ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1567.2018.2
sp. zn. 28 Cdo 1567/2018-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) J. K., a b) J. K. , obou bytem Ch., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Dolany, IČO 00126365, se sídlem v Dolanech 57, zastoupenému JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, o reparaci škod způsobených zločiny komunismu, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 76/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2017, č. j. 19 Co 5/2017-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobci napadli dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil výroky I. a III. rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 9. 2016, č. j. 10 C 76/2016-142, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2016, č. j. 10 C 76/2016-149, jimiž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalující stranou dohodu o vydání budovy stodoly situované v k. ú. L. p. H. a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatelé předestřeli otázku vázanosti lhůtami vymezenými v restitučních předpisech, o níž se domnívali, že doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Mínili, že se nacházejí v odlišném právním postavení než „běžní“ poškození minulým režimem. Dovozovali, že pokud je stíhání a trestání pachatelů zvlášť závažných zločinů podle mezinárodního práva nepromlčitelné a součástí trestu pachatelů je také povinnost nahradit napáchané škody, pak uplatňování práva na náhradu těchto škod nemůže podléhat limitaci, zejména časové.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen – „o. s. ř.“); srov. k tomu čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolateli vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu je předně ustálena v tom, že samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu, přesně vymezeným z hlediska časového a věcného, a že bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, pročež stát také určil podmínky, za nichž lze tyto nároky vznášet. Rámec restitučního zákonodárství, vytyčený státem (jeho zákonodárcem) proto nemohou soudy v procesu zmírňování křivd překročit (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05, uveřejněné ve Sbírce zákonů ČR jako sdělení Ústavního soudu č. 477/2005 Sb., nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, publikovaný ve Sbírce nálezů, nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 192/2004, a usnesení Ústavního soudu pod č. 22/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4461/2016, a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5996/2016). Neměly být totiž odčiněny všechny majetkové křivdy nastalé po 25. 2. 1948, nýbrž pouze některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon (srovnej kupř. nález pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97, publikovaný pod č. 41/1998 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 71/1998 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 531/07, a ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. II. ÚS 311/98). Jelikož přitom zákonodárcem stanovené podmínky a rozsah restitučních nároků reflektují rovnováhu mezi zájmem na efektivním zmírnění některých v minulosti vzniklých majetkových újem a jinými v kolizi stojícími zájmy, kupříkladu na ekonomické únosnosti částečné nápravy daných křivd pro společnost (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, bod 22, publikovaný pod č. 6/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), je na restituční legislativu nutno nahlížet jako na celek, který z hlediska časového i věcného přesně vymezuje okruh minulých majetkových příkoří, jež mají být zmírněna, a restituční nároky tak upravuje způsobem v zásadě uzavřeným a vyčerpávajícím (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3628/2014, vycházející z nálezů Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, cit. výše, či ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1255/13, bod 36, publikovaného pod č. 68/2015 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), pak jakožto zákon převážně restituční povahy v ustanovení §13 odst. 3 upravuje propadnou lhůtu k uplatnění nároku na vydání zemědělské nemovitosti, která je stanovena zcela jednoznačně a kogentně (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 7/2004, publikované pod č. 124/2004 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva).
Jestliže tedy odvolací soud v řízení o vydání stodoly, coby hospodářské budovy sloužící zemědělské výrobě, ve smyslu zákona o půdě za situace, kdy dovolatelé ve lhůtě stanovené komentovaným ustanovením §13 odst. 3 uvedeného zákona svůj nárok neuplatnili, uzavřel, že případné právo dovolatelů na vydání nemovitosti zaniklo a že podání žaloby na nahrazení projevu vůle žalovaného nepředstavuje přípustný prostředek ochrany tvrzených práv dovolatelů, nijak se od výše citované rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil. Nelze přitom opomíjet ani okolnost, že žaloba o nahrazení projevu vůle vydat dle zákona o půdě zemědělskou nemovitost bez dalšího není právním prostředkem uplatnění restitučního nároku, jenž by bylo lze vznést toliko postupem podle §9 zákona o půdě (výzva k vydání nemovitosti povinné osobě a iniciování správního řízení před pozemkovým úřadem). Výše popsané rozhodovací praxi dovolacího i Ústavního soudu přitom odpovídá i závěr odvolacího soudu, že mimo rámec restitučního zákonodárství vytyčený státem se zmírnění majetkových křivd způsobených v rozhodném období stanoveném restitučními předpisy domáhat nelze. Na uvedených ustálených judikatorních závěrech přitom nemohou ničeho změnit ani poukazy dovolatelů na mezinárodněprávní zakotvení stíhání pachatelů mezinárodněprávních zločinů.
Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. naplněny nebyly.
Napadají-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému, který se k dovolání nevyjádřil, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu