ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2680.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2680/2018-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti - děkanství u Všech Svatých Litoměřice , se sídlem v Litoměřicích, Mostecká 225/5, IČ 467 71 719, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 90 C 1/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2018, č. j. 4 Co 248/2016-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Vrchní soud v Praze - poté, co usnesením ze dne 15. 1. 2018, č. j. 4 Co 248/2016-115, pro částečné zpětvzetí žaloby ohledně vydání pozemků parc. v k. ú. L. žalobkyni zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2016, č. j. 90 C 1/2016-56, v této části a řízení podle §222a odst. 1 o. s. ř. zastavil - výrokem I. rozsudku ze dne 8. 2. 2018, č. j. 4 Co 248/2016-132, rozsudek soudu prvního stupně [jímž byla zamítnuta „žaloba s tím, že pozemky v k. ú. L. se vydávají žalobkyni“ (výrok I.), a dále zamítnuta „žaloba s tím, že se rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj, ze dne 4. 11. 2015, č. j. SPU 565110/2015, v rozsahu týkajícím se pozemků v bodě I. tohoto rozsudku nahrazuje tímto rozsudkem“ (výrok II.), a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů i ve vztahu k původní účastnici řízení České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových] potvrdil ve výrocích I. a II. v části týkající se pozemku parc. v kat. území L. a dále ve výroku III. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané podle části páté občanského soudního řádu ve spojení s §9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), přičemž shodně se správním orgánem dovodily, že žalobkyně je oprávněnou osobou dle tohoto zákona, jíž v rozhodném období byla způsobena majetková křivda. Odvolací soud po opakování a doplnění dokazování dospěl - na rozdíl od správního orgánu i soudu prvního stupně - k závěru, že pozemek parc. v k. ú. L. tvořil k rozhodnému datu 24. 6. 1991 součást zemědělského půdního fondu podle §2 písm. b) bodu 1 zákona č. 428/2012 Sb., že však je (částečně) dotčen záměrem vymezeným v platné územně plánovací dokumentaci - územním plánu města Litoměřice, spočívajícím ve výstavbě veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury místní propojovací komunikace v prostoru M. s. pod označením D4, kterážto skutečnost opodstatňuje možnost vyvlastnění odnětím vlastnického práva k tomuto pozemku, takže je dán výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. f) tohoto zákona. Protože však z obsahu žaloby a dalších podání žalobkyně nebylo možno dovodit, že by se žalobou domáhala ( in eventum ) vydání alespoň části označeného pozemku, nebylo možno žalobě vyhovět, a to ani zčásti, neboť předmětný pozemek jako předmět řízení v projednávané věci není dělitelným plněním ve smyslu §1930 odst. 2 ve spojení s §1723 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Proto odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně týkající se tohoto pozemku věcně správným, byť na základě jiných důvodů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost je dle jejího názoru dána tím, že odvolací soud se při řešení „právní otázky“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozsudku ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009. Dovolatelka namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť „odvolací soud v rozporu s o. s. ř. nevykonal svou poučovací povinnost, jelikož ji měl v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí poučit, že žaloba směřuje k zamítnutí z toho důvodu, že požaduje vydání celého pozemku, který je částečně zasažen překážkou vydání“. Zdůrazňuje, že „skutečně petit in eventum během řízení nenavrhla, a souhlasí tedy s názorem odvolacího soudu, že nebylo jeho povinností žalobkyni ke konkretizaci takového návrhu vyzývat“. Trvá však na tom, že povinnost vyzvat ji „k odstranění neurčitosti žalobního petitu podle §43 o. s. ř.“ a povinnost poučit ji „o důvodu hrozícího nebezpečí neúspěchu ve sporu jsou povinnosti zcela rozdílné, přičemž první povinnost odvolací soud splnit nemohl, ovšem druhou povinnost splnit měl a nesplnil ji“. Kdyby dovolatelka znala právní názor odvolacího soudu, „adekvátně by na něj zareagovala, a to zejména tím, že by navrhla oddělení překážkou nezasažené části předmětného pozemku geometrickým plánem; dostala však jen příležitost vyslovit se k prováděným důkazům“. Svoji argumentaci dovolatelka shrnula tak, že „odvolací soud dospěl v rozporu s o. s. ř. k názoru, že poučovací povinnost vykonat nemusí, a na základě tohoto názoru svou poučovací povinnost podle §119a odst. 1 o. s. ř. nevykonal“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. bod 2, čl. II části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že má-li být dovolání (podle mínění dovolatele) přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci dovolatelka uvedla v dovolání jen to, že odvolací soud se při řešení „právní otázky“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozsudku ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, aniž však označila otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí . Ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. by však prostřednictvím uvedené argumentace mohlo dojít jen tehdy, bylo-li by současně z obsahu dovolání patrné, při řešení které otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. shodně důvody R 4/2014). Takový údaj se ovšem z dovolání nepodává, když z uplatněné dovolací argumentace není zřejmé, při řešení které otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V citovaném rozsudku, z nějž dovolatelka citovala část odůvodnění, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl: „V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada předvídatelnosti rozhodnutí. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02); to platí tím spíše, pokud odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodů pro účastníka nepředvídatelných. Pokud měl odvolací soud za to, že otázka užívání pozemku je sporná a nebyla náležitě objasněna, měl učinit na účastníky dotaz a případně se zabývat tím, zda byla v řízení náležitě splněna poučovací povinnost soudu (§118a OSŘ). Takto však odvolací soud nepostupoval; řízení je proto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ“.
Jestliže tedy dovolatelka v dovolání neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (podle jejího mínění) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak jen samotným poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, ve skutečnosti neuplatnila dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. (nejde tedy o tzv. spor o právo), nýbrž namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Poučovací povinnost soudu je zásadně vymezena v §5 o. s. ř., podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3174/2015). Poučovací povinnost soudu je tedy koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v §5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí; jakého poučení se účastníkům má v konkrétní procesní situaci dostat, nestanoví §5 o. s. ř., ale jednotlivá ustanovení.
Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, uvedl, že poučovací povinnost soudu (ve smyslu §5, resp. §118a o. s. ř.) vůči účastníkům řízení se týká pouze toho, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. „Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku“ (o nepřípustnosti hmotněprávního poučení srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, a ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Pokud by v rámci poučovací povinnosti soud poučoval účastníky o tom, na základě jakých skutkových tvrzení a při formulaci jakého žalobního petitu by bylo možné žalobě vyhovět, nejednalo by se o poučení o procesních právech a povinnostech, ale o návod soudu k vylíčení konkrétních skutkových okolností a úpravě petitu tak, aby žalobce dosáhl žádaného procesního výsledku sporu. Navíc takto chápanou poučovací povinností by soud výrazně porušil zásadu rovnosti účastníků soudního řízení a tím i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že ji nepoučil podle §119a odst. 1 o. s. ř., pak je třeba poukázat na to, že žádné ustanovení občanského soudního řádu v části čtvrté hlavě první, nazvané „odvolání“, nestanoví povinnost odvolacího soudu poučovat účastníky podle §119a odst. 1 o. s. ř., které platí jen pro řízení před soudem prvního stupně (k tomu srov. §213 a §215 odst. 2 o. s. ř.).
Jen pro úplnost lze dodat, že povinností odvolacího soudu nebylo poučovat dovolatelku o tom, v jakém rozsahu má restituční nárok uplatnit, tedy zda k celému předmětnému pozemku, či jen k jeho části, neboť s ohledem na znění §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. by se již jednalo o poučení o hmotném právu, které je nepřípustné.
Námitka dovolatelky, že dostala jen příležitost vyslovit se k prováděným důkazům, neodpovídá obsahu spisu. Z něj vyplývá, že při jednání u odvolacího soudu dne 8. 2. 2018 odvolací soud opakoval a doplnil dokazování listinami, a to sdělením Městského úřadu Litoměřice na č.l. 99, rozhodnutím Ministerstva zemědělství na č.l. 112, částí G územního plánu města Litoměřice na č.l. 28-29 a výsekem výkresu veřejně prospěšných staveb územního plánu města Litoměřice, že poté byl zástupce žalobkyně nejen vyzván, zda se vyjadřuje k obsahu a pravosti provedených listin, nýbrž dále i k tomu, zda tvrdí nové skutečnosti a navrhuje nové důkazy - k této výzvě odvolacího soudu je v protokolu o jednání uvedeno, že „zástupce žalobce bez doplňujících skutečností a důkazních návrhů“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu