ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2600.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2600/2018-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky , se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, IČ 629 33 591, zastoupené JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem Ohrazenice 119, Turnov, za účasti Arcibiskupství pražského , se sídlem v Praze 1 - Hradčanech, Hradčanské náměstí 56/16, IČ 004 45 100, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitých věcí, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 28/2016, o dovolání účastníka řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2018, č. j. 4 Co 10/2017-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Dovoláním účastníka Arcibiskupství pražského (dále jen „dovolatel“ či „účastník“) je napaden shora označený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o věci samé, jímž byl ve výroku I. změněn rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 11. 2016, č. j. 15 C 28/2016-97, tak, že účastníkovi se podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) nevydávají pozemky p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY a pozemek p. č. XY v k. ú. XY, a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina, ze dne 8. 6. 2016, č. j. SPU 293692/2016/520100/R1264/RR19909 (výrok I.), a ve výroku II. tak, že se zamítá žaloba účastníka ve věci původně vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 30/2016 o vydání pozemků p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY a pozemku p. č XY v k. ú. XY podle téhož zákona, a nenahrazuje se rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina, ze dne 8. 6. 2016, č. j. SPU 296981/2016/520100/R1264/RR19944 (výrok II.).
Odvolací soud - poté, co provedl podrobný výklad §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a to i s odkazem na Důvodovou zprávu k návrhu tohoto zákona, a poukázal na svá předchozí rozhodnutí týkající se výkladu a aplikace tohoto ustanovení a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a poté, co žalobce poučil podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. - dovodil, že opřel-li účastník svůj restituční nárok o tvrzení, že funkční souvislost některých předmětných pozemků ve smyslu uvedeného ustanovení je dána bezprostředním sousedstvím s jinými pozemky v jeho vlastnictví, pak z této skutečnosti funkční souvislost vyplývat nemůže, neboť i sousední pozemky mohou být z hospodářského hlediska zcela samostatnými předměty. Obdobně pak funkční souvislost těchto pozemků nemůže vyplývat z toho, že tyto pozemky v minulosti vlastnil jeden vlastník, který na nich hospodařil a výnosy z nich používal ke společnému účelu (ať již se jedná o výživu místního duchovního či náklady na provoz kostela), neboť v tomto smyslu je dána pouze souvislost spotřební, nikoliv funkčně užitná. Stejně tak účastníkem zmiňovaný pojem „gruntu“ (statku) spočívá pouze v souboru zpravidla zemědělského majetku, jejž pojí především jednota vlastnická; o vzájemném funkčně užitném vztahu jednotlivých věcí tvořících tento soubor majetku ve smyslu uvedeného ustanovení však ničeho nevypovídá. Stejně tak skutečnost, že pozemky tvořily jediné knihovní těleso v pozemkové knize, zakládá pouze souvislost vlastnickou (či jinou věcně právní) a evidenční. Pakliže účastník dále založil svůj restituční nárok na existenci funkční souvislosti některých požadovaných pozemků v důsledku jejich polohy při vodní ploše rybníka, pak ani tato skutečnost sama o sobě nezakládá stav funkční souvislosti těchto pozemků ve smyslu hospodářského hlediska. Pozemky, na nichž se nachází zatopená plocha vodního díla, nejsou z hlediska svého hospodářského využití nikterak spjaté se způsobem hospodaření na pobřežních pozemcích a naopak. V poměrech projednávané věci navíc platí, že žalobce (správně účastník - ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 30/2016 žalobce) je vlastníkem pouze některých pozemků na okraji dotčených vodních děl a nespadá mezi ně kupříkladu ani hráz vodního díla či jiné technické zařízení. Funkční souvislost pozemků pak bez dalšího nevyplývá ani ze skutečnosti, že na těchto pozemcích se nachází stejný vodní tok nebo jsou součástí stejné hydrologické spádové oblasti (jednoho povodí) nebo že se na tomto toku či v témže povodí nacházejí vodní díla nebo že pozemek tvoří součást přítoku určitého vodního díla (viz rozsudky Vrchního soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 4 Co 83/2016, a ze dne 23. 4. 2017, sp. zn. 4 Co 185/2016). To pak platí i o pozemcích, na nichž se v rámci téhož vodního toku či povodí nachází vícero hospodářsky samostatně využitelných vodních děl (a to i ve smyslu jejich soustavy či kaskády). Na tomto závěru nic nemění ani veřejnoprávní povinnost správců těchto vodních děl dodržovat některá omezení při hospodaření s nimi (viz zejména vyhl. č. 216/2011 Sb., o náležitostech manipulačních řádů a provozních řádů vodních děl), jež jsou v tomto směru pouze důsledkem existence vícera vodních děl v rámci jednoho povodí, nikoli však jejich hospodářské jednoty. Odvolací soud uzavřel, že žalobcem (správně účastníkem) vylíčený skutkový stav nezakládá možnost vyhovět žalobě, neboť jím uplatněná skutková tvrzení nelze právně posoudit jako stav funkční souvislosti ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Podané dovolání účastníka Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. článku II, přechodných ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, neboť podle §237 o. s. ř. není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatel předestírá otázku, „zda (i) je dána funkční souvislost v případě rybníka a jeho hráze, resp. pozemků na jeho břehu a (ii) je dána funkční souvislost v případě kaskády rybníků“, dovozujíc, že „tato otázka hmotného práva“, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Není sporu v tom, že funkční souvislost mezi nárokovanou nemovitou věcí a nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba již vlastní, nebo která se vydává podle zákona č. 428/2012 Sb., je ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. předpokladem vydání nárokované nemovité věci povinnou osobou podle §4 písm. c) nebo d) citovaného zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1429/2018).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že funkční souvislost představuje takový vztah dvou věcí, kdy jedna věc v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci; ve vztahu funkční souvislosti je ekonomická a užitná hodnota jedné věci oddělením od druhé věci podstatně snížena (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod číslem 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3783/2017).
Podle odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu funkční souvislost nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota těchto nemovitostí, z územní blízkosti či sousední polohy nemovitostí, ze skutečnosti, že nemovitosti tvořily jedno knihovní těleso, ani z toho, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako z dalších již vydaných či vydávaných pozemků (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, či ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 112/2018).
Podmínka funkční souvislosti musí být oprávněnou osobou doložena již ve výzvě k vydání věci [§10 odst. 1 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.]. Nemovité věci, u kterých nebude funkční souvislost prokázána, nemohou být podle §10 odst. 2 a 4 téhož zákona vydány.
Dovolatel ve prospěch jeho názoru, že mu všechny nárokované pozemky měly být vydány, argumentuje tím, že
1) ve vztahu k pozemku p. č. XY v k. ú. XY, vodní ploše („XY“), je dána „jeho funkční souvislost ve vztahu k pozemkům p. č. XY a XY v k. ú. XY, když tyto pozemky v jeho vlastnictví jsou břehovými pozemky“, takže „funkční souvislost je dána mezi rybníkem a jeho břehovými pozemky“;
2) u pozemku p. č. XY v k. ú. XY spatřuje funkční souvislost s pozemkem p. č. XY v k. ú. XY, který je v jeho vlastnictví. K tomu uvedl, že pozemek p. č. XY v k. ú. XY je rybníkem (rybník „XY“), že se jedná o druhý rybník v rámci Přírodní rezervace XY, takže funkční souvislost pozemku p. č. XY v k. ú. XY je dána tím, že se na něm nachází přítok do rybníka na pozemku p. č. XY v k. ú. XY. Pozemek s přítokem pak nepochybně funkčně souvisí s rybníkem, neboť mu umožňuje plnit jeho funkce. Fungování rybníka bez přítoků by bylo nemožné;
3) jde-li o pozemky p. č. XY a XY v k. ú. XY, dovozuje „funkční souvislost těchto pozemků s pozemkem p. č. XY v k. ú. XY, který je v jeho vlastnictví“. Pozemky p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY jsou břehovými pozemky ve vztahu k rybníku „XY“, nacházejícímu se na pozemku p. č. XY v k. ú. XY, přičemž účastník je přesvědčen o tom, že rybník a jeho břehové pozemky spolu funkčně souvisí;
4) pozemek p. č. XY v k. ú. XY je bezejmenným rybníkem, v současné době pravděpodobně zčásti či zcela vyschlým, přičemž leží mezi rybníkem „XY“, který je v jeho vlastnictví, a rybníkem „XY“, který je ve vlastnictví žalobkyně, avšak „byl již vydán správním rozhodnutím potvrzeným soudem prvního stupně“. Tím je dána také jeho funkční souvislost s oběma rybníky, když i přes tento rybník protéká Hraniční potok, který tvoří společný přítok všech tří rybníků v Přírodní rezervaci XY. Bez tohoto pozemku by bylo ztížené či nemožné fungování zbylých dvou rybníků;
5) pozemek p. č. XY pak spolu s dalším předmětným pozemkem, a to XY v k. ú. XY, umožňují přístup od rybníka „XY“ (správně zřejmě „XY“) ve vlastnictví účastníka k bezejmennému rybníku specifikovanému v předchozím odstavci.
Pro úplnost dovolatel dodal, že v jeho vlastnictví je dále rybník XY nacházející se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY severně od Přírodní rezervace XY, že tento rybník tvoří soustavu spolu s rybníkem „XY“, bezejmenným rybníkem a rybníkem „XY“ a že všechny tyto rybníky jsou propojeny Hraničním potokem, z čehož dovozuje, že rybníky tvořící funkční rybniční soustavu a propojené jediným přítokem spolu nepochybně funkčně souvisí.
Tato argumentace dovolatele přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jak bylo již shora uvedeno, nezakládá.
K bodu ad 1): Odvolací soud se nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. dovodil-li, že „pozemky, na nichž se nachází zatopená plocha vodního díla, nejsou z hlediska svého hospodářského využití nikterak spjaté se způsobem hospodaření na pobřežních pozemcích a naopak“. V případě účastníkem nárokovaného pozemku p. č. XY v k. ú. XY, na němž se nachází „XY“, uvedený závěr odvolacího soudu znamená, že pozemky přiléhající k tomuto pozemku mohou být využívány samostatně bez ohledu na vydání tohoto pozemku a že tento pozemek jako vodní plocha (rybník) je využitelný samostatně; pozemek p. č. XY v k. ú. XY tudíž nikterak funkčně nesouvisí s pozemky p. č. XY a XY v k. ú. XY (mezi uvedenými pozemky je dána souvislost jen prostorová). Navíc je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru, že účastník je vlastníkem pouze některých pozemků na okraji dotčených vodních děl a nespadá mezi ně např. ani hráz vodního díla či jiné technické zařízení. Jiné posouzení otázky funkční souvislosti a tedy připuštění dovolání neodůvodňuje ani poukaz dovolatelky na imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří, neboť ani ten neumožňuje soudům překročit meze restituce stanovené zákonodárcem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016), přičemž širší výklad pojmu „funkční souvislost“, než jak byl podán a zevrubně odůvodněn v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, by v konečném důsledku představoval modifikaci restitučních mezí stanovených zákonodárcem.
K bodu ad 2): Ohledně pozemku p. č. XY v k. ú. XY byl ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. rozsudku odvolacího soudu změněn tak, že účastníkovi se tento pozemek nevydává, a v tomto rozsahu bylo nahrazeno citované rozhodnutí správního orgánu, a ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změněn výrokem II. rozsudku odvolacího soudu tak, že žaloba účastníka ve věci původně vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 30/2016 o vydání tohoto pozemku byla zamítnuta. Vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §243f odst. 1 o. s. ř.), pak již s ohledem na uvedené je vyloučeno dovozovat funkční souvislost pozemku p. č. 250 v k. ú. Řeženčice s pozemkem p. č. 249 v témže katastrálním území.
K bodu ad 3): Vzhledem k tomu, že pozemek p. č. XY v k. ú. XY nebyl účastníkovi vydán, resp. se mu nevydává, nelze taktéž dovozovat jeho funkční souvislost s pozemky p. č. XY a XY v k. ú. XY; navíc platí rovněž to, co bylo uvedeno pod bodem ad 1), tedy že nárokované pozemky přiléhající k tomuto pozemku mohou být využívány samostatně.
K bodu ad 4): Pakliže pozemek parc. č. p. č. XY v k. ú. XY, vodní plocha („XY“), je nadále ve vlastnictví České republiky [účastníkovi z důvodu uvedeného pod bodem ad 1) nebyl podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vydán] a stejně tak je tomu i s pozemkem p. č. XY v k. ú. XY („XY“), pak účastníkovi nelze vydat pozemek p. č. XY v k. ú. XY, který leží mezi oběma rybníky a na němž se podle zjištění soudu prvního stupně vodní plocha nenachází (což bylo mezi účastníky řízení již před soudem prvního stupně nesporné), neboť rovněž nebyly naplněny předpoklady uvedené v §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., když pozemek parc. č. p. č. XY v k. ú. XY a ani pozemek p. č. XY v k. ú. XY dovolatel nevlastní ani se mu tyto pozemky podle zákona č. 428/2012 Sb. nevydávají. Okolnost, že ve vlastnictví žalobce je rybník XY nacházející se na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je s ohledem na uvedené taktéž nerozhodná.
K bodu ad 5): Funkční souvislost pak nelze dovozovat ani mezi účastníkem nárokovanými pozemky p. č. XY a p. č. XY v k. ú. XY a pozemkem p. č. XY v k. ú. XY („XY“), když pozemek p. č. XY v k. ú. XY („XY“) mu vydán nebyl.
Z toho, co bylo uvedeno pod body ad 2), ad 3), ad 4) a ad 5) plyne, že zodpovězení dovolatelem nastíněné otázky hmotného práva, „zda je dána funkční souvislost v případě kaskády rybníků“, by bylo jen akademické a nebylo by způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu, nehledě již na to, že funkční souvislost mezi nárokovanou nemovitou věcí a nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle zákona č. 428/2012 Sb., je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě s ohledem na konkrétní zjištěné okolnosti.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastníka bylo odmítnuto a kdy náklady žalobkyně (vzniklé jí podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. Žalující stát totiž disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jeho zájmů před soudy, a to případně i za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a v něm odkazovaná rozhodnutí, včetně nálezové judikatury Ústavního soudu - viz jeho nálezy ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, a ze dne 9. 10 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu