ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4503.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4503/2017-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Urban Developers and Investors, s.r.o. , IČ 270 91 333, se sídlem v Praze 5, Archeologická 2256/1, zastoupené Mgr. Milanem Jandusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/41, proti žalované RAŠINO plus s.r.o. , IČ 469 80 750, se sídlem v Brně, Jihlavská 656/2, zastoupené Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, o 1.086.443 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 245 C 23/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2016, č. j. 18 Co 363/2015-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 12.960 Kč k rukám advokáta Mgr. Milana Janduse do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č. j. 245 C 23/2013-128, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.086.443 Kč s ve výroku blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 52.130 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok V.) i státu (výroky III. a IV.). Ve většině tak vyhověl žalobkyni požadující po žalované vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu. Shledav, že dotčené pozemky tvoří ucelený funkční celek, přitakal mínění žalobkyně, dle něhož se žalovaná jakožto majitelka staveb zřízených na některých z nich bezdůvodně obohacuje, nesvědčí-li jí k jejich užívání žádný právní titul. Na řečeném ničeho nezmění ani, byly-li budovy na pozemcích žalovanou pronajaty třetí osobě, neboť povinným k vydání obdrženého prospěchu je právě vlastník staveb. Výši profitu pak, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, stanovil na základě znaleckého posudku jako v místě a čase obvyklé nájemné. V obnosu přesahujícím hodnotu obvyklého nájemného stanovenou znalcem žalobu zamítl, avšak v převažující části žádání žalobkyně vyhověl.
K odvolání obou účastnic přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 20. 6. 2016, č. j 18 Co 363/2015-172, v odvoláním napadeném výroku I. potvrdil, ve výrocích III., IV. a V. změnil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Skutkový stav popsaný v napadeném rozsudku považoval za soudem prvního stupně náležitě zjištěný, jakož i případně právně posouzený, pročež odkázal na jeho hodnocení věci v odůvodnění zpochybňovaného rozhodnutí. Žalovaná realizovala užívací oprávnění skrze přenechání pozemků k dispozici třetí osobě, a proto se na úkor žalobkyně – jejich majitelky – bezdůvodně obohatila. Ztotožňuje se s náhledem městského soudu, napadený rozsudek ve věci samé potvrdil.
Proti zmíněnému rozhodnutí brojí dovoláním žalovaná, majíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu při posuzování otázky pasivní věcné legitimace od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně namítá, že nezastavěné dílčí pozemky, jež dle názorů nalézacích soudů tvoří s ostatními funkční celek, ve skutečnosti nejsou k užívání staveb nezbytné, pročež ve vztahu k nim měl být za pasivně věcně legitimovaný pokládán subjekt je fakticky užívající a nikoliv vlastník budov, tj. žalovaná. Upozorňuje na nutnost rozlišování mezi jednotlivými skutkovými podstatami bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu a plněním z neplatného právního úkonu, jež nebylo ze strany soudů nižších stupňů respektováno. S ohledem na řečené proto navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutími soudů nižších stupňů, jež považuje za konformní s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Žalovanou uplatňovaný mimořádný opravný prostředek navrhla odmítnout pro nepřípustnost, eventuálně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustné není.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi konstantně přiklání k závěru, dle něhož, je-li pozemek zastavěn stavbou ve vlastnictví subjektu odlišného od majitele pozemku a je užíván bez právního důvodu, koresponduje povinnosti vlastníka pozemku strpět takové chování závazek majitele stavby poskytnout za ně náhradu. Neučiní-li tak, získává na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení, poněvadž nemusel vynakládat prostředky a jeho majetkový stav se nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či jeho usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016). K naznačenému obohacení vlastníka stavby na úkor majitele pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva zakládajícího jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na fakt, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, či již shora citovaný rozsudek sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Vyslovené konkluze lze pak vztáhnout i na spoluužívané stavbou nepokryté pozemky, jež s ní bezprostředně souvisí, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, i jeho usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015).
Rozporuje-li dovolatelka závěry soudů nižších stupňů o funkční souvislosti konkrétních pozemků s pozemky zastavěnými budovami, akcentujíc přitom absenci jejich nezbytnosti pro užívání staveb, nesou se její argumenty v rovině kritiky skutkových zjištění přijatých městským soudem a následně převzatých soudem krajským, jež ovšem v dovolacím řízení zpochybnit nelze (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016). Jelikož Nejvyššímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné v otázkách právních a nikoliv nalézací nepřísluší skutkové závěry soudů nižších stupňů jakkoliv revidovat (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1544/2017), nemohou uvedené námitky přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku založit. Dovolání lze podat výhradně z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.), jehož způsobilým uplatněním není zpochybňování právních závěrů, vychází-li z jiného faktického stavu, než o jaký se při rozhodování opíral odvolací soud (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nezbývá než dodat, že ani dovolatelkou zmiňovaným rozhodnutím se úsudek odvolacího soudu nepříčí, považuje-li za pasivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení za užívání všech pozemků (byť danými budovami bezprostředně nezastavěných) tvořících funkční celek žalovanou jakožto majitelku staveb, což se jeví být zcela v souladu s konstantními závěry judikatury (viz dovolatelkou poukazovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, a rozsudek téhož soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009). V dalších žalovanou citovaných rozhodnutích pak dovolací soud řešil skutkově odlišné kauzy (srov. jeho rozsudek ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003), resp. právní otázky v situacích, v nichž bezdůvodné obohacení vznikalo primárně uchopením pozemku v detenci, zejména jeho oplocením. Rovněž se v nich ale nezabýval pro projednávanou věc rozhodným aspektem funkční souvislosti dotčených pozemků (viz odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99). Shledal-li pak žalovanou ve sporu pasivně věcně legitimovanou, nelze uvažovat ani o rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1765/2001.
Irelevantními v aktuálně projednávaném případě se dále jeví dovolatelčiny námitky prosazující nutnost rozlišování mezi skutkovými podstatami bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu a plněním z neplatné smlouvy, poněvadž v nynějším řízení oba soudy posuzovaly skutkový stav, v rámci něhož nebylo zjištěno žádné (ani neplatné) smluvní ujednání mezi účastníky řízení, korektně jako plnění bez právního důvodu.
Z právě vylíčeného je tedy zřejmé, že se odvolací soud svým rozhodnutím od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, přičemž žalovaná vedle zpochybňování skutkových závěrů nalézacích soudů nepředložila dovolacímu soudu jinou otázku naplňující kriteria §237 o. s. ř., pročež mu nezbylo než její podání v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12.660 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.960 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2018
JUDr. Jan Eliáš Ph.D.
předseda senátu