ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3628.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3628/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. ve věci žalobců a) M. J., b) J. P., c) Mgr. J. P., d) K. R. P., a e) J. P., všech zastoupených JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, IČ 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu za znárodněný majetek společnosti „Fotochema, výroba desek, filmů, papírů a chemických preparátů, společnost s r. o., Hradec Králové“, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 54/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2014, č. j. 24 Co 200/2013-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 7. 2013, č. j. 38 C 54/2012-49, zamítl žalobu na přiznání náhrady za znárodněný majetek společnosti „FOTOCHEMA, výroba desek, filmů a chemických preparátů, společnost s r. o., Hradec Králové“ (dále jen „Fotochema“), podle dekretu č. 100/1945 Sb. ve výši 6 000 000 Kč a aby tím bylo nahrazeno rozhodnutí ministra financí Ing. Miroslava Kalouska o rozkladu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 908/70225/2003-80939/2008, a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 3. 6. 2008, č. j. 44/70225/2003-48696/2008-441 (výrok I), a nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení (výrok II). Soud měl za to, že ke zmírnění křivd mohlo docházet pouze v rámci restitučních předpisů a pouze v časovém limitu jimi stanoveném. Odčinění majetkových křivd vzniklých znárodněním před dnem 25. 2. 1948 (v daném případě dne 27. 10. 1945 podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků) bez poskytnutí náhrady restituční předpisy nezakotvily a náprava mimo jejich rámec by znamenala obcházení smyslu a účelu restitučních předpisů. Námitku promlčení nároku žalované soud nepovažoval za důvodnou. Podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. byla náhrada za znárodněný majetek splatná do 6 měsíců od doručení výměru o náhradě, v posuzovaném případě ovšem nebylo ve správním řízení o náhradě rozhodnuto, takže běh promlčecí lhůty nemohl vůbec započít.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2014, č. j. 24 Co 200/2013-75, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že majetek společnosti Fotochema přešel na stát znárodněním podle dekretu č. 100/1945 Sb. ke dni 27. 10. 1945, tedy před začátkem rozhodného období podle restitučních předpisů (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990). Vycházel z právního názoru zaujatého ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, podle kterého se nelze mimo rámec restitučních předpisů domáhat majetku, jestliže s takovým majetkem bylo nakládáno jako s majetkem konfiskovaným (znárodněným), došlo-li k převzetí státem před rozhodným obdobím vymezeným zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody. Ústavní soud zdůraznil, že základní restituční zákon č. 87/1991 Sb. v preambuli výslovně vyloučil z restitucí majetek, který přešel na stát před rozhodným obdobím, týká se tudíž veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl do konce roku 1989. Vyloučením nápravy majetkových křivd „z období ještě vzdálenějších včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti“ uzákonil, že tento majetek je ve vlastnictví státu a nelze na něj uplatňovat nároky, a to ani podle obecných předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) – e) dovolání, jehož přípustnost vymezili otázkou přípustnosti náhrady za majetek znárodněný právnické osobě podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. Podle dovolatelů restituční předpisy upravují jen některé případy, ve kterých mohlo dojít k poskytnutí náhrady za utrpěnou majetkovou křivdu. Pro právnické osoby a fyzické osoby – společníky právnických osob tato možnost zákonem upravena nebyla, přičemž restituční předpisy jejich právo nevylučují. Nároky těchto osob tudíž nejsou restitučními předpisy upraveny, je proto irelevantní uvažovat o časové limitaci, která se dotýká jen případů upravených restitučními předpisy. Právo na náhradu za znárodněný majetek je v případě dovolatelů výslovně zakotveno v dekretu č. 100/1945 Sb., a proto nelze upřednostnit zákon, který jejich nárok neupravuje. Po 1. 7. 1950 vláda nepřijala nařízení upravující poskytování náhrad, a proto nenastal okamžik, k němuž měla být náhrada dovolatelům vyplacena, k promlčení jejich nároku tudíž nedošlo. V období let 1950 – 1989 bylo uplatnění jakéhokoliv nároku vůči státu nemyslitelné, ačkoliv v tomtéž období tehdejší československý stát vyplácel náhrady za znárodněný majetek podle uvedeného dekretu osobám s cizí státní příslušností. Vláda si tedy byla vědoma nutnosti dodržovat základní lidská práva, zejména právo vlastnit majetek, i nutnosti poskytnout za vyvlastněný majetek náhradu. Po roku 1990 dovolatelé podali návrh Ministerstvu financí, které jim však náhradu nepřiznalo. S tímto okamžikem dovolatelé spojují okamžik způsobení křivdy, neboť do vydání tohoto rozhodnutí měli vždy důvod k domněnce, že jim náhrada bude vyplacena. Mají za to, že křivda jim byla způsobena nikoliv před rozhodným obdobím, ale po něm. Namítli nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud se nezabýval otázkou náhradových dohod ani faktickou nemožností domáhat se náhrady škody před rokem 1989.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zdůraznila, že restituční předpisy představují lex specialis vůči dekretu č. 100/1945 Sb., jakož i vůči předpisům vydaným před rokem 1989, které obsahují právní úpravu odškodnění za znárodněný majetek. Restitučními předpisy se zákonodárce rozhodl odčinit pouze některé křivdy. Třicetiletá promlčecí lhůta podle §1479 obecného zákoníku občanského počala běžet okamžikem znárodnění, tj. dnem 27. 10. 1945, resp. tříletá promlčecí lhůta podle nového občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. počala běžet dne 1. 1. 1951 a uplynula 1. 1. 1954 v důsledku nečinnosti žalobců. Náhradové mezivládní dohody nejsou součástí českého právního řádu.
Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení) a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud vychází z nerozporovaného skutkového zjištění odvolacího soudu, že majetek právních předchůdců dovolatelů byl před počátkem rozhodného období ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, znárodněn na základě dekretu č. 100/1945 Sb., jenž předpokládal, že za toto odnětí vlastnického práva bude poskytnuta náhrada, která však vyplacena nebyla. Dovolatelé zakládají svou argumentaci na tvrzení, že se mohou domáhat náhrady přímo podle předpisů z poválečného období upravujících znárodnění, neboť úprava restitučních předpisů se výslovně nedotýká náhrady za majetek znárodněný právnickým osobám a fyzickým osobám – společníkům právnických osob.
Dovolací soud v první řadě opakuje, že po listopadu 1989 řešil československý stát cestou restitučního zákonodárství otázku odčinění majetkových křivd, které nastaly po 25. 2. 1948. Neměly být odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon; je přitom výlučně věcí suverénního státu, zda vůbec a v jakém rozsahu majetkové křivdy odčiní. Účelem restitučního zákonodárství tedy nebylo odčinit všechny majetkové křivdy spáchané totalitním režimem (srovnej kupř. nález pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 1/98, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 531/07), ježto je úplná náprava veškerých bezpráví nemožná, přičemž není žádného ústavně zaručeného práva na restituci majetku (srovnej kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. II. ÚS 311/98). Jelikož zákonodárcem stanovené podmínky a rozsah restitučních nároků reflektují rovnováhu mezi zájmem na efektivním zmírnění některých v minulosti vzniklých majetkových újem a jinými v kolizi stojícími zájmy, kupříkladu na ekonomické únosnosti částečné nápravy daných křivd pro společnost (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, bod 22), je na restituční legislativu nutno nahlížet jako na celek, který z hlediska časového i věcného přesně vymezuje okruh minulých majetkových příkoří, jež mají být zmírněna, a restituční nároky tak upravuje způsobem v zásadě uzavřeným a vyčerpávajícím (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, či nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1255/13, bod 36).
V kontextu řešené věci z uvedeného vyplývá, že pokud bylo v §2 odst. 3, větě druhé, zákona č. 87/1991 Sb. pamatováno na případy, v nichž došlo po 25. 2. 1948 k odnětí vlastnického práva podle znárodňovacích předpisů z let 1945 až 1948, aniž by za tento zásah byla poskytnuta příslušná náhrada (v podrobnostech viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005), byla možnost vznášení nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění tímto zvláštním restitučním mechanismem nápravy vytěsněna, pročež se již v současnosti uspokojení práv založených kupříkladu dekretem č. 100/1945 Sb. s úspěchem domáhat nelze (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013 nebo z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015, přičemž ústavní stížnost, jež toto rozhodnutí napadala, Ústavní soud jako nedůvodnou odmítl usnesením ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/15). Výklad, podle nějž by zákonodárce zamýšlel prostřednictvím restitučních zákonů ve výslovně upravených případech provést částečnou nápravu majetkových křivd, nezřídka za striktních podmínek a v omezeném rozsahu, zatímco v případech restituční legislativou neupravených by měly být bez dalšího poskytovány náhrady předvídané předpisy o znárodnění, by zcela popíral smysl restitučního zákonodárství jako nástroje nápravy pouze některých majetkových bezpráví.
Pro úplnost se sluší připomenout, že nárok na poskytnutí náhrady za majetek znárodněný v poválečném období nelze mimo rámec restitučních předpisů uplatňovat ani z titulu náhrady škody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 600/2007). Vzhledem k tomu, že dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelé se uspokojení nároku na náhradu za znárodnění dle dekretu č. 100/1945 Sb. dožadovat nemohou, je otázka absence prováděcího nařízení k dekretu č. 100/1945 Sb., upravujícího poskytování náhrad za znárodnění, bezpředmětnou.
Dovolací soud s ohledem na shora uvedené v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. přistoupil k odmítnutí dovolání žalobců coby nepřípustného.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že České republice žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu