ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2354.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2354/2018-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Černice , IČO: 650 25 776, se sídlem v Křemži, Náměstí 1, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti Povodí Vltavy, státního podniku , IČO: 708 89 953, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 36/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018, č. j. 3 Co 55/2017-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníku Povodí Vltavy, státní podnik, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Syrůčkové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. března 2017, č. j. 11 C 36/2016-101, kterým byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 1. 12. 2015, č. j. 498013/2013/R3220/RR10002, rozsudkem, jímž by žalobkyni byly vydány pozemky v katastrálním území R. – Č., blíže identifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2., čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
K dovoláním předestřené otázce [k výkladu pojmu funkční souvislost podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] srovnej zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, jenž byl dne 14. 3. 2018 přijat občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a na jehož závěry Nejvyšší soud odkázal i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3783/2017).
Sporu není v tom, že funkční souvislost mezi nárokovanou nemovitou věcí a nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba již vlastní, nebo která se vydává podle zákona č. 428/2012 Sb., je ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. předpokladem vydání nárokované nemovité věci povinnou osobou podle ustanovení §4 písm. c) nebo d) citovaného zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1429/2018). O takový případ jde i ve věci nyní posuzované, uzavírá-li odvolací soud (a tento jeho závěr není zpochybňován), že s předmětnými pozemky ve vlastnictví státu je oprávněn hospodařit státní podnik Povodí Vltavy, jenž spadá do kategorie povinných osob podle §4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb.
Podle shora odkazované, nerozporné judikatury dovolacího soudu pak funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu interpretovaného ustanovení může (a i v minulosti mohla) vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území; z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena.
Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť nešlo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí.
Uzavřel-li zde odvolací soud, že mezi žalobkyní nárokovanými pozemky a (sousedními) pozemky, které žalobkyně již vlastní, není vztah funkční souvislosti dle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v situaci, kdy – dle soudy současně přijatých skutkových zjištění – může žalobkyně již vlastněné pozemky užívat (obhospodařovat je) v nezměněném rozsahu a kvalitě bez toho, že by jí byly vydány i další, nyní nárokované pozemky (co do druhu evidované v katastru nemovitostí jako vodní plocha a tvořící koryto vodního toku, jenž byl využit k melioračním opatřením sloužícím k odvodnění pozemků v celé spádové oblasti, netoliko pozemků vlastněných nyní žalobkyní), pak se od shora citovaných závěrů ustálené rozhodovací praxe v žádném směru neodchýlil.
Rozhodnutí odvolacího soudu, byť je dovolatelka jiného mínění, nespočívá na redukci interpretovaného ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. výlučně na situace, kde je nárokovaná nemovitost nezbytně nutná k užívání nemovitosti jiné, tedy na tom, že pojmem „funkční souvislost“ se vždy rozumí „nezbytná nutnost (nárokované nemovitosti) k užívání jiné (oprávněnou osobou vlastněné) nemovitosti“. V závěrech odvolacího soudu je obsaženo i hodnocení, že předmětné nemovitosti nejsou předpokladem fungování či řádného využívání nemovitostí žalobkyní již vlastněných a nebylo prokázáno, ba ani tvrzeno, že by snad ekonomická či užitná hodnota pozemků při rozdílném vlastnictví byla podstatně snížena. Nerelevantní v tomto kontextu je proto i argumentace dovolatelky poukazující na odlišnou dikci ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (zastavěnost pozemku coby jedna z překážek jeho vydání oprávněné osobě), resp. znění jemu obdobného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), včetně další odkazované judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu vážící se k interpretaci tohoto naposled uvedeného ustanovení. Odvolacím soudem přijaté závěry nejsou pak v kontradikci ani s žalobkyní odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, v němž se dovolací soud – v souvislosti s nárokem na vydání movité věci oprávněné osobě – meritorně zabýval otázkou interpretace ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. zejména co do určení časového úseku, v němž má trvat historická funkční souvislost nárokované movité věci s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba již vlastní.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nespočívá ani na řešení otázek, „lze-li odlišné právní termíny v právním předpise vykládat shodně“, resp. „lze-li dva shodné právní termíny v právním řádu vykládat rozdílně“ (myšleno pojmy „funkční souvislost“ podle §7 odst. 1 písm. a/ a „nezbytná nutnost“ podle §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb., či pojem „funkční souvislost“ obsažený v druhém odstavci ustanovení §7 tohoto restitučního předpisu). Ostatně, takto položené otázky (formulované pod body 2/ a 3/ dovolaní) nepředstavují kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, nýbrž jde o pokračování argumentace dovolatelky v rámci jí uplatňované kritiky právního posouzení opřeného o jiný výklad a aplikaci ustanovení podle §7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. (žalobkyně není srozuměna se závěrem, že v tomto případě vztah funkční souvislosti pozemků dán není a že tudíž není naplněna pozitivní podmínka restituce podle tohoto ustanovení). Sluší se dodat, že na interpretaci jiných, v této souvislosti dovolatelkou odkazovaných ustanovení restitučních předpisů, §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb., §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. a §7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., rozhodnutí odvolacího soudu ani nezávisí (odvolací soud neřešil otázky spojené s případnou zastavěností pozemku, či vydání movité věci funkčně spjaté s nemovitostí a dovolatelkou odkazovaná ustanovení se tedy nepoužijí).
Ačkoliv předmětem dovolacího přezkumu není (s ohledem na vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem být nemůže; srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) posouzení charakteru předmětných pozemků (uzavřely-li soudy nižších stupňů, že tyto pozemky ve státním vlastnictví, jež jsou vodní plochou a k nimž právo hospodaření vykonává státní podnik Povodí Vltavy, jsou zemědělskými pozemky ve smyslu §2 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.), nelze přisvědčit ani kritice dovolatelky, jež označuje závěr odvolacího soudu o absenci funkční souvislosti předmětných pozemků s žalobkyní již vlastněnými pozemky za logicky rozporný se závěrem o charakteru pozemků jako zemědělských, jestliže se v rozhodnutí současně ani netvrdí, že zemědělský charakter předmětných pozemků je založen právě funkční souvislostí se zemědělskými pozemky vlastněnými žalobkyní. Pozemky jsou korytem vodního toku, jenž slouží k odvodnění pozemků v celé spádové oblasti a ústí do řeky Vltavy; na uvedeném závěru nic nemění ani žalobkyní opakovaně akcentovaná skutečnost, že se v průběhu řízení stala vlastnicí dalších pozemků, jež tvoří společně vodní plochu a břehy rybníka, jenž je rybníkem průtočným a jenž je takto napájen vodním tokem protékajícím i přes předmětné pozemky.
Kritizuje-li dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem (jež – jak vidno shora – koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu) s odkazem na akcentované interpretační pravidlo ex favore restitutionis , dříve bezpočtukrát zdůrazňované i v odkazované judikatuře Ústavního soudu a v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. obsažené v jeho ustanovení §18 odst. 4, sluší se zopakovat, že ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13). Soudy přijatá interpretace přitom respektuje i účel (smysl) této právní úpravy, obsažený i v důvodové zprávě předkladatele tohoto právního předpisu.
Přitakat pak nelze ani výtkám žalobkyně stran ústavněprávního rozměru zásahu do jejích práv zapříčiněného přehnaně formalistickým či restriktivním výkladem zákona č. 428/2012 Sb., neboť k újmě na jejích základních právech jakožto oprávněné osoby podle citovaného zákona nedošlo. Na ně totiž bezesporu nelze usuzovat pouze z toho, že soud při respektování zákonné úpravy a v souladu s náhledem zastávaným judikaturou Nejvyššího soudu jí uplatňovanému restitučnímu požadavku nevyhověl. Sluší se dodat, že smyslem a účelem zákona č. 428/2012 Sb. je zmírnění pouze některých majetkových křivd, a to za právním předpisem stanovených pravidel, která nemohou být překračována interpretací, jež by se vůči konkrétnímu restituentovi jevila v daném případě nejvstřícnější.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy k nákladům (oprávněného) účastníka, jenž se prostřednictvím své zástupkyně vyjádřil k podanému dovolání, patří odměna advokátky za zastupování v dovolacím řízení ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu