ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.671.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 671/2018-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Miličín , se sídlem v Chotovinách, Lipová 2, IČ 690 00 204, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, a 2) Obci Miličín , se sídlem v Miličíně 1, IČ 002 32 238, zastoupené JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 271/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2017, č. j. 28 Co 301/2017- 322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Nykodýma, advokáta se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 30. 12. 2015 domáhala podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků zapsaných na LV pro obec a kat. území M., vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrální pracoviště B., a to pozemků, odpovídající původnímu pozemku pozemkového katastru (dále jen „PK“) 4/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 273/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 273/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 273/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 273/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 598, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 599/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 599/2, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 599/3, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 665/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 665/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 787/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 787/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 788/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 789, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 970, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 970, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 1289/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1289/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1289/1 a PK 1290, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1290, knihovní vložka č. 180, pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 1293/2, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1293/3, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1295/3, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1295/5, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/6, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/6, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1296/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající částem původních pozemků PK 1293/6 a PK 1293/2, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající částem původních pozemků PK 1293/6 a PK 1293/2, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající části původního pozemku PK 1293/6, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 787/3, knihovní vložka č. 180, parc. č. 787/5, odpovídající původnímu pozemku PK 787/5, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 788/3, knihovní vložka č. 50, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 788/5, knihovní vložka č. 180, parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1293/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, a části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180.
Okresní soud v Benešově (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 12 C 271/2015-255, zamítl žalobu (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 3.300,- Kč a žalované 2) částku 47.432,- Kč k rukám jejího zástupce (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, č. j. 28 Co 301/2017- 322, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně části pozemku parc., odpovídající částem původních pozemků PK 1293/6 a PK 1293/2, knihovní vložka č. 180, pozemku parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1293/3, knihovní vložka č. 180, pozemku parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, a části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/6, knihovní vložka č. 180, zapsaných na LV pro obec a k. ú. M., vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrální pracoviště B., a ve výrocích II. a III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.), v části výroku I. ohledně pozemku parc., odpovídající původnímu pozemku PK 4/1, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající původnímu pozemku PK 1295/3, knihovní vložka č. 180, části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, a části pozemku parc., odpovídající části původního pozemku PK 1295/1, knihovní vložka č. 180, zapsaných na LV pro obec a k. ú. M., vedeném Katastrálním úřadem pro S. k., Katastrální pracoviště B., zrušil a řízení v této části (z důvodu zpětvzetí žaloby) zastavil (výrok II.) a „ve zbývající části výroku I. jej potvrdil“ (výrok III.).
Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž jeho přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. k řešení „otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“, a to: 1) „Je možno samotné provozování a obhospodařování vodovodního řadu umístěného pod povrchem zemědělských pozemků považovat za hospodaření obce s pozemky ve smyslu §1 zákona č. 172/1991 Sb., když samotné pozemky obhospodařovala třetí osoba?“, 2) „Může soud zamítnout žalobu jen z důvodu, který sice vyplynul z provedeného dokazování, avšak žádný z účastníků jej netvrdil?“,
3) „Je-li prokázáno, že předmětné nemovitosti nikdy netvořily vlastnictví obce a nepřešly do jejího vlastnictví dle §2 zákona č. 172/1991 Sb., naplňuje pozemkový příděl uskutečněný dne 8. 7. 1957 podmínky dle §2a téhož zákona?“, a 4) „Mohla obec nabýt vlastnické právo k nemovitostem dle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., ačkoli obec uplatnila svůj nárok pouze před datem 1. 7. 2000, tedy předtím nežli se ustanovení §2a tohoto zákona stalo platným a účinným? Nedošlo z důvodu neuplatnění nároku obce k účinkům ustanovení §8 odst. 1 téhož zákona?“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K dovolatelkou formulované otázce 1):
Ohledně výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je toto ustanovení setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. §68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejednalo se přitom jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. o výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 902/2015).
Shodně je §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. interpretován též v rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle kterého je „právo hospodaření“ pojmem, jenž byl v hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu jako původní pojem „správa“. Proto i pojem „hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, v nichž se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Pojem „hospodaření“ ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, a ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1399/11, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2566/14).
V projednávané věci bylo zjištěno, že příslušný národní výbor působící na území žalované obce (Místní národní výbor v Miličíně) na pozemcích parc. nechal vybudovat (byl investorem), provozoval a obhospodařoval vodovod a poté jej provozovala a obhospodařovala i sama žalovaná 2), a že tento stav trval i ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. ke dni 24. 5. 1991); je tedy zřejmé, že žalovaná 2) ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. tyto pozemky fakticky užívala. Takovým faktickým užíváním pozemků (provozováním vodovodu) žalovaná 2) realizovala práva a povinnosti, které na ni přešly z Místního národního výboru Miličín, tedy nakládala s věcmi (pozemky), k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (pečovala o údržbu těchto pozemků, chránila je a využívala, a to i jejich pronajímáním). Zákonný předpoklad (faktického) hospodaření obce s označenými pozemky ve vlastnictví státu tedy byl ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. naplněn (§1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.), jak v souladu s ustálenou judikaturou soudů odvolací soud uzavřel [k tomu srov. opětovně již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, v němž dovolací soud dovodil, že zákonný předpoklad faktického hospodaření obce (§1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.) byl naplněn (mimo jiné) u pozemků, na nichž byl umístěn vodovod či kanalizace]. Dovolatelkou namítaná okolnost, že označené pozemky byly „obhospodařovány zemědělskými družstvy“ vykonávajícími na nich zemědělskou činnost, je pro posouzení zákonného předpokladu (faktického) hospodaření obce bez významu; dovolatelka totiž zřejmě přehlíží skutečnost, že zemědělská družstva měla předmětné pozemky v nájmu od obce (viz již zjištění soudu prvního stupně).
Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují od dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 427/2003, a ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 141/2005, ani od nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, a to právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
Dovolatelkou formulovaná otázka 1) z uvedených důvodů přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Stejně tak je tomu i ohledně otázky 2), k níž dovolatelka namítá, že i kdyby se dovolací soud neztotožnil s její argumentací ohledně otázky 1) a dovodil by, že provozování podzemního vodovodního řadu je možno za hospodaření na pozemcích parc. považovat, nelze přesto k této skutečnosti přihlížet, neboť žalovaná 2) tuto skutečnost jako způsob hospodaření na těchto pozemcích ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. „nikdy netvrdila“ (v tomto ohledu poukázala na odbornou literaturu a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010). Z obsahu spisu totiž jednak vyplývá, že soud prvního stupně - poté, co jeho dřívější rozsudek v této věci ze dne 5. 5. 2016, č. j. 12 C 271/2015-107, jímž žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 28 Co 297/2016-174, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení - byl vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, podle nějž je třeba provést další dokazování k otázce, zda žalovaná 2) fakticky s pozemky hospodařila ke dni 24. 5. 1991 ve smyslu podmínek uvedených v §6 vyhlášky č. 119/1988 Sb. (a pakliže nebude prokázáno splnění těchto podmínek, aby se zabýval otázkou nabytí vlastnictví k pozemkům podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., a - teprve dospěje-li k závěru, že nelze v daném případě hodnotit nabytí vlastnického práva k pozemkům podle zákona č. 172/1991 Sb. – aby se zabýval námitkou vydržení vlastnického práva k pozemkům s tím, že nepřichází v úvahu přechod vlastnictví podle §2 tohoto zákona), a dále, že žalovaná 2) ve vyjádřeních ze dne 19. 12. 2016 a 26. 4. 2017 uvedla, že na dotčených pozemcích hospodařila, a specifikovala též způsob jejich užívání.
K dovolatelkou formulované otázce 3) vztahující se ke všem ostatním pozemkům, vyjma pozemků označených v rozsudku odvolacího soudu ve výrocích I. a II. a pozemků parc. č. 788/1, 787/5, 787/3, 787/1 a 787/9 v obci a kat. území M.:
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je třeba poukázat na závěr, dle nějž účelem zákona č. 172/1991 Sb. bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který byl do té doby ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012, ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017, a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015, či ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017). Účelem zákona č. 114/2000 Sb., jímž byl zákon č. 172/1991 Sb. s účinností od 1. 7. 2000 novelizován, pak bylo - jak je patrno i z jeho §2a odst. 2
- mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku obecního majetku. Dalším účelem tohoto zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, a ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2888/2017).
K výkladu §2a zákona č. 172/1991 Sb. se vyjádřil též Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, a to tak, že restituce historického majetku byla v §2 zák. č. 172/1991 Sb. založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle §1 téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle §2a zák. č. 172/1991 Sb. je pouhým doplňkem restituce podle §2 a přechodu podle §1 (srov. výslovnou dikci §2a odst. 1 i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2“)“. Tento právní závěr Ústavní soud zopakoval v nálezech ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1604/12. V intencích judikatury Ústavního soudu se pak Nejvyšší soud ve své následné rozhodovací praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1106/2012, a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 672/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3301/2017) přidržel úvahy, že přechod vlastnického práva na obec nastal také tehdy, došlo-li k přídělu třeba i dne 31. 12. 1949, tedy v den zrušení obecního vlastnictví (viz podrobněji zákon č. 279/1949 Sb.), neboť podstatné není hospodaření s (obecním) majetkem, které nebylo uskutečněno a uskutečněno být nemohlo, ale text zákona.
Dovolatelkou namítaná okolnost, že příslušné rozhodnutí o přídělu (přídělová listina Okresního národního výboru ve Voticích ze dne 8. 7. 1957) bylo vydáno po 31. 12. 1949, je tudíž pro přechod pozemků do vlastnictví žalované 2) podle §2a zákona č. 172/1991 Sb. bez významu, když již v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že Místní národní výbor v Miličíně měl pozemky v užívání na základě přídělu vydaného podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, přičemž k odevzdání a převzetí přidělených pozemků došlo dle (dochovaného) protokolu dne 1. 10. 1949.
Ani dovolatelkou formulovaná otázka 3) proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Odkazuje-li dovolatelka na závěry dovozené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2696/2012, a v usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2898/12, pak jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci; v případě rozhodovaném Nejvyšším soudem se jednalo o nemovitosti, které byly vyňaty z přídělového řízení a převedeny do správy příslušného národního výboru, a v případě rozhodovaném Ústavním soudem byl vydaným rozhodnutím pouze svěřen národní majetek do správy národního výboru podle (tehdy platné) vyhl. č. 208/1951 Ú.l. (nejednalo se tedy o rozhodnutí o přídělu ve smyslu §2a zákona č. 172/1991 Sb.).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále opakovaně vyslovila závěr, že ke znovunabytí vlastnictví obcí k tzv. dalšímu přídělovému majetku dle §2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., docházelo ex lege již účinností tohoto právního předpisu a že lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis nemovitostí do evidence nemovitostí (§8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 28. 6. 2012) byla lhůtou toliko pořádkovou, přičemž zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (dříve do evidence nemovitostí) má účinky toliko deklaratorní, a že s neplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 19/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3245/2015, a ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016). Správnost nastíněného právního názoru byla přitom opakovaně konstatována též Ústavním soudem (srov. např. jeho nálezy ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, a ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2176/13).
Zákonem č. 173/2012 Sb., účinným od 29. 6. 2012, byl zákon č. 172/1991 Sb. novelizován mimo jiné v jeho ustanovení §8 tak, že pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle §1, 2, 2a nebo §2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu (odst. 1 věta první).
Zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě návrhu žalované 2) ze dne 24. 4. 1995 měl tedy účinky toliko deklaratorní. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo k nemovitostem, které na žalovanou 2) přešlo podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., bylo ke dni účinnosti zákona č. 173/2012 Sb. (dne 29. 6. 2012) již zapsáno v katastru nemovitostí, nebyla obec povinna (nejpozději do 31. března 2013) uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu (srov. §8 odst. 1 větu první zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 29. 6. 2012). Názor dovolatelky, že vlastnické právo k pozemkům přešlo zpět na Českou republiku, je tudíž nesprávný.
Dovolatelkou formulovaná otázka 4) tedy taktéž přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 280/2004, není v dané souvislosti přiléhavý, neboť se týká řešení otázky doložení přídělu listinami, resp. odpovídá-li příslušná listina vymezení dle §2a odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. Stejně tak je tomu i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3476/2014, neboť se týká řešení otázky, zda došlo k přechodu vlastnického práva k nemovitostem na obec podle §2a zákona č. 172/1991 Sb., či zda byla na místě aplikace §2c téhož zákona.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalované 2) v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalobkyně, sepsaného advokátem. Podle §9 odst. 4 písm. b) a §7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., má tedy žalovaná 2) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 2) osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované 2) vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 714,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
4.114,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta který žalovanou 2) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalované 1) ve vztahu k žalobkyni, která s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo, žádné náklady tohoto řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu