, že žalobce, který měl podle §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, mohl oprávněně odvodit své vlastnictví předmětných nemovitostí od svého právního předchůdce, jenž vznikl na základě celostátního sjezdu Svazarmu, který se konal ve Z. dne 24. 3. 1990. V souladu s tehdejšími prozatímními stanovami vstoupil žalobce, který měl ve smyslu §6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, odvozenou právní subjektivitu jako organizační jednotka sdružení, do postavení vlastníka předmětných nemovitostí. Proto nebylo po právu, aby žalovaný vlastnil tyto nemovitosti na základě smlouvy, kterou mu byly převedeny jiným subjektem než žalobcem, a sice Sdružením sportovních svazů České republiky (dříve Sdružení technických sportů a činností ČR). K převodu došlo na základě kupní smlouvy ze dne 27. 12. 2006; po tomto převodu byl žalovaný zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník domu i zastavěné parcely.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, č. j. 28 Cdo 182/2011-289, rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení. Nejvyšší soud soudům uložil, aby se zabývaly otázkou, zda lze žalovanému přičíst, že při převodu nemovitostí jako nabyvatel neměl dobrou víru v platnost tohoto převodu. Dovolací soud zároveň upozornil, že pro takový závěr by musely nižší instance snést zcela konkrétní a přesvědčivé argumenty, což se dosud nestalo. Jestliže by tyto argumenty nebyly k dispozici, pak by byl podloženým závěr, že žalovaný jednal v dobré víře ve správnost aktů veřejné moci, a není důvodu, proč by v tomto směru mělo být jeho právní postavení coby nabyvatele nemovitostí zpochybněno.
Okresní soud v Karlových Varech následně rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, č. j. 43 C 185/2008-334, znovu určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně rozebral relevantní judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, načež konstatoval, že v projednávané věci by neměla být ochrana dobré víry nabyvatele nadřazována ochraně skutečného vlastníka, neboť se jedná o situaci odlišnou od těch případů, v nichž se Ústavní soud vyslovil pro ochranu nabyvatele vlastnického práva jednajícího v dobré víře. Žalovaný totiž v řešené kauze odvíjel své právo od absolutně neplatné kupní smlouvy sjednané se subjektem, kterému vlastnictví ke sporným nemovitostem nikdy nesvědčilo. Bylo tedy namístě dát průchod zásadě, podle níž nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, a vlastníkem zmiňované budovy i pozemku, na němž se nachází, určit žalobce, jenž je základní organizací Sdružení technických sportů a činností, tedy pokračovatele Svazarmu jako jejich původního vlastníka.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, č. j. 13 Co 289/2013-379, změnil posledně zmíněný rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním žalovaného, tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že žalobce k výzvě soudu prvního stupně nepřednesl žádné argumenty, tvrzení či důkazy, jimiž by byla přesvědčivě vyvrácena existence dobré víry žalovaného při nabývání předmětných nemovitostí. S ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu bylo tedy třeba poskytnout ochranu žalovanému jako osobě, která jednala v důvěře ve státem garantované údaje z katastru nemovitostí. Vzhledem k chaotičnosti dělení majetku Svazarmu, kdy vedle sebe existovalo několik sdružení označujících se za nástupce této organizace, mezi nimi i subjekt, jenž se žalovaným uzavřel kupní smlouvu, nemohl žalovaný seznat, že osoba zapsaná v katastru nemovitostí neměla být za pokračovatele Svazarmu považována, pročež je opodstatněný závěr, že jednal v dobré víře. Z popsaných důvodů bylo podle odvolacího soudu nezbytné žalobu zamítnout.
K dovolání žalobce přezkoumal zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, č. j. 28 Cdo 1722/2014-433, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Odkazuje především na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uvedl, že podle českého právního řádu platného a účinného do 31. 12. 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz §3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) nemohlo dojít k právnímu důsledku, že by oprávněný držitel při pouhé dobré víře v zápis v katastru nemovitostí nabyl vlastnické právo k tam zapsaným nemovitostem od nevlastníka, aniž by takový postup upravoval zákon. Nelze tak na dobrou víru nabyvatele vázat bezprostřední nabytí vlastnictví, neboť ta dle zákona zakládá toliko právo oprávněné držby ve smyslu §130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a s tím možnost nabytí vlastnického práva vydržením dle §134 obč. zák. Jelikož ani v nyní souzeném sporu nic nenasvědčovalo potřebě odchýlení se od uvedených závěrů, byl rozsudek odvolacího soudu pro svou nekonformnost s právními názory prezentovanými v rozhodovací praxi dovolacího soudu Nejvyšším soudem zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni následně rozsudkem ze dne 12. 5. 2015, č. j. 13 Co 289/2013
-452, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.). Opakovaně zde přitakal závěru soudu prvního stupně, že je to právě žalobce, který se jakožto právní nástupce Základní organizace Svazarmu, Klubu branných sportů Karlovy Vary, stal a v současnosti stále je vlastníkem sporných nemovitostí. Je proto zřejmé, že předchůdce žalovaného Sdružení technických sportů a činností ČR, později přejmenované na Sdružení sportovních svazů ČR, nebylo v době uzavírání kupní smlouvy se žalovaným vlastníkem předmětných nemovitostí, pročež je tato kupní smlouva neplatná. Žalovaný se tedy nemohl stát vlastníkem zmiňovaných nemovitostí, jelikož mu k tomu nesvědčí řádný právní titul. Nelze uvažovat ani o vydržení vlastnického práva ve smyslu §134 obč. zák., neboť i v případě splnění podmínky dobré víry na straně žalovaného, který jednal v důvěře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí, neuběhla zákonem vyžadovaná desetiletá vydržecí doba. V její prospěch pak není možné započítávat vydržecí dobu právního předchůdce žalovaného, jelikož ve vztahu k němu, jak plyne ze zjištění odvolacího soudu, nelze usuzovat na držbu v dobré víře. Vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu krajský soud uzavřel, že samotná dobrá víra žalovaného bez dalšího nemůže založit vznik vlastnického práva, a proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti posledně jmenovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost toliko formálně odůvodňuje odkazem na §237 o. s. ř. Dovolatel má za to, že v rozhodování krajského soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Předně zdůrazňuje, že spor se týká i jeho právního předchůdce – Sdružení sportovních svazů České republiky, jehož práva mohou být daným rozhodnutím rovněž dotčena, pročež jeho neúčast v řízení považuje za vadu, jež mohla vést k nesprávnému rozhodnutí o věci. Zcela nesouhlasí se závěry soudů o právním nástupnictví po zaniklé organizaci Svazarm a přechodu jejího majetku, přičemž soustavně akcentuje, že to byl právě jeho právní předchůdce, kdo se po zániku Svazarmu stal vlastníkem sporných nemovitostí, nikoli žalobce vzniknuvší až v roce 2009, tedy po podání žaloby. Namítá zároveň překážku věci rozhodnuté, neboť nynější žalobce je osobou identickou se subjektem, jenž byl již dříve účastníkem sporu o tytéž nemovitosti. Dále připomíná, že Sdružení sportovních svazů České republiky bylo v době uzavírání kupní smlouvy zapsáno jako vlastník v katastru nemovitostí, a dovolatel tak jednal v důvěře ve správnost takového údaje. S ohledem na uvedené proto Nejvyššímu soudu navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
K dovolání se negativně vyjádřil žalobce, jenž vyvrací argumenty žalovaného, které má za nepřípadné, a jeho podání proto navrhuje zamítnout, eventuálně odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho náležitostmi.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 2 o. s. ř musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Vymezením přípustnosti dovolání se tak rozumí zcela konkrétní formulování otázky, pro niž se má dovolací soud správností napadeného rozhodnutí zabývat, neboť bez uvedení, které z hledisek v citovaném ustanovení vyjmenovaných má dovolatel za naplněné, nelze dovolání projednat (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 365/2015, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014, či ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3981/2015). Této své povinnosti však žalovaný ve svém podání nedostává, vymezuje-li přípustnost dovolání pouhým stručným odkazem na neúčinnou právní úpravu, když je považuje za „přípustné dle §237 odst. 1 o. s. ř.“ .
Na splnění zmíněného zákonného požadavku pak nelze usuzovat ani po uvážení obsahu dovolatelem vznesených námitek. Jimi brojí především proti mínění soudů, kdo se v roce 1990 stal právním nástupcem Svazarmu, a tudíž vlastníkem sporných nemovitostí. Dovolatel vyjadřuje zásadní nesouhlas s konečným rozhodnutím nastíněné problematiky, avšak neuvádí, jak by se při jejím řešení měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani v souvislosti s ní neformuluje otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně, stejně jako nesděluje žádnou právní otázku, jež by měla být posouzena jinak, pročež nelze uvažovat o vymezení přípustnosti dovolání ve shora řečeném smyslu (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1905/2015). Obdobné je možné konstatovat i ve směru k námitce dobré víry v zápis v katastru nemovitostí, již dovolatel okrajově zmiňuje v závěru svého podání, aniž by nastolil argumentaci jdoucí nad rámec té, s níž se Nejvyšší soud vypořádal ve svém předchozím rozhodnutí v dané kauze, přičemž nelze přehlédnout ani vázanost dovolacího soudu v této otázce rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, jak bylo rovněž zmíněno v řečeném kasačním rozsudku.
Namítá-li pak žalovaný, že ve věci bylo mezi týmiž účastníky již pravomocně rozhodnuto, popřípadě že v řízení absentuje další účastník (jeho právní předchůdce), vytýká tím vady řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., k nimž může dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání.
S ohledem na shora řečené je zřejmé, že žalovaný ve svém podání nevytyčil otázku, pro kterou by se na ně mohlo pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Jelikož jde o jednu z obligatorních náležitostí dovolání, trpí toto vadami, které nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §9 odst. 4 písm. b) a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 3. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu