ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1408.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1408/2018-542
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Správa Pražského hradu , IČO: 49366076, se sídlem v Praze 1, Hradčany, Hrad I. nádvoří 1, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., dr.h.c., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti P. V. , P., zastoupeného JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 297/12, o obnovu řízení o nahrazení správního rozhodnutí , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 34/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2017, č. j. 24 Co 119/2017-517, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2017, č. j. 24 Co 119/2017-517, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením, výrokem pod bodem I, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. dubna 2017, č. j. 60 C 34/2008-494, jímž tento soud zamítl návrh na povolení obnovy řízení a uložil žalobci nahradit žalovanému určené náklady řízení; současně bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
V původním řízení se žalobce domáhal nahrazení označeného rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby k pozemku parc. v k. ú. H., obec P. (dále též jen „předmětný pozemek“), namítaje, že dovozovaný restituční titul podle §6 odst. 1 písm. o) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) není dán, neboť za pozemek byla jeho tehdejší vlastnici, předchůdkyni účastníka, vyplacena náhrada. K prokázání tohoto tvrzení žalobce předložil listiny – „Přípis Z. V. ze dne 10. 1. 1957 adresovaný Pražskému hradu a zámku v Lánech“ a „Přípis Státní spořitelny ze dne 21. 3. 1957“ (dále též jen „předmětné listiny“), avšak učinil tak teprve v odvolacím řízení, po zákonné koncentraci řízení, pročež k těmto listinám nebylo v konečném rozhodnutí ve věci přihlíženo a žalobce v řízení neuspěl (poté, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15, zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu a dovolacího soudu, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2016, č. j. 24 Co 79/2013-372, potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2012, č. j. 60 C 34/2008-222, jímž byla žaloba zamítnuta).
Po skončení původního řízení podal žalobce v zákonem stanovené lhůtě (§233 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu) žalobu na obnovu řízení, již zdůvodnil tím, že předmětné listiny nemohl bez své viny předložit v původním řízení před soudem prvního stupně a že tyto mohou přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Nemožnost předmětné listiny předložit v původním řízení před soudem prvního stupně spočívala dle žalobce ve skutečnosti, že byly v archivu Kanceláře prezidenta republiky zařazeny nesprávně a nebyly proto nalezeny dříve než v roce 2013 náhodně v souvislosti s jinou restituční věcí.
V řízení o povolení obnovy odvolací soud uzavřel, že předpoklady pro povolení obnovy podle §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu nejsou naplněny, neboť skutečnost, že předmětné listiny byly nalezeny v archivu Kanceláře prezidenta republiky zcela náhodně v souvislosti s jinou restituční věcí, svědčí o nedostatečném úsilí žalobce při plnění povinnosti důkazní, pročež není naplněna podmínka objektivní nemožnosti předložit tyto důkazy v původním řízení probíhajícím u soudu prvního stupně po dobu čtyř let. Na uvedeném závěru podle odvolacího soudu nic nemění ani tvrzení žalobce, že archiv Kanceláře prezidenta republiky je archivem subjektu odlišného od žalobce. Otázkou, zda předmětné listiny mohou přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci, se odvolací soud za této situace pro nadbytečnost nezabýval.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci. Za ně označuje způsob, jakým odvolací soud vyložil podmínku pro povolení obnovy řízení spočívající v absenci zavinění účastníka za nemožnost použít nově označené důkazy v původním řízení. Konkrétně uvádí, že nemůže nést odpovědnost za nesprávné zařazení předmětných listin v archivu svého zřizovatele, k němuž došlo před desítkami let. Má za to, že k nalezení předmětných listin vynaložil úsilí přiměřené a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby předpokládal chybu v archivaci svého zřizovatele a z opatrnosti pátral i v nesouvisejících složkách archivu. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl, že se řízení obnovuje.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodem 2. čl. II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum.
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázka zavinění účastníka na nemožnosti uplatnit důkazy v původním řízení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
V posuzované věci se žalobce domáhá obnovy řízení z důvodu, že nemohl v původním řízení uplatnit předmětné listiny, neboť byly nesprávně zařazeny v archivu Kanceláře prezidenta republiky a k jejich nalezení došlo teprve v roce 2013 náhodně v souvislosti s jinou restituční věcí.
Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů nemůže obstát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2526/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1039/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4605/2016).
Skutečnosti a důkazy, jež má na mysli §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jsou (ve srovnání s původním řízením) „nové“ tehdy, jestliže účastník řízení – přestože v době původního rozhodnutí objektivně existovaly – je nemohl bez své viny použít proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3288/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 356/2017). Z hlediska procesního zavinění je určující též zodpovězení otázky, zda se dovolatel mohl při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, dozvědět o tom, kde se důkazní prostředek nachází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3251/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5443/2017). Úvahu nalézacího soudu o zavinění žalobce na nemožnosti uplatnit předmětné listiny v původním řízení může dovolací soud zpochybnit toliko v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3251/2017). Konkrétní hranice toho, kdy nemožnost uplatnění důkazů v původním řízení zavinil účastník a kdy jeho zavinění absentuje nelze vymezit obecně, nýbrž je možné toliko v konkrétním případě uzavřít, zda zavinění účastníka bylo, či nebylo dáno a zda byly závěry soudů nižších stupňů zjevně nepřiměřené. Za tím účelem je třeba skutkové okolnosti projednávané věci poměřovat s okolnostmi jiných, již rozsouzených věcí.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3288/2010, dovolací soud uzavřel (a na tomto závěru setrval v usnesení ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011), že neobstojí závěr o absenci zavinění účastníka za nemožnost uplatnit nově navržené důkazy, jestliže tyto důkazy získal postupem, který mu napadl po skončení původního řízení, a to bez jakéhokoliv relevantního vnějšího podnětu, takže mu při náležité pozornosti mohl napadnout již v průběhu víc než deset let trvajícího původního řízení. O takový případ ovšem v projednávané věci nejde, neboť nalezení předmětných listin nebylo dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů výsledkem nově vynaloženého úsilí žalobce, nýbrž dílem náhody, jak plyne z výpovědi svědkyně Mgr. Petry Polívkové, rozené Kaiserové.
Projednávaná věc není podobná ani věci rozhodnuté usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1623/2007, kde byla nedostatečná aktivita žalobce spatřována ve skutečnosti, že totožnost nově navrženého svědka, bývalého člena představenstva družstva, mohl zjistit bez obtíží již v původním řízení dotazem na příslušném obchodním rejstříku. Předmětné listiny nebylo možno v projednávané věci získat jednoduše dotazem na příslušný archiv (jak je zřejmé z listin na č.l. 69 – 70) a ani badatelské úsilí žalobce, jehož absenci odvolací soud kritizuje, nemuselo vést k nalezení předmětných listin, byly-li zařazeny nesprávně. V uvedeném směru se nelze ztotožnit s úvahou odvolacího soudu o tom, že žalobce teoreticky mohl při určitém badatelském úsilí předmětné listiny nalézt. Nelze totiž po žalobci spravedlivě požadovat, aby prováděl pátrání v archivu, když k dotazu soudu prvního stupně, v němž byl akcentován význam otázky vyplacení náhrady za předmětný pozemek (srov. č. l. 50), bylo archivem Kanceláře prezidenta republiky sděleno, že dokumenty k vyvlastnění předmětného pozemku nejsou v archivu evidovány (srov. č. l. 70).
Nejde zde ani o situaci, kdy by závěr o absenci zavinění žalobce byl závislý na jeho neprokazatelném subjektivním tvrzení, čemuž dovolací soud nepřiznal relevanci v usnesení ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3251/2017. V řízení před soudy nižších stupňů bylo prokázáno, že předmětné listiny byly v příslušném archivu nesprávně zařazeny.
Ve prospěch závěru o absenci zavinění žalobce na nemožnosti použít předmětné listiny v původním řízení pak svědčí i skutečnost, že se jedná o listiny týkající se skutečnosti časově značně vzdálené. V uvedeném směru aproboval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1872/2015, závěr, dle něhož nepředložení takových listin v původním řízení neimplikuje zaviněné nesplnění důkazní povinnosti, ačkoliv principielně mohly být tyto listiny dostupné již dříve. Tím spíš by se pak měl obdobný závěr prosadit v případě listin, jež byly ztraceny v archivu. Je sice pravdou, že dovolací soud v posledně označené věci akcentoval též skutečnost, že žalobu na obnovu řízení podala osoba potenciálně oprávněná, kdežto v projednávané věci ji naopak podala osoba povinná, nicméně historická povaha listin není v projednávané věci jediným kritériem, na které dovolací soud poukazuje. Tím nejpodstatnějším je skutečnost, že předmětné listiny byly nesprávně zařazeny v archivu Kanceláře prezidenta republiky.
Dovolací soud uzavírá, že je zjevně nepřiměřená úvaha soudu odvolacího o tom, že zde je dáno zavinění žalobce na nesplnění důkazní povinnosti v původním řízení, neboť závěr odvolacího soudu vyžaduje od žalobce procesní aktivitu v míře, kterou již na účastníku nelze spravedlivě požadovat. Ustálená rozhodovací praxe (tak jak byla výše rozebrána) na navrhovatele obnovy řízení neklade tak přísné požadavky, aby bylo možno považovat za adekvátní závěr o tom, že měl žalobce pátrat v nesouvisejících složkách archivu navzdory tomu, že se dokumenty relevantní pro tuto věc v archivu dle sdělení vedoucího archivu nenacházely. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že zpětně bylo by snad možné určitou logiku v zařazení předmětných listin v archivu najít.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
V důsledku nesprávných úvah o zavinění žalobce na nesplnění důkazní povinnosti v původním řízení se pak odvolací soud již nezabýval tím, mohou-li předložené důkazy přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí o věci a v tomto směru závěry soudu prvního stupně neprověřil.
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 7. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu