ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3546.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3546/2017-353
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce I. J. , P., zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) M. V. , J. .n N., a 2) H. V. , J. n. N., zastoupené obecným zmocněncem Mgr. Milanem Vrkoslavem, bytem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 669/22, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 42/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2017, č. j. 72 Co 375/2016-294, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2017, č. j. 72 Co 375/2016-294, se v části výroku I. o věci samé, jíž byl změněn výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 4. 2016, č. j. 28 C 42/2011-223, a v nákladových výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 po připuštění změny žaloby výrokem I. rozsudku ze dne 19. 4. 2016, č. j. 28 C 42/2011-223, nahradil projev vůle žalované k uzavření specifikované smlouvy se žalobcem o bezúplatném převodu pozemků parc. č. a parc. č. v katastrálním území J., obci K., jako náhradních zemědělských pozemků za pozemky, jež nelze žalobci vydat (§11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), výrokem II. zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované bezúplatně převést na žalobce část pozemku parc. č. o výměře 6.046 m 2 , oddělenou geometrickým plánem č., odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště J. n. N., dne 4. 3. 2015, podle nějž je tato část dle nového stavu vedena pod parc. č., a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 34.151,84 Kč k rukám jeho zástupce (výrok III.).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 22. 2. 2017, č. j. 72 Co 375/2016-294, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé potvrdil a v zamítavém výroku II. o věci samé jej změnil tak, že se nahrazuje projev vůle žalované k uzavření v tomto výroku specifikované smlouvy o převodu části pozemku parc. č. , a to konkrétně jeho části o výměře 6.046 m 2 oddělené geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č., vyhotoveným společností GEODET CZ s. r. o., a odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště J. n. N., dne 4. 3. 2015, který je nedílnou součástí této smlouvy (a zároveň přílohou tohoto rozsudku nahrazujícího projev vůle žalované), kdy uvedená část pozemku bude podle nového stavu vedena pod parc. č. (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 1.500,- Kč (výrok II.) a dále rozhodl, že žalovaná je povinna společně a nerozdílně s vedlejšími účastníky zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 31.520,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta (výrok III.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce jako právní nástupce své zemřelé matky I. D. (a zemřelé dne 26. 6. 2013) má na základě pravomocného rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 1. 2006, č. j. PÚ 3174/05, (jímž bylo mimo jiné zrušeno ve výroku II. jeho dřívější pravomocné rozhodnutí ze dne 18. 2. 2004, č. j. PÚ 8305/93) nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků za pozemky v kat. území T., obci hl. m. P., které pro zákonem stanovenou překážku nebyly vydány, eventuelně na finanční náhradu (§11 odst. 2, §16 a §17 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 30. 6. 2018 - dále jen „zákon o půdě“). Protože právní předchůdkyně žalobce požádala o převod náhradního pozemku již dne 12. 3. 2004 a znovu v roce 2005, avšak její restituční nárok nebyl Pozemkovým fondem ČR ani přes opakované žádosti uspokojen, a protože neúspěchem skončila v roce 2008 i její snaha o získání náhradních pozemků v kat. území P. K., podala dne 6. 2. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobu o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků, jíž bylo se závěrem o liknavém přístupu žalované při uspokojování jejího restitučního nároku vyhověno rozsudkem tohoto soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 30 C 24/2006. V důsledku toho byl původní restituční nárok ve výši 165.739,- Kč snížen o hodnotu vydaných náhradních pozemků ve výši 149.201,- Kč, takže výše dosud neuspokojeného nároku činí 16.538,- Kč. Dále bylo zjištěno, že žalobce se účastnil několika veřejných nabídek vyhlášených žalovanou, že jím požadované náhradní pozemky jsou ve vlastnictví České republiky, přičemž se nejedná o původní majetek církevní ani o historicky obecní majetek, a nebyl vůči němu vznesen ani žádný restituční nárok, že na pozemku parc. č. se nachází stavba technického vybavení ve vlastnictví ČEZ a. s., že pozemek parc. č. je pronajat třetí osobě za účelem podnikání nezemědělského charakteru a že původní pozemek parc. č. o výměře 6.844 m 2 byl na základě žádosti žalobce rozdělen geometrickým plánem vyhotoveným společností GEODET CZ s. r. o., č. 124-25/2015, na dva pozemky, a to na pozemek parc. č., jenž obklopuje rodinný dům vedlejších účastníků postavený na st. parc. č., který spolu s tímto pozemkem koupili kupní smlouvou ze dne 30. 7. 2015, a na pozemek parc. č. o výměře 6.046 m 2 , jenž vedlejším účastníkům pronajala žalovaná nájemní smlouvou ze dne 29. 2. 2016, č. 28N16/12, a ti žádostí ze dne 1. 3. 2016 požádali žalovanou o úplatný převod tohoto pozemku do vlastnictví podle §10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce je oprávněnou osobou podle §4 zákona o půdě a že postup žalované při uspokojování daného restitučního nároku byl liknavý a svévolný, jak uzavřel již Obvodní soud pro Prahu 7 v pravomocném rozsudku ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 30 C 24/2006; žalobcův požadavek na nahrazení projevu vůle žalované s bezúplatným převodem náhradních pozemků tak vzhledem k jeho legitimnímu očekávání nebylo ani možno posoudit jinak (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07). Není tedy třeba trvat na podmínce předchozího zahrnutí žalobcem nárokovaných náhradních pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně proto nárok žalobce na převod náhradních pozemků posoudil co do základu správně a po právu vyhověl jeho požadavku na převedení pozemků parc. č., když v řízení nebylo prokázáno, že by tyto pozemky nebyly k uspokojení jeho nároku vhodné, přičemž jejich převodu nebrání ani žalovanou zmíněné ustanovení §6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb., podle nějž nelze převádět zemědělské pozemky v národních přírodních památkách, národních přírodních rezervacích a v prvních a druhých zónách národních parků, neboť předmětné pozemky se nacházejí v Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory, tedy jiné kategorii zvláště chráněných území (viz §14 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny). Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě lze vyhovět i ohledně žalobcem nárokované části pozemku parc. č. o výměře 6.046 m 2 , která byla oddělena geometrickým plánem vyhotoveným společností GEODET CZ s. r. o., č. 124-25/2015, odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrálním pracovištěm J. n. N., dne 4. 3. 2015, a oceněna částkou 3.174,15 Kč. Pokud žalovaná namítala, že (původní) pozemek parc. č. tvoří funkční celek s domem vedlejších účastníků, pak odvolací soud dovodil, že geometrickým plánem nově vytvořený pozemek parc. č. o výměře 798 m 2 , jenž obklopuje jejich dům a jehož hranice bezprostředně sousedí s přístupovou komunikací, jim „nepochybně postačí pro zajištění hospodářského provozu jimi vlastněné stavby“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž k otázce splnění předpokladů jeho přípustnosti uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení:
A) „hmotněprávní otázky důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle zákona o půdě na převod konkrétních pozemků mimo režim veřejných nabídek podle zákona o půdě“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť „nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům zformulovaným dosavadní judikaturou dovolacího soudu ohledně liknavosti či svévole dovolatelky při vypořádávání restitučního nároku oprávněné osoby“,
B) „procesněprávní otázky dostatečnosti a přezkoumatelnosti provedeného dokazování“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „když základem právního posouzení soudu prvního stupně se stala skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, kdy odvolací soud navíc, aniž by dokazování doplnil, učinil vlastní nová skutková zjištění, která rovněž nemají oporu v provedeném dokazování a jsou s provedenými důkazy v logickém rozporu, a k některým důkazům a tvrzením účastníků soud nepřihlédl“,
C) „hmotněprávní otázky důvodnosti žaloby oprávněné osoby podle zákona o půdě na převod konkrétních pozemků mimo režim veřejných nabídek podle zákona o půdě za situace, kdy uvedená oprávněná osoba disponuje restitučním nárokem postačujícím k efektivní a úspěšné účasti ve veřejných nabídkách, těchto se však neúčastní a uplatnění žaloby je z její strany součástí komplexního postupu směřujícího k získání pozemkové náhrady zcela mimo režim zákona o půdě, kdy z tohoto mimořádného prostředku ochrany oprávněných osob se stává mechanismus nahrazující režim zákona o půdě jako takový“, která by měla být dovolacím soudem „nově vyřešena, případně jinak posouzena“,
D) „hmotněprávní otázky převodu pozemku mimo rámec zákona o půdě v režimu dovozeného judikaturou na základě žaloby o nahrazení projevu vůle v případě, kdy převáděný pozemek není s ohledem na svou velikost a polohu způsobilý naplnit základní účel zákona o půdě, jímž je zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova“, která by měla být dovolacím soudem „nově vyřešena, případně jinak posouzena“,
E) „hmotněprávní otázky tvorby nových majetkových i nemajetkových křivd v rámci uspokojování restitučních nároků oprávněných osob v rámci soudních řízení, jejichž předmětem je nahrazení projevu vůle při převodu pozemků, které si oprávněná osoba sama vybírá a soud bez zvážení vhodnosti z hlediska dotčení práv třetích osob takový pozemek oprávněné osobě přisoudí“, jež by měla být dovolacím soudem „nově vyřešena, případně jinak posouzena“. K této otázce dovolatelka zejména namítá, že na pozemku parc. č. se nachází stavba vedlejších účastníků, že „geometrickým plánem navržené hranice nově vzniklého pozemku parc. č. jsou z hlediska využití jejich stavby zcela nedostatečné“, a že vedlejší účastníci v průběhu řízení poukazovali na to, že celý pozemek parc. č. jim žalovaná pronajala a o jeho převod již dříve požádali.
Žalobce ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto.
Vedlejší účastníci se ztotožnili s dovoláním žalované a dále vyslovili názor, že napadený rozsudek je ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, nezákonný, neboť odvolací soud nevzal v potaz, že k rozdělení pozemku parc. č. nebyl dán souhlas stavebního úřadu, což vedlo k majetkové křivdě na jejich straně. Poukázali dále na to, že hranice tohoto pozemku jsou příliš blízko k jejich domu č. p. a že k jeho údržbě a řádnému užívání nepostačuje pouze pozemek parc. č.. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v této části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V podání doručeném dovolacímu soudu dne 18. 2. 2018 vedlejší účastníci uvedli, že žalobce po vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu pozemek parc. č. prodal jiné fyzické osobě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, když řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to „vhodnosti“ pozemku parc. č., jenž oprávněná osoba (žalobce) nárokuje k převodu jako náhradní pozemek za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je k otázce, pro niž je dovolání přípustné, opodstatněné, a že jinak není přípustné.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalovaná v podaném dovolání namítá [viz otázka zformulovaná pod písm. A)], že odvolací soud při posuzování liknavosti a svévole při vypořádávání restitučního nároku žalobce nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům zformulovaným ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR [jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.)] uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba - při liknavém postupu Pozemkového fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006 zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení §11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu - v prvé řadě na nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a na nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 - Nejvyšší soud připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (právnímu předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující, a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) je uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), považováno za výjimečné, uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž podkladě lze postup Pozemkového fondu ČR (resp. žalované) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, a kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv.
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Za shora uvedeného zjištěného skutkového stavu věci nevybočuje právní závěr odvolacího soudu v otázce uspokojení restitučního nároku žalobce převodem náhradních pozemků parc. č. a č. mimo veřejnou nabídku žalované z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když žalovaná (Pozemkový fond ČR - dále jen „Fond“) přinejmenším liknavým postupem, který je v rozporu se zákonem o půdě, fakticky ztížila (ztížil) právní předchůdkyni žalobce, a to i přes její opakované žádosti, a po jejím úmrtí žalobci, uspokojení restitučního nároku na převod náhradního pozemku (náhradních pozemků), který byl uplatněn již v roce 2004 a následně v roce 2005, tedy před tím, než byl zákon o půdě novelizován s účinností od 14. 6. 2006 zákonem č. 131/2006 Sb., jímž do něj bylo vloženo ustanovení §11a, avšak do 13. 4. 2006 platilo ustanovení §11 odst. 2 tohoto zákona (jež stanovilo, že v případě uvedeném v odstavci 1, tedy pokud pozemky nelze vydat, pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí, přičemž na žádost oprávněné osoby mohl být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené ceně výměry a kvality původního pozemku), přičemž neúspěchem skončila v roce 2008 i snaha právní předchůdkyně žalobce o získání náhradních pozemků v kat. území P. K., a tento zděděný nárok žalobce, resp. jeho právní předchůdkyně nebyl uspokojen ani od podání žaloby v této věci do vydání rozhodnutí odvolacího soudu. V projednávané věci je rovněž třeba vycházet i z toho, že již v předchozím řízení vedeném právní předchůdkyní žalobce proti Pozemkovému fondu ČR o nahrazení jeho projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků u Obvodního soudu pro Prahu 7 dospěl tento soud v rozsudku ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 30 C 24/2006, k závěru, že Fond postupoval při uspokojování jejího restitučního nároku liknavě, takže i v tomto řízení zahájeném původně matkou žalobce, měli jak jeho právní předchůdkyně, tak i žalobce legitimní očekávání, že soudem bude otázka postupu Fondu (žalované) vůči nim posouzena stejně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, na nějž poukázal již odvolací soud, a přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04).
Namítá-li dovolatelka k řešení procesněprávní otázky uvedené pod písm. B) dovolání „nedostatečnost a nepřezkoumatelnost provedeného dokazování“, v důsledku čehož se měla „základem právního posouzení stát skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování“, neuplatňuje tím jediný možný dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podstatou argumentace dovolatelky je totiž primárně nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, na nichž je založeno právní posouzení věci. Správnost skutkových zjištění ani způsob provádění jednotlivých důkazů nebo výsledek jejich hodnocení promítající se do skutkových zjištění však nelze po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. zpochybnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Dovolacímu soudu tedy nezbývá než (obdobně jako v usnesení ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2338/2017) uzavřít, že ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů.
Otázka předestřená v podaném dovolání pod písmenem C), která by měla být dovolacím soudem „nově vyřešena, případně jinak posouzena“, přípustnost dovolání taktéž založit nemůže, neboť již její samotná formulace předpokládá existenci konkrétních skutkových zjištění, která však odvolací soud v projednávané věci neučinil, např. zjištění, že měl žalobce na veřejné nabídky rezignovat. Nejvyšší soud již přitom v minulosti mnohokrát akcentoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4853/2016).
Namítá-li dovolatelka, že dosavadní judikatura dovolacího soudu „vybočuje z litery zákona“, že „účelem soudů není dotvářet právo v oblastech zákonem jednoznačně vymezených do té míry, že se tato judikatura stává de facto nástrojem oprávněných subjektů pro vypořádání jejich nároků cestou žalob obcházejících podmínky zákona o půdě, čímž v nezanedbatelném rozsahu ztěžují uplatnění nároků ostatním oprávněným osobám, zejména pak těm, které disponují nižšími restitučními nároky a veřejných nabídek se v souladu se zákonem účastní“, a že „výklad judikatury dovolacího soudu soudy nižších stupňů… vyúsťuje ve stav, kdy mechanismus veřejných nabídek podle zákona o půdě v podstatě ztrácí veškerý smysl, stává se zdlouhavým a neefektivním, a prakticky obsoletním“, pak dovolací soud opětovně poukazuje na závěry, k niž dospěl Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na judikaturu Ústavního soudu v něm označenou, a na další již citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu.
K otázce formulované dovolatelkou pod písm. E) dovolací soud poukazuje na to, že uvedenou rozhodovací praxí nebyly popřeny ty závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy pozemek, jenž by byl - nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované - do veřejné nabídky takto zařaditelný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a usnesení téhož soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, a ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu); takto jí nelze přiřknout ani pozemky, jejichž převodu brání nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzované věci bylo zjištěno, že původní pozemek parc. č. obklopující rodinný dům vedlejších účastníků, který zakoupili spolu se stavebním pozemkem kupní smlouvou ze dne 30. 7. 2015 (rozdělený na žádost žalobce shora označeným geometrickým plánem na pozemek parc. č. a parc. č., jímž je poté obklopen rodinný dům vedlejších účastníků) pronajala žalovaná vedlejším účastníkům nájemní smlouvou ze dne 29. 2. 2016, č. 28N16/12, z níž vyplývá, že byla uzavřena podle §2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na dobu neurčitou od 1. 3. 2016, a to za účelem drobné zemědělské činnosti - sekání trávy za účelem údržby pozemku, a že vedlejší účastníci dne 1. 3. 2016 podali žádost o úplatný převod celého pozemku par. č. 1809 podle §10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb.
Protože tedy ještě před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu (dne 22. 2. 2017) podali vedlejší účastníci dne 1. 3. 2016 žádost o úplatný převod celého pozemku par. č. podle §10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., který mají pronajatý nájemní smlouvou ze dne 29. 2. 2016, č. 28N16/12, uzavřenou s žalovanou na dobu neurčitou od 1. 3. 2016, takže nově geometrickým plánem vytvořený pozemek parc. č. by nemohl být zařaditelný do veřejné nabídky žalované (§11a zákona o půdě), nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že tento pozemek parc. č. je v projednávané věci vhodný k uspokojení restitučního nároku žalobce.
Na tom nic nemění okolnost uvedená vedlejšími účastníky v jejich podání ze dne 18. 2. 2018, že žalobce označený pozemek po rozhodnutí odvolacího soudu prodal fyzické osobě, neboť pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §243f odst. 1 o. s. ř.).
Otázkou formulovanou dovolatelkou pod písm. D), v souvislosti s níž namítá, že pozemek parc. č., jenž má vzniknout na základě geometrického plánu, je „k naplnění účelu zákona o půdě zcela nevhodný“, jelikož funkčně ani jinak nenavazuje na ostatní pozemky, které si žalobce vybral, že pro zemědělskou výrobu je de facto bezcenný a že jediné možné využití je tak ve spekulaci s ním za účelem další výstavby v oblasti“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť pro právní posouzení věci z hlediska vhodnosti tohoto pozemku jsou tyto námitky nerozhodné.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není v části výroku I. o věci samé, jíž byl změněn výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 4. 2016, č. j. 28 C 44/2011-223, správný, Nejvyšší soud jej v tomto výroku, jakož i v nákladových výrocích II. a III. zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu