ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5363.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5363/2017-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: KRÁLOVOPOLSKÁ, a.s. , IČ 463 47 267, se sídlem v Brně, Křižíkova 2989/68a, zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, za účasti: 1) T. F. , B., 2) K. F. , B., 3) N. F. , S. 4) O. Š. , B., 5) D. M. , S., 6) M. D. , B., 7) V. Ž. , B., 8) A. A. H. , B., 9) G. K. , B., 10) Z. N. , B., 11) D. J. , B., 12) J. Š. , G., 13) J. R. , P., 14) H. P. , P., 15) E. Ž. , P., 16) I. H. , B., 17) D. K. , B., 18) M. H. , P., 19) A. D. , P., 20) R. N., B., 21) I. H. , B., 22) A. N. , B., 23) M. Š. , M., a 24) M. N. , B., účastníci 2), 4), 5), 6), 7), 8), 9), 10), 11), 12), 13), 14), 15), 16), 17), 18), 19), 20), 21), 22), 23) a 24) zastoupeni Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, o nahrazení správního rozhodnutí , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 16/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2017, č. j. 18 Co 199/2016-343, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníkům 2), 4), 5), 6), 7), 8), 9), 10), 11), 12), 13), 14), 15), 16), 17), 18), 19), 20), 21), 22), 23) a 24) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 54.860 Kč k rukám advokáta Mgr. Mateje Dvořáka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 34 C 16/2014-270, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyslovení, že účastníci 1) až 24) nejsou spoluvlastníky vypočtených pozemků v katastrálním území K. P., čímž mělo být nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 19. 11. 2013 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Mezi stranami nebylo sporu o tom, že k datu zahájení restitučního řízení před pozemkovým úřadem (tj. ke dni 14. 1. 1992) držel sporné pozemky státní podnik Královopolská strojírna a že následně v rámci tzv. velké privatizace přešly na žalobkyni coby právní nástupkyni zmíněného podniku. V roce 2000 byl na majetek žalobkyně prohlášen konkurs a v rámci zpeněžování konkursní podstaty byly pozemky převedeny společnosti DACHING, spol. s r. o., ačkoli státní podnik i žalobkyně musely o restitučním nároku účastníků vědět. Předmětné pozemky (respektive nemovitost, jejíž součást tehdy tvořily) byly při přechodu v roce 1949 na stát součástí zemědělské nemovitosti (role), na počátku 90. let pak coby zpevněné plochy tvořily součást výrobního areálu právního předchůdce žalobkyně, poté byly z tohoto funkčního celku vyčleněny a po odprodeji společnosti DACHING, spol. s r. o., na nich byla (v roce 2002) zřízena benzinová stanice. Soud konstatoval, že žalobkyně je povinnou osobou, neboť ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), držela řešený majetek, jejž stát od právních předchůdců účastníků nabyl kupní smlouvou za nápadně nevýhodných podmínek, způsobem naplňujícím restituční skutkovou podstatu ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Tyto závěry ostatně žalobkyně nikterak nezpochybnila. Jelikož uvedené nemovitosti měly ke dni převzetí státem zemědělský charakter, vztahuje se na ně citovaný předpis, ať už je dnes lze využít k zemědělskému hospodaření, či nikoli. Zastavěnost pozemků je pak v zásadě třeba posuzovat ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., z čehož ovšem platí výjimka upravená v §11 odst. 6 tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že překážka zastavěnosti před skončením restitučního řízení pominula, bylo možné pozemky vydat, nehledě na to, že byly následně znovu zastavěny stavbou čerpací stanice, neboť její stavba byla započata po 24. 6. 1991, a nezakládá tak překážku vydání dle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Skutečnost, že byly dotčené věci po dni účinnosti odkazovaného předpisu dále převáděny, je pro nyní posuzovaný spor bez významu, neboť napadené rozhodnutí pozemkového úřadu se poměrů společnosti DACHING, spol. s r. o., která nebyla účastníkem restitučního řízení, nikterak nedotýká. S ohledem na vše uvedené soud žalobu zamítl.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 18 Co 199/2016-343, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen tak, že opravil zřejmou nesprávnost v označení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, proti němuž žaloba směřovala, ve výroku II. jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že účelem restitučního řízení dle zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodnout o existenci restitučního nároku ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou, pro jejichž určení je rozhodující stav v době nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., zatímco vůči jiným subjektům nemá toto rozhodnutí právních účinků. Samu existenci restitučního nároku účastníků žalobkyně v žalobě nerozporovala, proto nemohou být úspěšné námitky ubírající se tímto směrem, jež byly předestřeny teprve v odvolacím řízení. Krajský soud následně aproboval závěr, že předmětné pozemky jsou sice zastavěny objektem benzinové stanice, k jejímu zřízení však došlo až po 24. 6. 1991, pročež její existence nemůže představovat překážku dle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud vyslovil pochybnosti o tom, zda sporné nemovitosti byly v minulosti nedílnou součástí areálu žalobkyně, avšak i kdyby tomu tak bylo, nebylo by možné přehlédnout, že z něj byly po roce 2000 fakticky vyčleněny, čímž došlo k zániku okolnosti eventuálně bránící naturální restituci. Odvolatelkou zmíněný §14a zákona č. 229/1991 Sb. se vztahuje pouze na dodatečně vzniklé restituční nároky, o něž se v této věci nejedná. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo proto namístě změnit jen s ohledem na zřejmou chybu v označení správního aktu Státního pozemkového úřadu, neboť po věcné stránce obstálo jako správné.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při zkoumání překážky vydání věcí dle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Sporné pozemky až do 20. 8. 2000 tvořily nedílnou součást výrobního areálu žalobkyně a také jejich současný stav zcela vylučuje využití k zemědělskému či lesnímu hospodaření. Jak k okamžiku zahájení, tak ke dni skončení restitučního řízení tudíž existoval důvod vylučující vydání pozemků účastníkům. Nelze přitom tvrdit, že příslušnost k funkčnímu celku pominula ve smyslu §11 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., neboť ke dni rozhodování pozemkového úřadu byly nárokované nemovitosti součástí areálu společnosti DACHING, spol. s r. o., pominuvší překážka byla tedy nahrazena překážkou jinou, a oprávněné osoby v případě vydání majetku nenabudou než tzv. holého vlastnictví.
Dovolatelka rovněž podotýká, že předmětné pozemky byly k datu zahájení restitučního řízení vedeny v katastru jako „zastavěná plocha – průmyslový objekt“, nemohly tedy spadat do žádné z kategorií vytyčených v §1 zákona č. 229/1991 Sb. Poukazuje dále na §14a citovaného předpisu, dle něhož věc nelze vydat, byla-li po 1. 9. 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu, což platí i v přezkoumávaném případě, neboť dotčené nemovitosti v roce 2000 odkoupila společnost DACHING, spol. s r. o. Není možné přehlédnout ani skutečnost, že ač byly dotčené pozemky právními předchůdci účastníků na stát převedeny kupní smlouvou, stalo se tak v rámci vyvlastňovacího řízení, správně tedy mělo být aplikováno nikoli ustanovení §6 odst. 1 písm. k), nýbrž §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. Na jeho základě lze pak přistoupit k restituci, pouze pokud nemovitosti vyvlastněné za náhradu nikdy nesloužily účelu, pro který byly vyvlastněny, zatímco řešené nemovitosti byly po vyvlastnění neprodleně začleněny do areálu strojírenského závodu.
Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pokládá za nicotné, neboť za povinnou osobu byla označena žalobkyně, která již více než 12 let není vlastníkem dotčených pozemků, a naopak nebylo jednáno se společností DACHING, spol. s r. o., v jejímž majetku se nemovitosti aktuálně nacházejí, přičemž dotčený správní akt nemůže mít dopad na práva aktuálního vlastníka, jenž se restitučního řízení neúčastní. Ke zmíněnému převodu přitom došlo v rámci zpeněžování konkursní podstaty žalobkyně, pročež na daný případ dopadá rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 23/2008. Dovolatelka konečně namítá „diskontinuitu“ v postupu správního orgánu, neboť v řízení o vydání jiných pozemků, které ovšem vznikly oddělením od téže nemovitosti a jsou zcela srovnatelné, rozhodl odlišně, tj. tak, že tvoří součást areálu, kterážto skutečnost znemožňuje jejich vydání. Z těchto důvodů navrhuje rozsudky krajského i městského soudu zrušit a věc vrátit soudu první instance k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili účastníci 2), 4), 5), 6), 7), 8), 9), 10), 11), 12), 13), 14), 15), 16), 17), 18), 19), 20), 21), 22), 23) a 24), navrhujíce jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však přípustné není.
Námitka, dle níž se na sporné pozemky vůbec nevztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., neboť v době zahájení řízení před pozemkovým úřadem (respektive ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.) tvořily součást průmyslového areálu, a nespadaly tak pod žádnou z kategorií vytyčených v §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., je zjevně neopodstatněnou, neboť dovolatelka přehlíží, že působnost citovaného předpisu rozšiřuje pro účely restitučního procesu jeho ustanovení §30 i na pozemky, které již součástí zemědělského půdního fondu nejsou, avšak v době přechodu na stát byly k účelům zemědělské výroby užívány (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3037/2009, a ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, případně jeho usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, či ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016). Závěr soudů nižších stupňů, že nemovitost, z níž byly sporné pozemky odděleny, měla v době převzetí státem v roce 1949 zemědělskou povahu (což je pro založení působnosti zákona č. 229/1991 Sb. podmínkou postačující), přitom dovolatelka nikterak nezpochybnila.
Názor odvolacího soudu, že §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nebrání vydání pozemku, jenž sice mohl do roku 2000 náležet k ucelenému průmyslovému areálu, posléze z něj však byl vyčleněn (čímž překážka vydání dle §11 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. dodatečně odpadla) a ještě později zastavěn stavbou, která sama vydání pozemků nebrání, neboť nebyla zahájena před 24. 6. 1991 Sb., jak si daný předpis žádá, pak plně koresponduje textu zákona a nejeví se nikterak nepřiléhavým (srovnej přiměřeně např. usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4046/2007, kde Nejvyšší soud aproboval úvahu kvalifikující jako nezastavěný pozemek, na němž se ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. nacházela stavba, jež posléze shořela a byla nahrazena jinou stavbou zahájenou ovšem až v roce 1992).
Fakt, že pozemky aktuálně nejsou využitelné k lesnímu a zemědělskému hospodaření, sám o sobě překážku jejich vydání nezakládá, neboť zlepšení péče o zemědělskou půdu a obnova jejího původního využití jsou coby účely zákona č. 229/1991 Sb. zřetelně podřazeny zájmu na nápravě majetkových křivd spáchaných v době nesvobody. Vrácení pozemků původním majitelům proto nelze v zásadě podmiňovat určitým způsobem jejich využití, respektive nemovitosti nevydávat jen z toho důvodu, že je nebude možné určitým způsobem užívat (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017).
Co se týče poukazu dovolatelky na §14a zákona č. 229/1991 Sb., nezbývá než vzpomenout dlouhodobě ustálený názor judikatury, dle něhož je citované ustanovení reakcí na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 29/1996 Sb., jímž byla možnost vznášení restitučních nároků rozšířena na osoby mající trvalý pobyt mimo území České republiky. Zpětné uplatňování citovaného pravidla na restituční nároky vzniklé dříve však není přípustné; ve vztahu k nim se naopak prosazuje obecně platné pravidlo §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., stíhající neoprávněné dispozice s majetkem zatíženým restitučními nároky absolutní neplatností (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 892/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2438/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 654/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1131/2010). Jelikož ani dovolatelka netvrdí, že by nyní posuzovaný restituční nárok účastníků měl vzniknout ve vazbě na vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/95, není důvod cokoli vytýkat závěru, že §14a zákona č. 229/1991 Sb. na řešený případ nedopadá.
Namítá-li dovolatelka, že v dané věci nebyly dány předpoklady skutkové podstaty obsažené v §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., je třeba podotknout, že jde o argumentaci irelevantní, poněvadž jí není nikterak zpochybněna teze, že v posuzovaném případě byly dány podmínky skutkové podstaty zakotvené v §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Není přitom nemyslitelné, aby byl nárok konkrétní oprávněné osoby podřazen více restitučním důvodům (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 886/2009), jejichž předpoklady se tudíž navzájem nevylučují, a vyvrácení aplikovatelnosti jednoho z nich proto ani ničeho nevypovídá o použitelnosti jiného. Zároveň je třeba zdůraznit, že ve vztahu k této otázce zcela absentuje vymezení posuzované problematiky způsobem korespondujícím požadavkům kladeným §237 o. s. ř. na přípustné dovolání.
Judikatura je dále ustálena v názoru, že rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitosti osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem restitučního řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, nebo jeho usnesení ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 333/2014). Okruh účastníků řízení před Státním pozemkovým úřadem o vydání věci dle zákona č. 229/1991 Sb. je přitom taxativně stanoven §9 odst. 8 tohoto předpisu (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2044/2015, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2018), a to tak, že účastníky jsou oprávněné osoby, které uplatnily nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, a osoba povinná. Povinnou osobou ve smyslu §5 zákona č. 229/1991 Sb. je pak ta, která ke dni účinnosti citovaného předpisu věc držela (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, a ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 430/2010). Pozbude-li povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. držby, respektive vlastnictví na základě majetkového právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasivní legitimace se váže na ten subjekt, který věc držel ke dni 24. 6. 1991; není tedy zákonem vyžadováno, aby v době podání výzvy k vydání věci (popřípadě v době rozhodování soudu o tomto nároku) povinná osoba věc stále držela (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2908/2016, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1416/2004, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 961/2013, i ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 890/2014).
Skutečnost, že pozemkový úřad ani soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu (v němž se vymezení okruhu účastníků odvíjí od účastenství v řízení před správním orgánem, viz §250a odst. 1 o. s. ř.) nejednaly se společností DACHING, spol. s r. o., tak nemůže založit žádné pochybení, tím méně pak nicotnost rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 2013, neboť se nejednalo o oprávněnou či povinnou osobu, a tudíž ani účastníka dotčeného správního řízení. Otázka, zdali zmíněná obchodní korporace před vydáním rozhodnutí pozemkového úřadu nabyla vlastnického práva k předmětným pozemkům, bude řešena v eventuálním navazujícím sporu mezi ní a subjekty vystupujícími v aktuálně posuzované kauze jako oprávněné osoby, není proto třeba nad daným problémem nyní prodlévat. Odkazuje-li nicméně dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008, ve snaze dovodit platnost nabytí sporného majetku společností DACHING, spol. s r. o., sluší se vyzdvihnout, že v citovaném judikátu dovolací soud vyslovil, že převedl-li správce konkursní podstaty kupní smlouvou na třetí osobu pozemky, které byly sepsány do konkursní podstaty úpadce, nelze úspěšně dovozovat, že by tato kupní smlouva nemohla být titulem pro nabytí vlastnického práva, přestože by byla uzavřena v rozporu s §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb; nabyvatel by se ovšem nemohl na základě této smlouvy stát vlastníkem pozemku, pokud by předmětný pozemek vůbec nebyl zařazen do soupisu konkursní podstaty, kdyby byl ze soupisu konkursní podstaty pravomocným rozhodnutím soudu vyloučen nebo došlo-li by k sepsání pozemku do konkursní podstaty v rozporu s požadavky ustanovení §68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016).
Poukazuje-li žalobkyně též na údajnou inkonsistenci v rozhodování Státního pozemkového úřadu, je třeba podotknout, že projednání věci soudem v řízení podle části páté občanského soudního řádu nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví. Podstata projednání věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku, který vyčerpal ve správním řízení řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou pravomocným rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu, jež navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a předpokládá, že spor nebo jiná právní věc budou soudem definitivně uzavřeny (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2632/2013, ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4043/2015, a ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 741/2017). Nedostatky v procesním postupu správního orgánu, jehož rozhodnutí bylo žalobou dle §244 o. s. ř. napadeno, tak v řízení tímto návrhem iniciovaným postrádají relevance, neboť soud neprovádí přezkum správního aktu, nýbrž (znovu)projednává soukromoprávní nárok (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4822/2009). Stejně tak skutečnost, že Státní pozemkový úřad při rozhodování v jiné, skutkově obdobné věci vyslovil úvahy rozporné s nosnými důvody jeho rozhodnutí v této věci, nemá pro nynější kauzu význam, neboť úlohou soudů je po věcné stránce zhodnotit opodstatněnost nároku oprávněných osob na vydání v žalobě označených sporných pozemků, nikoli přezkoumávat přiléhavost a důslednost uplatňování úvah vyslovených správním orgánem v případech jiných.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně se zřetelem k výše uvedenému odmítl coby nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly účastníkům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §12 odst. 4, §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden společný úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) učiněný jménem 22 účastníků částku 54.560 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. mají tedy účastníci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 54.860 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 4. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu