ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2387.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2387/2018-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Metropolitní kapitula sv. Víta v Praze , IČO 14451115, se sídlem v Praze 1, Hrad III. nádvoří 48/2, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 13/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2018, č. j. 22 Co 418/2017-106, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek pro uznání Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 10. 2017, č. j. 14 C 13/2017-90, jímž došlo k nahrazení projevu vůle žalované k uzavření dohody o vydání nemovitých věcí ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), a to konkrétně pozemků č. parc. a č. parc. st. v katastrálním území K., a žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni 11.787,50 Kč na náklady prvostupňového řízení, změněn tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek vymezení podmínek, za nichž lze žalobě vyhovět rozsudkem pro uznání ve smyslu ust. §114b a §153a odst. 3 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřovala zejména v tom, že odvolací soud nepřípustně rozšířil podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, dovozoval-li, že v posuzované věci nejsou naplněny, když v žalobě absentují významná skutková tvrzení (týkající se charakteru dovoltelkou nárokovaných pozemků a rozsahu, v němž se jejich vydání domáhá), ačkoliv dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu postačí, je-li žaloba projednatelnou ve smyslu ust. §79 odst. 1 o. s. ř. Předestřela rovněž otázku, zda pro hodnocení splnění zákonných podmínek vydání kvalifikované výzvy (§114b odst. 1 o. s. ř.), konkrétně podmínky, že její vydání vyžadují okolnosti případu, je relevantním jednání žalované předcházející zahájení řízení před soudem prvního stupně. Ve vztahu k oběma předestřeným otázkám odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 180/2004.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelkou vymezené otázky procesního práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ust. §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. jsou toliko zákonné podmínky, za nichž tato fikce nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2821/2012, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 15/2012, a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 699/2011).
Podmínkou pro vydání kvalifikované výzvy je, že ji vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, případně, že bylo o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, anebo nebylo vyhověno výzvě podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání; okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2565/2010).
Základním předpokladem založení fikce uznání nároku podle ust. §114b odst. 5 o. s. ř. je pak okolnost, že se žalovaný ve stanovené lhůtě na výzvu soudu bez vážného důvodu písemně kvalifikovaně nevyjádří, ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3482/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2837/2011). Dalšími předpoklady fikce uznání jsou absence takového nedostatku podmínek řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno a absence vad žaloby bránících pokračování v řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, uveřejněný pod číslem 25/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2949/2006, ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2245/2005, a dovolatelkou citovaný rozsudek téhož soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004).
Ve vztahu k vadám žaloby ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4414/2016, usnesení Nejvyššího soudu z 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 209/2002, usnesení Nejvyššího soudu z 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 135/2003). Fikce uznání nároku je vyloučena též v případě vnitřního rozporu žalobou předestíraných skutečností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1197/2004).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Jde o ty skutečnosti, které, budou-li v řízení prokázány, povedou k závěru, že požadavek žalobce vyjádřený v žalobním petitu je opodstatněný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2237/2013). Rozsudkem pro uznání se pak nahrazuje nespornost skutkových tvrzení ve smyslu §120 odst. 4 o. s. ř., tedy namísto skutkových zjištění, která jsou výsledkem dokazování z podnětu účastníků řízení, jsou tu „uznaná“ žalobní tvrzení. S ohledem na účinky právních důsledků fikce uznání nároku je soud povinen dbát na kvalitu žaloby, tak, aby především obsahovala všechna právně významná skutková tvrzení, z nichž se odvíjí uplatněný nárok (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5875/2016; z literatury srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 788).
Jestliže tedy odvolací soud v posuzovaném případě, kdy z žalobních tvrzení není zřejmé, zda součást původního církevního historického majetku (§2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) tvořily nárokované pozemky (parcela č. a stavební parcela č. v katastrálním území K.) v celém svém rozsahu nebo jen v určité části (viz žalobní formulace „části původních PK pozemků v původním vlastnictví žalobkyně zasahují do pozemků KN parc. č. a st. v katastrálním území K.“) a kdy požadavek žalobkyně na vydání stavební parcely č. bez bližšího vysvětlení, zda, případně v jakém rozsahu a jakými stavbami, je zastavěna, nasvědčuje tomu, že by mohlo jít o pozemek přinejmenším zčásti zastavěný, a tudíž dotčený zákonným výlukovým důvodem (§8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), v důsledku čehož právně významná žalobní tvrzení o podmínkách, za nichž lze vyhovět žalobě na nahrazení projevu vůle ve smyslu ust. §10 odst. 4 citovaného zákona, jest míti za neurčitá, resp. neúplná, a tudíž beze zbytku neopodstatňující uplatněný nárok, uzavřel, že podmínky vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání (§114b odst. 5 a §153odst. 3 o. s. ř.) naplněny nejsou, nijak se tím neodchýlil od výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu (na níž není důvodu čehokoliv měnit), ani dovolatelkou citované judikatury (jež ve vztahu k otázce vad žaloby vymezuje toliko obecné podmínky vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání ve smyslu citovaných ustanovení).
Zodpovězení další dovolatelkou předestřené otázky (interpretace podmínky vydání usnesení ve smyslu ust. §114b odst. 1 spočívající v tom, že jej vyžadují okolnosti případu) bylo by pak toliko akademické, neboť napadené rozhodnutí na něm již nezávisí (vyřešení předložené otázky nemůže mít vliv na věcnou správnost pro rozhodnutí věci stěžejního právního závěru o nedostatku podmínek vyhovění žalobě rozsudkem pro uznání, jenž obstojí bez ohledu na důvodnost dovolatelkou prostřednictvím dotčené otázky artikulovaných námitek), pročež jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze (§237 o. s. ř.). Ničeho na tom pak nemůže změnit ani okolnost, že úvaha odvolacího soudu o nutnosti kumulativního splnění podmínek vydání usnesení ve smyslu ust. 114b odst. 1 o. s. ř. (závěr, že ačkoliv povaha věci v posuzovaném případě vydání kvalifikované výzvy odůvodňovala, okolnosti případu nikoli, a tudíž zákonné podmínky jejího vydání splněny nebyly) – i s ohledem na výše odkazovanou judikaturu – zjevně neobstojí, když i ze samotné dikce citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že uvedené podmínky mohou být naplněny alternativně.
Z výše uvedených důvodů je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 4. 9. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu