Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.08.2018, sp. zn. 28 Cdo 2849/2018 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2849.2018.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2849.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2849/2018-333 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Kanonie premonstrátů v Želivě , se sídlem v Želivě 122, IČ 608 60 871, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, MBA, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 8, proti žalovaným 1) obci Jiřice , se sídlem v Jiřicích 17, IČ 002 48 355, zastoupené JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 270/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. dubna 2018, č. j. 15 Co 69/2017-293, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Romana Poláška, advokáta se sídlem v Praze 2, Trojanova 12. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) : Shora označeným (v pořadí druhým) rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 11. 2016, č. j. 5 C 270/2015-159 [kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně podaná podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb., aby soud určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků p. č., p. č. p. č., p. č. a p. č., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro V., katastrálního pracovitě v P., na LV č. pro obec J., k. ú. J. u H. (dále též jen „předmětné pozemky“), a žalobkyni uložena povinnost zaplatit náklady řízení žalované 1) ve výši 21.097,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Romana Poláška a žalované 2) ve výši 1.800,- Kč]; dále odvolací soud rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit náklady odvolacího a dovolacího řízení žalované 1) v částce 30.621,- Kč k rukám advokáta JUDr. Romana Poláška a žalované 2) v částce 1.500,- Kč. Odvolací soud tak rozhodl poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 23. 2. 2017, č. j. 15 Co 69/2017-212, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, č. j. 28 Cdo 3301/2017-262, vydaným v této věci, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závaznými právními názory. V posuzované věci vyšly soudy všech stupňů mimo jiné z toho, že předmětné pozemky byly historickým majetkem žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce Kláštera řádu premonstrátů v Želivě, že přešly na stát bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb. na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 13. 3. 1948, č. j. 6137/48-IX R 12, že přídělovou listinou vydanou Ministerstvem zemědělství ze dne 5. 11. 1949, č. 53.331/49-IX/B-23, byly přiděleny žalované 1) jakožto přídělci podle §8 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb., že ke dni 5. 6. 2000 byly pozemky ve vlastnictví České republiky - Lesů České republiky s. p. Hradec Králové, a že se souhlasem tohoto státního podniku byla žalovaná 1) zapsána do katastru nemovitostí jako jejich vlastník podle zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že všechny relevantní otázky ve věci již byly vyřešeny předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu, na jehož odůvodnění odkázal, stejně jako „na odůvodnění zrušeného rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 2. 2017, neboť s některými jeho právními závěry vyslovil souhlas i Nejvyšší soud“. Konstatoval, že přídělová listina ze dne 5. 11. 1949 splňuje všechny podstatné náležitosti „k tomu, aby byla v dané věci právně relevantní“, a že to, že žalovaná 1) se na jejím základě stala vlastnicí předmětných pozemků pouze formálně, když nebyla provedena intabulace, má pro věc pouze ten důsledek, že k přechodu pozemků na ni nedošlo podle §2 zákona č. 172/1991 Sb. ex lege ke dni 24. 5. 1991. Za nevýznamnou považoval skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně byl ještě v roce 1950 zapsán jako vlastník předmětných pozemků v pozemkové knize; jelikož však byla splněna podmínka, že nejpozději do 31. 12. 1949 vznikl v nějaké podobě alespoň přídělový plán (přičemž Nejvyšší soud neshledal nutnost faktického hospodaření obce na předmětných nemovitostech nejpozději do 31. 12. 1949), uzavřel, že sporné nemovitosti řádně přešly do vlastnictví žalované 1) ke dni 1. 7. 2000 na základě §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., a takový přechod vlastnictví nepředstavuje porušení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podala žalobkyně dovolání, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, Čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.dále jeno. s. ř.“), neboť odvolací soud rozhodl zcela v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho předchozím rozsudku ze dne 27. 2. 2018, č. j. 28 Cdo 3301/2017-262, od nějž nemá dovolací soud důvod se odchýlit (lze tudíž zcela odkázat na jeho podrobné odůvodnění a na právní názory v něm vyslovené, které se opírají o ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jakož i o citovanou judikaturu Ústavního soudu, a které je nadbytečné znovu opakovat; je možné poukázat na to, že z nich vycházejí i další rozhodnutí Nejvyššího soudu - k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 4243/2016, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, a usnesení téhož soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 671/2018). Námitky žalobkyně v dovolání jsou tak jen polemikou se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl ve svém citovaném dřívějším zrušujícím rozsudku v této věci. Protože dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněny (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 8. 2018 JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/14/2018
Spisová značka:28 Cdo 2849/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2849.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Zmírnění křivd (restituce)
Obec
Dotčené předpisy:§243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Zveřejněno na webu:10/30/2018
Podána ústavní stížnost sp. zn. I.ÚS 3625/18
Staženo pro jurilogie.cz:2022-11-26