ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1445.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1445/2018-645
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. L. , nar. XY, zastoupeného JUDr. Irenou Pöslovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Tržiště 369/7, proti žalovanému J. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, o 1.880.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 6/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2017, č. j. 24 Co 208/2017-535, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobci částku 16.120 Kč k rukám advokátky JUDr. Ireny Pöslové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, č. j. 9 C 6/2014-484, uložil žalovanému zaplatit žalobci shora uvedenou částku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státu (výroky II. a III.). Na základě prokázaných skutečností uzavřel,
že strany si sjednaly ústní smlouvu o půjčce, podle níž žalobce dne 19. 1. 2011 poukázal z účtu, jejž sdílel se svou tehdejší manželkou, finanční prostředky žalovanému. Nevrátil-li žalovaný poskytnutou částku zcela, je žaloba důvodná.
K odvolání žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č. j. 24 Co 208/2017-535, potvrdil (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, přičemž zjistil, že nelze bez pochybností přijmout právní závěr
o existenci smlouvy o půjčce, neboť postrádal oboustrannou vůli k uzavření takové (či jiné – žalovaným namítané darovací) dohody. Absentoval-li tedy právní důvod k poskytnutí peněžité částky, je třeba poměr mezi účastníky kvalifikovat jako vztah z bezdůvodného obohacení
ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). K námitce promlčení vznesené žalovaným shledal, že žaloba byla podána před uplynutím objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák.
Za zachovanou pokládal i subjektivní promlčecí dobu, jejíž počátek vázal až k průběhu soudního řízení v této věci. Byť z jiných důvodů považoval nárok žalobce za opodstatněný, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Řečené rozhodnutí napadl žalovaný dovoláním (podle jeho obsahu v rozsahu posouzení věci samé), považuje je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, eventuálně pro potřebu vyřešení judikaturou prozatím neposuzované otázky. Za nesprávně stanovený má počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Namítá rozpor závěrů odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, cituje konkrétně jeho rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 927/98, sp. zn.
28 Cdo 1840/2008 a sp. zn. 30 Cdo 1213/2007, jakož i judikaturu v nich odkazovanou. Prosazuje, že žalobce se o podstatných skutečnostech stran vzniku bezdůvodného obohacení
i osobě obohacené dozvěděl v den, kdy předmětné peníze poukázal na účet žalovaného,
a proto právě k tomuto okamžiku je třeba počátek běhu promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. vázat. Žaloba tak byla podána zjevně po uplynutí subjektivní promlčecí doby.
Pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem navrhuje zrušení naříkaného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřil žalobce, navrhuje je jako nepřípustné odmítnout.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného ovšem přípustným shledat nelze, neboť k jím namítanému odklonu od judikatury Nejvyššího soudu ze strany soudu odvolacího nedošlo. Názor krajského soudu odpovídá rozhodovací praxí akcentované tezi, podle níž je nutné počátek subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. spojovat s okamžikem, v němž
se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, v němž oprávněný získá vědomost o takových okolnostech, jež jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Tímto povědomím míní se znalost skutečností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (shodné stanovisko zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozhodnutí ze dne 17. 12. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, dále viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, nebo ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, jakož i ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, odkazovaný dovolatelem, či usnesení téhož soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2949/2012). Je tedy zjevné, že úvaha soudu o vědomosti dotčeného subjektu o nastíněných okolnostech bude vždy determinována konkrétními specifiky dané kauzy.
Vyřčené obecné závěry, podle nichž je rozhodná opravdová prokázaná znalost ochuzeného podstatných skutečností nezbytných pro uplatnění práva u soudu, reflektuje rovněž dovolatelem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn.
28 Cdo 1840/2008. Ani ve vztahu k němu nelze dovoláním napadené rozhodnutí shledat, vzdor mínění žalovaného, rozporným. K jeho námitkám se jeví případným poznamenat,
že posledně citované rozhodnutí vycházelo z v řízení prokázané skutečnosti, podle níž žalobkyně již v okamžiku poskytnutí finančních prostředků jednoznačně věděla o absenci konsenzu stran o povinnosti žalovaného vyplacené peníze vrátit. Naproti tomu v nyní posuzované kauze se ze zjištění nalézacích soudů podává, že teprve až po zahájení soudního řízení mohl žalobce nabýt vědomost o bezdůvodném obohacení žalovaného na jeho úkor, dozvěděl-li se, že jeho přesvědčení o vůli žalovaného k uzavření smlouvy o půjčce bylo mylné.
V naznačené souvislosti jeví se příhodným poukázat na názory judikatury vyslovené především v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 539/2012, jež
za okolnost rozhodnou pro povědomí o vzniku bezdůvodného obohacení na úkor ochuzeného pokládají rovněž existenci konsenzu ohledně důvodů účastníky činěných úkonů. Vycházeje z citovaného rozhodnutí dospívá Nejvyšší soud i v nyní posuzovaném případě k závěru,
že zjistil-li žalobce až po zahájení řízení, že mezi ním a žalovaným nedošlo ke shodě
o důvodu pro poskytnutí peněžních prostředků, a naopak v této otázce zjevně vyvstalo jisté nedorozumění, pročež se za dané situace nemůže domáhat jejich vrácení na základě řádného smluvního ujednání, pak je možné přisvědčit názoru odvolacího soudu, že až od okamžiku,
v němž byl žalobce obeznámen s tím, jak záležitost pojímal žalovaný, počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba v intencích §107 odst. 1 obč. zák., neboť až tehdy získal vědomost o skutečnostech, z nichž lze na vztah z bezdůvodného obohacení usuzovat.
Zjevné jsou výtky dovolatele, jenž veden závěry judikatury řešící případy, v nichž žalobce tvrzený právní důvod k plnění neprokáže, spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby s okamžikem poskytnutí předmětné finanční částky. Leč nelze rezignovat na konkrétní skutková zjištění nalézacích soudů (jež nadto přezkumu v dovolacím řízení podléhat nemohou – srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 13. 12. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4586/2017, a proti nimž dovolatel koneckonců ani nebrojí) a bez dalšího aplikovat žalovaným prosazované posouzení běhu promlčecí doby použitelné na případy obdobná specifika nevykazující, jež hlásá, že neprokázání tvrzené smlouvy o půjčce zapříčiní kvalifikaci posuzovaného vztahu jako bezdůvodného obohacení vzniklého plněním
bez právního důvodu (viz shora uváděná rozhodnutí a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4462/2014). Citovanými náhledy totiž nebyla revidována,
či dokonce negována judikatura vyjadřující názor vyslovený ve výše jmenovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 539/2012, vystavěná na odlišných skutkových podkladech. Zmiňované závěry rozhodovací praxe ostatně vzájemně korespondují a bez výjimky respektují základní tezi
o nezbytnosti zjištění skutečné vědomosti ochuzeného o podstatných aspektech takového vztahu.
Poukaz žalovaného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn.
30 Cdo 1213/2007, se pak nejeví případným, neboť v něm byl řešen od nyní projednávané kauzy skutkově odlišný případ a závěry zde vyslovené vztahují se k nároku na vydání bezdůvodného obohacení majícího původ v plnění za jiného, jež předpokládá již počáteční vědomost ochuzeného o tom, že plní povinnost, k níž není zavázán (ve prospěch odlišné osoby). Začátek běhu subjektivní i objektivní doby tak logicky připadá na tentýž moment
(viz obdobně mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn.
33 Cdo 874/2016).
Ze shora vylíčeného je zjevné, že posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby učiněné odvolacím soudem ve světle citované judikatury obstojí, pročež lze
na jeho rozhodnutí, jež nebylo ze strany dovolatele jinak zpochybňováno, nahlížet jako na věcně správné. Neodchýlil-li se tudíž krajský soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přičemž dovolatelem akcentovaná otázka byla v rozhodovací praxi již dostatečně řešena,
a nepředložil-li žalovaný dovolacímu soudu ani žádnou jinou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř., nezbylo než jeho mimořádný opravný prostředek coby nepřípustný (§243c odst. 1
o. s. ř.) odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Dle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 15.820 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 16.120 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 11. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu